Kdo se bojí autority?

Na otázku, kdo je pro vás autorita, odpovídali účastníci jedné internetové diskuse takhle:

Kdo ji v dnešní době má?

Já jsem autorita. 

Nikdo. 

Cha, autorita, jo?

Autoritu neuznávám. 

Peču sama za sebe. 

Kde dnes autoritu hledat? A má cenu ji vůbec hledat?

Když se před časem zeptal časopis Respekt historika Pavla Kosatíka, kdo je dnes pro něj autoritou, odpověděl, že žádnou všeobecnou nevidí, sám za sebe pak jmenoval spisovatele Ludvíka Vaculíka. Kněz Tomáš Halík uvedl třeba filozofa Jana Patočku a sociologa Milana Petruska, z žijících pak filozofa Jana Sokola a politika Petra Pitharta. 

Na rovinu, víte přesně, co jsou všichni jmenovaní zač? 

Jestli ne, nestyďte se za to. Žijeme v době, ve které musíte osobnosti tohoto typu lovit ve skrytých vodách. Protože na zpravodajských serverech, kde většina lidí shání informace, se s nimi příliš často nesetkáte. Občas se tak zdá, že je autoritou třeba modelka, která se stará o opuštěné pejsky. 

A když se začnete po autoritách poohlížet třeba mezi politiky? Už z významu slova – pochází z latinského autocritas, což je podpora, záruka, jistota, spolehlivost a přeneseně taky vzor a příklad – je jasné, že jsme trochu vedle. 

„Je to těžké, když si i nejvyšší státní úředník získává autoritu tak, že se vlísává do přízně davů. Pohrdá dohodnutými pravidly, což se sice mnoha lidem líbí, ale důsledky jsou katastrofální,“ míní psychiatr Radkin Honzák. 

Na druhou stranu nemá cenu si namlouvat, že dříve to bylo s politiky v tomto ohledu výrazně jinak. Za první republiky se sice obdivně vzhlíželo k prezidentu Masarykovi, ten autoritou rozhodně byl, ale politikařilo se stejně tvrdě jako dneska, možná i vynalézavěji. Třeba ministr Jiří Stříbrný, známý fešák obletovaný ženami, musel v rámci politického boje čelit křivému nařčení ze syfilitidy. A korumpovalo se stejně intenzivně jako dnes, na politiky se proto lidé dívali s rezervou už tehdy.

Celý článek si přečtete v srpnové Marianne.