"Život v cizině ovlivňuje to, jak vnímáte domov," říká spisovatelka Martina Leierová

Ve vaší nové knize Tohle město, tahle řeka zničehonic zmizí domovník Vrána. Obyvatelé domu následně zjišťují, že o svém domovníkovi nic neví, neznají ho. Myslíte si, že je to fenomén současnosti, že lidé neznají své sousedy?

Vyrůstala v domě, kde žilo mnoho rodin, a já je znala všechny. Znala jsem jejich děti, znala jsem jejich příbuzné. Je fakt, že tehdy se toho moc nedělo, lidé trávili mnohem víc času doma. Ale k dnešní době patří, že se lidé o ostatní příliš nezajímají, a vedle vás žije někdo, o němž nevíte nic. Myslím, že pan Vrána je jedním z úkazů dnešní doby.

A co vy? Znáte své sousedy?

Znám, dokonce víc, než bych chtěla! Vloni v březnu jsme v Itálii zažili opravdu tvrdou karanténu, trvala padesát pět dní, na ulicích hlídali karabiniéři s poloautomatickými zbraněmi a pohyb obyvatel v Římě byl zakázaný. Náš soused si vytáhl běhací pás na terasu a šel se projít, občas i zaběhat, sousedka, která neustále telefonuje, telefonovala venku, takže jsme nechtěně slyšeli mnoho hovorů a náš domovník jezdí na koloběžce.  

Najdeme v knize autobiografické prvky?

Ano, těch je tam dost. Nemám je předem naplánované, ale vzhledem k tomu, že nezpracovávám reálný příběh, který se stal někomu jinému, ale spíš si příběh skládám sama, tak se člověk autobiografickým prvkům nevyhne.

Takže existoval nějaký „pan Vrána“?

Žil v Japonsku a jmenoval se pan Watanabe. Byl to řidič, který nás častokrát vezl a já jsem si ho vždycky prohlížela. Byl velmi starý a moc nemluvil. Pak ale zmizel, a nikdo nevěděl, kde žije, s kým žije, a to mě to šokovalo. Vědělo se o něm v podstatě jen to, že rád poslouchá zápasy sumo v rádiu. Přemýšlela jsem o něm, a začalo mne napadat řada možností, kde by mohl být. Třeba na jakémsi ostrově… nakonec z něho vyplynul domovník Vrána.

Zjistilo se, kam pan Watanabe zmizel?  

Myslím, že onemocněl, odvezli ho do nemocnice a tam zemřel. 

V knize Tohle město, tahle řeka se prolíná současnost s retrospektivou. Je pro vás důležité, abychom nezapomněli na naši minulost?

Určitě mám pocit, že by se historie měla připomínat, ale není to můj záměr. Vždycky to spíše vyplyne. Není to tak, že bych si sedla a řekla si: „Tak a teď těm mladým napíšu něco o minulém režimu.“ 

První knížka vznikla v Tokiu, druhá v Římě. Promítá se do vašich knih místo, kde právě žijete?

Druhou knížku jsem začala psát také v Tokiu, velkou část jsem následně napsala v Praze a dokončovala ji v Římě. Ano, všechno kolem mne, kultura a zvyklosti dané země na mě působí nesmírně, což je vidět právě u první knihy. Při psaní druhé knížky jsem zasadila příběhy do neurčitého města, které se jmenuje Město, protéká jím Řeka. Snažila jsem se abstrahovat od konkrétního místa. V tomto případě mi přišlo zajímavější zpracovat lidské osudy, které jsem zahlédla částečně v Tokiu, v Praze i v Římě.

Myslíte si, že ta neurčitost vychází z toho, že se často stěhujete? Že nemáte zapuštěné kořeny na jednom místě?

Mám zapuštěné kořeny v Praze, ačkoliv tady nepotřebuji žít, ale mám jasno, kde mám kořeny. Spíše na nich nebazíruji. Ta neurčitost místa vychází z toho, že jsem zpracovala silné universální příběhy, které se mohou odehrát kdekoli. Láska, zrada, nemoc, nevěra, násilí, zapomnění… to zažívají lidé všude na světě. 

A byla byste vůbec spisovatelkou, kdybyste žila v Praze?

Řekla bych, že ano. Já jsem psala vždycky, akorát jsem psaní nepřikládala důraz. Když jsem byla dítě, napsala jsem detektivky a přepsala řecké báje a pověsti, které jsem i ilustrovala. Pro sebe jsem vždycky psala – deníky, názory, postřehy a mám toho tašky, ale tím, jak psaní bylo snadné, tak mě ani nenapadlo, že bych se mu mohla věnovat profesionálně. Přišlo to až časem, a myslím, že ve správnou chvíli, kdy už jsem měla “odžito”, a měla z čeho čerpat. 

Kdy jste si tedy poprvé řekla, že napíšete knihu?

To byl takový zvláštní okamžik na poutních cestách mezi buddhistickými chrámy v Prefektuře Wakajama. Šla jsem k našemu autu na parkoviště a zjistila jsem, že jsem zapomněla klíče. Najednou jsem tam stála, bez klíčů, a říkala jsem si, jak je to kolem krásné. Stála jsem tam půl hodiny, rozhlížela se a napadlo mě napsat příběh někoho, kdo tudy jde, a nechce tam být. Dokonce jsem si hned napsala v hlavě přesný úvod knihy, který se v knize téměř beze změny objevil. 

Když mluvíte o cestování, nepřemýšlela jste, že byste psala cestopisy?

