Ano, mám děti, ale jsem nekuřačka, veškerý čas budu věnovat práci

V.Š.: Jak jsme na tom dnes? V mnoha ohledech samozřejmě lépe – tedy přinejmenším v Evropě a v Severní Americe. Pro nás je dnes samozřejmé, že ženy mají volební právo, mohou se vzdělávat, pracovat či vlastnit majetek. Na úrovni zákonů došlo k velkému posunu. Řada nerovností mezi muži a ženami však přetrvává, i když nejsou možná na první pohled viditelné, a proto se proti nim hůře bojuje. Na vaši otázku velmi vtipně a srozumitelně odpovídá kniha Caitlin Moran Jak být ženou, která se možná právě proto stala mezinárodním bestsellerem a byla přeložena i do češtiny.

Veronika Šprincová a Monika Klimentová (zprava)

Existují ve světě stále ještě země, kde ženy nevolí?

V.Š.: Posledními dvěma státy jsou Vatikán a Saudská Arábie. Papeže mohou volit pouze kardinálové, kterými se ženy zatím stát nemohou. V Saudské Arábii se o přiznání volebního práva ženám diskutuje již několik let, termín se však neustále odsouvá a podle dosavadních zpráv se zdá, že by ženy mohly získat aktivní i pasivní volební právo v roce 2015.

Ale nejde jen o volební právo. Jak se ve světě nejčastěji projevuje nerovnoprávnost žen?

V.Š.: Na trhu práce. Jakmile se nějaké povolání stane feminizovaným, sníží se jeho prestiž i platové ohodnocení. Funguje to i naopak – jakmile se začne zvyšovat podíl mužů v nějaké profesi, dojde ke zvýšení její prestiže a zvýší se platy. Ženy jsou stále nedostatečně zastoupeny ve vedoucích pozicích – podle studie z letošního roku je ve vyšším managementu evropských firem v průměru 29 % žen a v USA jen 14 %. Na druhou stranu tvoří ženy v evropských státech většinu mezi studujícími i mezi absolventy vysokých škol.

Vraťme se do České republiky. Jak jsme na tom v porovnání s ostatními státy Evropy a světa?

V.Š.: Světové ekonomické fórum pravidelně vydává žebříček 135 států světa řazených podle dosažené rovnosti žen a mužů. Česká republika se dlouhodobě umisťuje zhruba v polovině žebříčku – v poslední zprávě za rok 2012 je na 73. místě. V celkovém srovnání jsou těsně před námi Čína, Slovensko, Ghana a Keňa, na nižších příčkách než Česká republika jsou však státy jako Itálie, Maďarsko nebo Řecko. Na prvním místě se již tradičně objevují severské státy – dlouho bylo v čele Švédsko, v roce 2008 ho nahradilo Norsko a od roku 2009 se na první příčce zabydlel Island.

Jaké rezervy máme?

V.Š.: V zapojení žen do ekonomiky. Rozdíl mezi platy žen a mužů činí podle nejnovějších dat Eurostatu 24 % – ženy tedy berou průměrně pouze 76 % platu mužů. V posledních letech se jako velký problém ukazuje nedostatek míst ve školkách, případně jeslích. Kvůli tomu máme podle dostupných dat největší nezaměstnanost žen s dětmi do šesti let věku ze všech států Evropské unie. Podobně jako v ostatních státech máme velké rezervy i v zastoupení žen ve vedoucích pozicích (podle společnosti McKinsey & Company tvořily ženy v šedesáti českých společnostech s největším obratem za rok 2010 pouze 4 % členů představenstev) a v politice, kde je stále průměrně 80 % mužů. Přitom řada studií dokazuje, že využití potenciálu celé společnosti je nezbytné.

Co můžeme dělat pro to, aby se vyrovnaly platy mužů a žen za stejnou práci?

