Jste spokojená se svým životem?

V životě přicházejí různé těžkosti a mnoho z nich je typu ‚stokrát nic, co umořilo osla‘. Obvykle se je ale naučíme zvládat a víme, jak na ně, když se znovu objeví. A tak se hádáme s partnerem, děti se špatně učí, šéf se po nás vozí…

Jenže najednou stojíme na křižovatce větší než ta největší v New Yorku, nefungují nám blinkry, zařadili jsme se do špatného pruhu a mapu jsme nechali v kufru – vůbec nejsme připraveni, že nás něco skutečně rozhodí a zaskočí. Nedokážeme se vyrovnat s obrovským návalem prožitku, když nám například někdo umře, zjistíme, že si nevážíme člověka, se kterým žijeme, nebo že naše práce nikam nevede.

A nebo se třeba jen dostaneme do situace, která je na první pohled úžasná – vybíráme si ze dvou dobrých nabídek, jenže ve skutečnosti nás to přivede do velkého stresu. Taháme své zkušenosti z bývalých minikrizí jako karty z rukávu, ale jako na potvoru žádné eso. Někdy se dá velké krizi předejít (s výjimkou naprosto nečekaných situací), jenže my většinou nejsme schopní zachytit drobné signály, že se něco děje.

Nezastavíme se, nepřemýšlíme, proč se nám vlastně nechce s partnerem milovat, proč nás rozčiluje i jeho ponožka vedle koše na prádlo, proč na nás křičí hned po ránu a my na něj. A pak přijde rána, která nám otevře oči. Jenže za ní nebývá rozhřešení, ale propast beznaděje. Vždyť tohle přece není život, který chci žít, co mám dělat?!

Ta poslední kapka nemusí být vůbec osudově silná, může to být třeba chřipka, která vás uloží na pár dní do postele, nebo vyplavená kuchyň. Najednou si uvědomíte, že už jste vyléčení z rýmy a kašle, ale vůbec se vám nechce znovu do práce, protože vám vadí kolektiv a vůbec vás nebaví, co děláte. Někteří lidé proto po tomhle zjištění utečou do další nemoci – tělo je zastaví, aby dál nešli proti sobě. Odkud začít beznaděj rozplétat? Zkuste třeba tohle. Kolikrát denně řeknete slovo „musím“? Musím do práce, musím nakoupit, musím vyžehlit, musím navštívit sestru, musím… Život plný musů je těžký, vysává energii, proto raději vyřaďte ze svého života musy, které vlastně ani žádnými musy nejsou. A musím nahraďte můžu.

Nemusíte nakoupit, k večeři namažete chleba, nemusíte žehlit zrovna dnes, košil je ještě dost. A k sestře na návštěvu jděte, až se vám bude opravdu chtít. Přestaňte být drábem svého života, dopřejte si klid, odpočívejte, dělejte, co se vám líbí, nenuťte se do rozhodnutí a nepříjemných kompromisů. Univerzální rada a lék ale neexistují, každý prožívá jiný osud, je proto dobré čerpat sám ze sebe, ze svých zkušeností a dobrých chvil. V minulosti se nešťourejte, nezměníte ji, a pokud se k ní budete vracet, tak jen proto, abyste se poučili z chyb.