Jarka Rytychová: Na děti jsem si musela počkat

Příliš dlouhé čekání

Její ostře řezané rysy si možná pamatujete z celosvětově úspěšné kampaně na parfém Calèche od Hermès nebo díky filmu Amerika, ve kterém si zahrála femme fatale. Vlastně ji ani moc hrát nemusela, ona jí byla, v devadesátých letech chodila s hudebníkem Robertem Kodymem, fotografem Davidem Krausem nebo polským hercem Olafem Lubasczenkem.

Nevšedně krásná je ale i v ‚pokročilém‘ věku třiačtyřiceti let. Navíc není hloupá, ostatně už Milada Karasová o ní kdysi prohlásila, že z Rytychové nikdy topmodelka nebude, protože moc přemýšlí. Jarka zvládla řídit módní časopis a momentálně se úspěšně věnuje public relations.

Nic ale není tak dokonalé, jak to na první pohled může vypadat. Bývalá modelka je důkazem toho, že ani krásné a inteligentní ženy nemají v životě úplně všechno zadarmo. „Vždycky jsem věděla, že moje cesta k dětem nebude jednoduchá. V jednadvaceti jsem prodělala složitý gynekologický zánět a doktoři mě varovali, že to u mě bude složitější. A tak jsem se těhotenství vlastně nikdy nebránila, i v předchozích vztazích jsem měla dobré zázemí… I když se pak třeba ukázalo, že to zas tak dobré nebylo, ale to je vývoj,“ vzpomíná.

„Obrovský strach jsem měla i v těhotenství, a ani první měsíce s dvojčaty nebyly lehké. Ale nepříjemné věci člověk velmi rychle zapomene.“

Předčasná radost

S partnerem se o dítě snažili čtyři roky. „Absolvovala jsem rentgen dělohy, laparoskopické operace vejcovodů, tři inseminace… Stále dokola jsem slyšela, teď musíte pár měsíců počkat, chce to relax… Jenže ono to nejde, to věčné čekání je hrozné. Co bylo nejhorší? Občas jsem se zbytečně radovala, když jsem si myslela, že můžu být těhotná. Netušila jsem třeba, jak malá je u inseminace pravděpodobnost úspěšného početí – jen dvě a půl až pět procent,“ tvrdí Jarka.

Přiznává, že čekání na děti, které nepřicházejí, je pro vztah obrovskou zkouškou. „Hodně kamarádů mého partnera už děti mělo, pro přítele to bylo těžké. Myslím, že ho uklidnilo, když byl na vyšetření a ukázalo se, že chyba je jen u mě, chlapi přece jen něco podobného snášejí mnohem hůř.“

A jak to zvládala ona sama? „Jestli jsem se ptala, proč zrovna já? To vůbec, říkala jsem si, že každý má něco… Navíc jsem si nikdy nepřipustila, že by se to nepovedlo. Jen jsem kdesi hluboko uvnitř věděla, že kdyby se to nepodařilo, chtěla bych děti jinou cestou, život bez nich jsem si neuměla představit.“

Nakonec přece jen otěhotněla – pomohlo jí umělé oplodnění. „Až do čtvrtého měsíce jsem měla rizikové těhotenství, od pátého zase hrozil předčasný porod. Ale nepříjemné věci člověk naštěstí velmi rychle zapomene,“ vypráví Jarka, která má dnes osmiletá dvojčata. A když říká, že je vnímá jako zázrak, není v tom ani zrnko patosu…