V.Š.: Jedinou cestou je uvědomovat si a aktivně odstraňovat předsudky o ženách a mužích – a tady asi musíme začít každá a každý u sebe. Ukazuje se, že ženy mají kvůli odlišné výchově a odlišnému přístupu společnosti často nižší sebevědomí a hůře se prosazují. Personalisté vám řeknou, že ženy – zejména mladé – podceňují své vzdělání i schopnosti a říkají si o menší plat než muži. Možná v tom svoji roli hraje i vědomí, že jako ženy jsou v práci znevýhodněny, vědí, že se zaměstnavatel bojí například jejich otěhotnění nebo že budou pečovat o nemocné děti. Ve společnosti navíc stále přežívá představa, že muž potřebuje práci a dobrý plat, protože on nese zodpovědnost za finanční zabezpečení rodiny. Když se ale podíváte, v kolika rodinách muž skutečně je v roli živitele – a v kolika rodinách je vůbec –, zjistíte, že skutečnost je dávno úplně jiná.

Jak přesvědčit zaměstnavatele, že matky malých dětí jsou stejně spolehlivé jako otcové?

V.Š.: I v tomhle případě myslím stačí podívat se na situaci střízlivýma očima, a ne přes brýle přežívajících předsudků. Ženy jsou si vědomy své nevýhodné pozice na trhu práce, a proto jsou ke svým zaměstnavatelům mnohdy loajálnější. Je známo, že mladí muži na začátku své kariéry mění své zaměstnání častěji než mladé ženy, které se i po mateřské či rodičovské dovolené na své místo vracejí. Peníze investované například do firemního vzdělávání mladých mužů se tak mnohdy vyplatí méně než u žen. Je potřeba zaměstnavatelům říkat, že péče o děti není tak velkou překážkou, jak se může na první pohled zdát. Výzkumy například ukazují, že absence z důvodu péče o nemocné děti je nižší než absence z důvodu nemoci samotných zaměstnanců a zaměstnankyň.

Jak odstranit další nedostatky, které jste jmenovala?

V.Š.: I ve všech ostatních případech platí, že na prvním místě je potřeba překonat předsudky, které si s sebou neseme z naprosto odlišných historických souvislostí, ale dnes již zdaleka neplatí. Dále je podle mého názoru potřeba upozorňovat, že řada studií dokázala nejen to, že smíšené týmy pracují lépe, efektivněji a jsou inovativnější, protože se v nich setkávají a zhodnocují různé životní zkušenosti, ale například i nepřímou úměru mezi zastoupením žen v rozhodovacích pozicích a mírou korupce.

Hodně se mluví o kvótách, které by měly přivést ženy do politiky a do představenstev různých společností. Co si o nich myslíte?

V.Š.: Kvóty považuji za vůbec nejúčinnější a nejrychlejší nástroj, jak vyrovnat zastoupení žen a mužů právě v rozhodovacích pozicích. Často se setkávám s argumentem, že na základě kvót se do politiky či vedení firem dostanou neschopné ženy na úkor schopnějších mužů. To by však platilo za předpokladu, že by byly ženy ve většině výrazně neschopnější než muži, které jak politice, tak představenstvům firem v současné době dominují. Když si však uvědomíme, že žen je v populaci více než polovina a více než polovina je jich také mezi vystudovanými ekonomy či právníky, tato obava není na místě.

Kvóty nijak neruší zohledňování schopností konkrétních kandidátů a kandidátek, ale naopak zaměřují se právě na ně. Existuje řada výzkumů dokazujících, že stejný životopis je hodnocen hůře, pokud je na něm ženské jméno, nebo že hraní za plentou zvyšuje šanci žen dostat se do orchestru. Zároveň nesmíme zapomínat, že kvóty nejsou samospasitelné. Aby přinesly kýžený efekt, je potřeba přijmout i podpůrná opatření jako například mentoring, kdy ‚služebně starší‘ či výše postavené kolegyně předávají zkušenosti nově příchozím či níže postaveným. Ačkoli tato opatření jsou zpravidla vnímána jako pomoc pro ženy, jsem přesvědčena, že by je uvítala i řada mužů.

Co proto může udělat každá žena sama za sebe?

