4 věci, které bych se měla učit od svého muže

„Věděla jsi, že sledování sociálních sítí může způsobovat depresi? Četl jsem to v článku.“ řekl mi jednoho dne můj muž s rozzářenýma očima, jako by právě objevil Ameriku. „A to má být nějaká novinka? To je přece jasný!“ odsekla jsem. A pak mi to došlo: Šťastný to muž! On totiž vůbec netuší, jaké to je, když se na hodinu „ztratíte“ při sledování svých přátel i nepřátel a porovnáváte své mrzké životy s těmi jejich virtuálními, kde se to hemží načinčaným jídlem, cool destinacemi, pohodovými rány nebo naklizenými příbytky. Zatímco já se někdy dovedu vytočit doslova z ničeho, on nejenže nemá ponětí, co jeho přátelé zrovna teď dělají, ale donedávna netušil třeba ani to, kdo je Kim Kardashian. Vskutku šťastný muž.

 

U nás doma kašleme na dietu. Často sice vedeme debaty o tom, že „odteď“ budeme jíst zdravěji, ale většinou nám to vydrží jen dva dny (v pondělí a úterý). K pátku totiž patří chipsy, k sobotě burgery a k neděli dorty. Jenže zatímco já propadám kompletní letargii a pocitu, že cvičit stejně nemá smysl, když to tak jako tak kazíme, můj muž se vydává na deseti a více kilometrové běhy PRÁVĚ PROTO, že tak trochu kašle na dietu. Logické, ne?

 

 

Myslela jsem si, že odpočívat umím, ale čím dál víc zjišťuju, že neumím. Když jsme doma, narážím očima do věcí, které by měly být poklizené, umyté nebo zkrátka dodělané. Když jsme na výletě, přemýšlím, že přece musíme ještě vidět to a ono, jinak to nebude… ono. Narozdíl od mého muže, kterého (kdyby bylo čistě po jeho) od skutečného odpočinku nic neodradí – ani kupa nádobí ve dřezu, ani to umyté v myčce, ani pocit, že by měl být víc aktivní nebo odpočívat ušlechtileji než s iPadem na břiše a s Kriminálkou Miami v televizi. Když můj muž odpočívá, něco jako „měl bych“ zkrátka neexistuje.

 

Můj manžel nemá problém zastavit dlouhou frontu a dohadovat se s prodavačkou jen proto, že mu naúčtovala o padesát korun dražší nákup (a to i přes to, že není Čech). Nemá problém nedat dýško v restauraci jen proto, že čekání na jídlo trvalo déle, než by mělo. Nemá problém usmlouvat v autosalonu výraznou slevu jen proto, že by byla blbost to nezkusit. A říct si asertivně o zvýšení platu, protože si to přece zaslouží. Zato má problém jakkoli zvýšit hlas na naši dceru. Nebo na mě. S blízkými lidmi se přece nehádá. Já to mám bohužel naopak – doma si víc troufám, zatímco při konfrontacích s cizími lidmi raději schovávám hlavu do písku, smířlivě pokyvuju a za každou cenu se snažím zabránit konfliktu… Asi nemusím dodávat, čí přístup je správný.