Hodná tetička

Věřím, že existují ženy, jimž se proklamace o tom, jak jsou bez dítěte a rodiny šťastné, dají věřit. Není jich moc (v mnoha případech, které znám, je to takové to ‚stejně jsou kyselé‘), ale vím, že jsou. Já mezi ně nepatřím. Jenže i když dítě a rodinu chci, tak se všechno seběhlo jinak. Je mi osmatřicet, jsem sama a pomalu se smiřuji s tím, že možná skončím bezdětná. Měla jsem vztah, který byl pro okolí šestnáct let symbolem, že školní lásky mohou přetrvat. Jenže pak skončil a já se v šestatřiceti ocitla sama. Přišel čas truchlení a srovnávání se sama se sebou. Já, stále zadaná, jsem pochopila, že musím být sama. Najednou jsem se učila, jaké to je, že na vás nikdo nečeká, a ve chvíli, kdy dorazíte z práce, se nikdo neptá, co se dělo (jak já to, husa, nesnášela!). Překvapivě jsem to zvládla. Na jednu stranu jsem se začala cítit lépe, zároveň mi pomalu docházelo, že možná skončím bez dětí.

Tetička

Vše prochází několika fázemi. Tou první je zahánění obav rádoby vtipným nadhledem. „No, kdo ví, jestli já se těch dětí dočkám,“ prohodíte jen tak nad kafem s kamarádkou. A jediné, na co čekáte, je „ale to víš, že jo“, v lepším případě ještě doplněné o životní příběh té či oné kamarádky/celebrity, která přece měla dítě až ve čtyřiceti. Samozřejmě nevěřím, že by kterákoli z mých kamarádek měla věštecké schopnosti, ale je fajn poslechnout si uklidňující komentáře. Vaše pochybnosti se tím sice zcela nezaženou, ale aspoň vás to uklidní před spaním. Jenže pak přijde fáze dva, kdy už je vám trapné tohle téma před kamarádkami vůbec otevřít. Poslouchat dva roky po sobě, že se ten pravý určitě objeví a dítě pak bude hned, vám najednou přijde tak nějak směšné. Chce se vám nahlas vyhrknout „no, to si už říkáme dva roky“, ale víte, že kamarádky za vaši samotu nemohou. Okolo vás rodí jedna kamarádka za druhou, stáváte se postupem času odbornicí na děti. Přicházejí vám informace od všech zúčastněných, a jak nemáte vlastní zkušenost, jen posloucháte, vstřebáváte… Takže jste najednou bezdětnou studnicí poznatků, třeba jak se chová personál ve které porodnici… Jste nachystaná na výkon, který možná nikdy nebudete podávat.

Smysl života

Po druhé fázi, která je temná, přijde další – smíření. Představa, že nebudete mít nikdy děti, je – pravda – stále reálnější. Skvělej chlap se určitě objeví, jenže čas letí, takže možná bude pozdě. Navíc otěhotnět po čtyřicítce není tak snadné jako v osmnácti. Takže občas podléháte panické úzkosti. Na druhou stranu, tím, jak se možnost být bez rodiny stává reálnější, začínáte se s ní smiřovat. Stane se vážně tolik, když zrovna vaše geny nebudou mít svůj otisk do budoucna? Vždyť přece váš život má smysl i tak. A pokud ne, můžete mu ho velmi rychle dodat. Lidí, kteří ve vašem okolí potřebují pomoc či jen přátelství, je hodně. Stejně jako opuštěných dětí… Mění se i přístup vaší rodiny. Přede dvěma roky zaznívalo ono varovné: měla by sis ty vztahy srovnat, ať máš děti, najednou od vás rodinu nikdo nečeká. „Ono by se taky nic moc nestalo, kdybys dítě neměla. Nebyla bys první ani poslední,“ řekla mi zničehonic mamka před půl rokem. Jasně, je to ona chvíle, kdy ztuhnete děsem, protože vám dojde, že je fakt pozdě. Na druhou stranu, od té doby mám klid. Nikdo vlastně nic nečeká.

Zázraky okamžitě

Pozitivní stránkou mé rozchodové anabáze bylo jediné – konečně jsem poznala sama sebe, naučila se se sebou žít a mít se ráda. Nevím, jestli je dobré za to zaplatit bezdětností, ale jinak to je super. Byla jsem šťastně zadaná, ale pořád mě svíraly nejistoty, že nejsem dost dobrá (na cokoli). Teď se cítím sama se sebou fajn. V takovou chvíli lehce podlehnete představě, že to všechno mělo smysl. A teď to přece konečně vyjde. Upínám se k téhle myšlence, i když trochu tuším, že to bude stejné jako ono poplácávání se s kamarádkami. Rok si budu říkat, že to mělo určitě nějaký smysl, a pak… Musím ovšem přiznat, že jsem nezdolná optimistka, což vede k tomu, že nemám problém věřit v zázraky. Po pravdě v ně věřím pořád. Takže než tenhle článek budete číst, určitě bude všechno jinak.