V.Š.: Uvědomit si vlastní schopnosti a jejich hodnotu. Myslím, že i tohle trefně formuluje Moran, která říká: „Položte si otázku, jestli tohle řeší i muži.“ Opravdu si myslíte, že váš kolega u pracovního pohovoru řeší, jestli si neříká o moc vysoký plat? Jestli je znalost tří jazyků dostatečná? Jestli na danou pozici stačí mít vystudované ‚jen‘ dvě vysoké školy? Samozřejmě jsou věci, kde narazíte na předsudky ostatních – například na otázku, zda máte děti. Jedna maminka na ni má skvělou odpověď: „Ano, mám děti, ale jsem nekuřačka, takže veškerý čas budu věnovat práci.“ Podobně elegantně lze tuhle otázku vrátit upozorněním, jak mateřská a rodičovská dovolená, případně kloubení rodiny a práce, zdokonalily vaše manažerské schopnosti. Možná je dobré občas si vzpomenout na heslo z kampaně Baracka Obamy – Yes, We Can!

Kam se může obrátit žena, která má pocit, že byla kvůli svému pohlaví diskriminována?

V.Š.: V České republice existují bezplatné právní poradny, na které se mohou ženy v těchto případech obracet. Nabízí ji například nezisková organizace Gender Studies na webových stránkách www.rovneprilezitosti.cz. Bezplatnou právní a psychologickou poradnu pro případy diskriminace na základě rodičovství nabízí společnost Aperio na svých stránkách www.aperio.cz/7/poradna. Další možností je samozřejmě obrátit se přímo na soud či na úřad veřejného ochránce práv.

Pořádáte kongres, který se bude touto problematikou zabývat. Kdy a kam mohou dorazit ženy a muži, kteří by se chtěli dozvědět víc?

M.K.: Kongres žen je iniciativou organizací, institucí a osobností z neziskového, akademického, uměleckého, veřejného i soukromého sektoru. Jeho tématem je uplatnění žen na trhu práce. Bude se konat v sobotu 15. června v Praze, v Národním domě na Vinohradech. Výstupy bychom rádi předali premiérovi nebo premiérce České republiky u příležitosti Mezinárodního dne rovnosti žen a mužů, který budeme slavit 19. června.

Co přesně na kongresu bude?

M.K.: Cílem by mělo být vytvoření prostoru pro ženy tak, aby byly schopné se vzájemně podělit o životní zkušenosti. Ty se často liší, ale zároveň, a to je důležité, se v mnohém shodují. Zároveň bychom ale chtěli v programu nabídnout workshopy a diskuse například pro ženy-podnikatelky, ale také ženy, kterým se z nejrůznějších důvodů nedaří zaměstnání najít. Plánujeme ženám nabídnout konzultace s koučkami a trenérkami nejrůznějších měkkých dovedností. Rádi bychom také nabídli možnost právní poradny nebo alespoň poskytnout informace, kam je možné se v nejrůznějších situacích obrátit o pomoc. Více informací o Kongresu žen bude možné najít již brzy na webové stránce www.kongreszen.cz, která bude právě dnes spuštěna jako dárek všem českým ženám k MDŽ.

A na závěr… Vy samy slavíte MDŽ?

M.K.: V českém kontextu je 8. březen bohužel v první řadě spojován s komunistickou minulostí. V mnoha částech světa je ovšem uznávaným svátkem. Slavit Mezinárodní den žen znamená podporovat myšlenku rovných příležitostí žen a mužů ve všech oblastech života. Je připomínkou toho, jak dlouhou cestu jsme již v tomto ohledu ušli, ale zároveň upozorněním, že existují stále ještě oblasti, ve kterých zbývá mnohé zlepšit. Nedávná celosvětová kampaň proti násilí na ženách One Billion Rising na jedno takové téma úspěšně ukázala. Naše organizace na Mezinárodní den žen pořádá happeningy, jako například loňský Závod o místa na kandidátní listině, které se zábavnou formou snaží upozornit na nedostatečné zastoupení žen v politice.