Kolik máte přátel?

Vždycky, když na Facebooku narazím na někoho, kdo má na svém profilu 1065 přátel (mluvím o přátelích, ne o fanklubu), automaticky mi najede otázka: „A co s nima děláte, když je takhle sbíráte?“ Samozřejmě je v tom trochu závisti, že já tolik přátel v životě nenasbírám, i kdybych se na hlavu postavila, ale zároveň se mi pokaždé trochu uleví, že jich tolik nemám. Mám totiž k přátelství příliš svědomitý přístup a o své kamarády jsem se vždycky snažila starat. Nemyslím, že bych jim zrovna vařila nebo žehlila košile, ale vždycky jsem měla vnitřní potřebu se s každým z nich čas od času vidět nebo si alespoň zavolat a probrat, jak se momentálně věci mají. Jinak přátelství tak nějak vyčpívalo. Občas mi to moje udržování přátelských vztahů připomínalo princip ‚čínského ptáčka‘ nebo houpacího čápa, hračky založené na principu perpetuum mobile, která se sama kýve tak dlouho, dokud má ve skleničce vodu. Jakmile voda dojde a ptáček zpomaluje, je načase donést novou, aby vše zůstalo v pohybu.

S okruhem svých nejbližších přátel jsem přitom díky ICQ a dalším vymoženostem v kontaktu téměř denním. „Ty je vždycky s sebou taháš jako koťata,“ smál se mi přítel, když jsem domů přivedla Lucku a Honzu, protože se jim nechtělo ještě domů, nebo oznámila, že v sobotu jedeme s Karlem, Ivanou a Monikou na houby. Kamarádi k nám chodili jen tak na víno nebo v neděli na oběd, slavili jsme spolu Mikuláše i silvestry… Tvořili jsme pestrou skupinku, která se rozrůstala a zužovala podle toho, kdo měl zrovna jakého přítele nebo nové kamarády. Ideál!

Situace se poněkud zkomplikovala, když se mi narodilo dítě. Zatímco okruh starých přátel zůstal stejný, přibyli noví. Respektive přibyly. Ozvaly se totiž dávné kamarádky nebo známé, které byly zrovna také v očekávání, a protože každá nastávající matka potřebuje svůj stálý okruh spolumatek, se kterými bude brázdit park s kočárem a probírat kojení, očkování a metody, jak nespat tři týdny v kuse, a přitom nezabít svého manžela, přibrala jsem do svého bližšího okruhu další ptáčky. A vzhledem k tomu, že volného času zároveň výrazně ubylo, začala jsem se dostávat do časové tísně. Slibovala jsem schůzky, kafíčka, dvojky, kina a procházky všem, protože jsem se s nimi opravdu chtěla vidět, jenže když jsem se jednoho dne zadívala na svůj stolní kalendář, vypadalo to zhruba následovně: pondělí: Míša, Eva, úterý: Nadia, Majka… a tak to pokračovalo až do neděle, kde týden zakončila poznámka „Evička a Zuzanka odpol.“

Situaci jsem nějakou dobu řešila tak, že když už jsem někam vyrazila, sezvala jsem co nejvíc přátel společně, jenže doma mě pak přesto trápil pocit, že jsem si stejně s nikým v podstatě nestihla nic říct. Pak dítě dostalo rýmu, babičky odjely na dovolenou a já začala pracovat, a i když jsem slibovala modré z nebe, na nic nezbyl čas.

„Jak se máš?“ blikl mi po týdnech sociální izolace na obrazovce Skype. „Dlouho jsme se neviděli, tak si udělej čas příští sobotu.“ Zpráva pokračovala dlouhým výčtem jmen, která se dostaví na večeři u jednoho z mých přátel zejména proto, aby se viděli se mnou, když jsem se stala tak vzácnou. A tak jsem jednoho dne zjistila, že sice nestíhám svým ptáčkům nosit vodu, ale oni se kývají dál. Perpetuum mobile existuje!