Moudrost tříletého guru

Když se vám narodí dítě, máte před sebou těžký úkol – naučit ho během prvních zhruba deseti let (než vás přestane brát vážně) spoustu důležitých věcí. Třeba jak vycházet s lidmi a chovat se k nim hezky a zároveň zůstat sám sebou. Jenže když jsem začala pozorovat malé děti, včetně svého nejmenšího, došlo mi, že toho vědí o životě kolikrát mnohem víc než já. Pojďme se inspirovat od batolat, a neučme je pravý opak.

 

Když se rozčílí batole, dá svou naštvanost najevo dost jasně. Zlá matka mi odmítla koupit nanuka, to je porušení práv dítěte! Vybuchne jako Etna, ale za pět minut už o ničem neví a září spokojeností. Svět je pro batole příliš zajímavé místo na to, aby ztrácelo čas přemýšlením o jedné pár hodin staré frustraci. 

 

Na rozdíl ode mě. Já vždycky zachovám dekorum, dál se usmívám, a měsíc se mi ta nespravedlnost honí v hlavě před usnutím i po probuzení jako nějaká obzvlášť příšerná písnička z rádia. Batolecí lekce je jasná. Když mě někdo naštve, řeknu mu to! Nehodlám si lehat na zem ani ječet, to patří dětem (někdy i těm celoživotním), přece jen, chci mluvit pevně a klidně. Ale funguje to. S čistou hlavou se žije líp. 

 

Učíme děti, aby se ve všem přizpůsobily – to přece znamená být hodný, že? A přitom sami na sobě vidíme, jak zrádné je poslušně všechno odkývat a jaký typ lidí rád naši povolnost využije pro své pohodlí. Ti hodní to většinou nejsou…

 

Batole na to jde jinak. Nechci tuhle polívku. Nechci si čistit zuby. Nechci tohle tričko, nemám ho rád. A na nás je jediné – dospělou zkušeností rozlišit, kdy můžeme „ne“ respektovat (v případě trička to ještě zvládnu), a kdy ho musíme přesvědčit, že v tomhle případě má slevit (to když jde o zdraví jeho zubů). Kolikrát jsem se přistihla, že říkám „tak jo“, zatímco mám pocit, že puknu a rozletím se na atomy? Tisíckrát. Proto jsem se naučila říkat „ne“ a nemít z toho výčitky, že nejsem dost hodná. Zvláštní je, že svět se zatím nikdy nezbořil.

 

Ráda chodím s partou známých vpodvečer do jedné zahradní hospůdky. Zatímco u černého piva probíráme, co je nového, děti skáčou na trampolíně, kloužou se na klouzačce a během deseti minut si udělají deset nových známostí – ke svým vrstevníkům přistupují otevřeně a bez křeče. To já, když se seznámím s někým novým, pořád balancuju mezi „chci se přátelit“ a „nesmíš narušit mou soukromou zónu“.

 

Batole nemá bariéry ani psychickou zátěž. Chceš se mnou závodit na tříkolce? Tak pojď. Jasně že se někdy ukáže, že tenhle andělsky vypadající chlapeček je prevít, co krade lopatičky, a je třeba přátelství ukončit. Ale nejdřív demokraticky dostane stejnou šanci jako všichni ostatní. 

 

 

Jasně, batole klidně můžete posadit před televizi nebo videa na YouTube a nechat ho několik hodin ‚čumět‘, když vás honí uzávěrka. Jenže klidu se stejně nedočkáte, protože dítě po půlhodině spustí „mamí, já se nudím“ a bude vás tahat na hřiště, na procházku na tříkolce, k tetě Marušce, která má dvě holky a zahrádku, nebo aspoň sledovat berušku lezoucí po okně a nadšeně jí fandit. Klid? To není jeho styl. Děti odmítají mrhat časem (přitom ho mají před sebou tolik – mnohem víc než my).

 

U mě je to jinak. Dost často toužím po jediném – sedět v křesle a na něco tupě civět. Divné je, že mi potom nikdy není líp a ani se necítím odpočatá. Zjistila jsem, že když se podvolím neúprosné dětské aktivitě a někam s ním vyrazím, za půl hodiny mi klesne pocitový věk tak o třicet let zpátky…

 

Zhruba od puberty je jasné, kdo je vaše ‚parta‘, budoucí přátele si vybíráte podle podobného stylu. Pokud jste šťastná na vysokých podpatcích v sexy kostýmku a i na mateřské si držíte rudé nehty, rozcuchanou přírodní ženu odepíšete jako potenciální kamarádku hned na první pohled. Když je vaším živlem umění a vymetáte všechny vernisáže ve městě, zatímco za vámi vlaje extravagantní šála od mladé návrhářky, těžko se v čekárně u zubaře dáte do řeči se svalnatou sportovkyní, která evidentně přilítla z tréninku, protože si ještě ani nesundala neonově zelené běhací boty…

 

Batolata nerozlišují lidi podle stylu, ani nemůžou, předsudky si začnou tvořit až později. A tak mají na výběr z celého světa. Zkusila jsem to a za poslední roky získala několik skvělých přítelkyň, které se pohybují na úplně jiných planetách. No a co? Jsou chytré, optimistické a je nám spolu dobře.

 

Určité vztahy jako by pro nás dospělé byly povinné. Sice bychom nejradši některou osobu po všech těch předchozích špatných zkušenostech definitivně poslali do háje, ale to se přece nesluší – je to naše teta, přítel mojí mámy, manželka mého bratra… Dosaďte si sami. 

 

Batolata si s něčím podobným hlavu nelámou. Bez váhání obejmou toho, kdo se jim líbí – a když se s někým naopak cítí divně, ignorují ho. Jak prosté. A účinné.