V tomto ohledu mě potěšil časopis Respekt, který mě oslovil, abych pro něj přispívala do rubriky Dopisy z .… Nejde totiž o faktickou žurnalistku, člověk musí mít samozřejmě správné informace, ale přidává k nim, jak zemi vidí, jak vnímá okolí, je tam místo pro fantazii nebo humor… a já jsem zjistila, že mi to je mnohem bližší než typický článek. Pro Respekt už jsem psala dopisy z Tokia a teď i z Říma. 

Odnášíte si něco z míst, na kterých jste žila?

Stoprocentně. Ta země vás ovlivní, pozmění, obohatí vás, každá z těch zemí se do vás zapíše jinak. Život v cizině také ovlivní to, jak vnímáte domov. Jde i o drobné změny, třeba v New Yorku musíte chodit rychle, každý jde jako tank s očima před sebe, kolem něj nic neeistuje, protože každý je nejdůležitější a jeho směr nejsprávnější. Naopak v Tokiu se naučíte proplouvat mezi obvykle tichými davy s pokorou a citlivostí, aniž byste s někým měli kontakt, přizpůsobíte rychlost proudu lidí. V Římě se zase prochází víc než jde, chůze je ležérní, hezká, tu a tam se postává, každý vás obejde. Ještě jsem žila ve Vídni, ale ta mi připadala v něčem podobná Praze. 

Jaké město, ve kterém jste žila, vám bylo nejbližší?

Nejspíš Řím, ale nevím, jestli to není tím, že tam aktuálně žiji. Řím mám opravdu ráda, je to historicky i kulturně nejbohatší město, ve kterém jsem kdy žila. A mám pocit, že je to cítit ve vzduchu. Památky jsou v Římě nejen vidět, ale jsou třeba i v podzemí. Proto tam nemůžou udělat pořádné metro, protože vykopávek je tam tolik, že to nelze. Myslím, že energie Říma je neuvěřitelná. Přesto mi přijde, že je Řím podceňovaný. Samozřejmě, je to město, které máte rádi i kvůli jeho nedostatkům, protože k němu jednoduše patří. To, že tam nefunguje řada věcí, doprava je chaotická a je tam ležérní způsob života, tak i v tom může člověk najít zalíbení. 

Jak se seznamujete s novým městem?

Většinou se na cestu připravujeme mnoho měsíců dopředu, učíme se nový jazyk, pokud jím ještě nemluvíme. A ono vám to nedá, stále o tom městě chcete číst a dozvídat se nové informace. Když tam přijedu, tak mám dvacet průvodců, a z toho už mám půlku přečtenou. Mám knihy o architektuře, historii i životním stylu daného místa. Člověk se snaží městu porozumět, proniknout do něho. Pak zjišťujete, že všechno funguje třeba i jinak, že některé informace byly v průvodcích špatně. Nejvíc se ale člověk dozví od místních lidí. Pro mě je ale i důležité, abych poznala nejen domácí, ale také českou krajanskou komunitu. Velmi zajímaví lidé byli třeba ve Washingtonu, kde byla Jana Kánská, dcera Milady Horákové, Arnošt Lustig, nebo Barbara Podoski, válečná veteránka. V New Yorku třeba generál Miloš Knorr, se kterým jsem tančila, ve Vídni zase mnoho chartistů, kteří byli vystěhovaní v rámci akce Asanace, ale i v Tokiu a Římě jsou zajímaví krajané.

A co gastronomie? Vaříte, podle toho, na jakém místě žijete, nebo jíte hezky česky?

Nevaříme hezky česky ani v Čechách, máme rádi jídla ze všech koutů světa. Obvykle se vaše chutě přizpůsobí tomu, kde žijete. Například v Japonsku opravdu jíte japonsky. Máte chuť jíst to, co lidé kolem vás a pokud vaše město leží u moře je volba jasná. 

O cizincích panuje mnoho stereotypů. Říká se, že Japonci jsou uzavření, Italové extroverti. Můžete to potvrdit?

Vlastně ano, i když bych nerada zobecňovala. Japonci jsou velmi slušní, ale musíte si dávat pozor, abyste je neurazili. K cizincům jsou velmi tolerantní, ale trochu se před nimi schovávají, stydí se. Alespoň taková byla moje zkušenost. Také jsme ale v Japonsku potkali skvělé lidi. Můj muž tam dělal aikido, získal černý pásek, a při intenzívním tréninku se seznámil se zajímavými Japonci, kteří byli otevření a přátelští. Já zase na tančení potkala Japonky, které byly nejdřív zděšené, že jsem se k nim přidala. Dokonce mi první den záhadně zmizel klíček od skříňky v šatně, takže jsem musela zaplatit pořádnou pokutu. Časem mne ale akceptovaly a když jsem se s nimi loučila, brečely. Ráda na ně vzpomínám. S Italy to není tak komplikované, celkem se sžíváme bez problémů.

Jak stěhování vnímají vaše děti?

Někdy nadávají, ale vím, že pak danou zemi ocení. A mnohem více ji ocení ve chvíli, kdy odjedou. Pak jim chybí. Někdy jim ale přijde, že život v Čechách by byl snazší, že to mají příliš komplikované. Zároveň si ale svůj život v Čechách udržují, mají zde hodně přátel a také mají mnoho přátel v cizině. Díky sociálním sítím jsou v kontaktu s lidmi z Tokia i třeba z New Yorku a mít známé v tak širokém světě jim přijde úplně normální. 

Píšete knížky doma, nebo venku? Třeba v kavárně?

Jsem přizpůsobivá a celkem nenáročná, takže nemusím mít naprosté ticho a určité uspořádání k tomu, abych mohla pracovat. Prostě si sednu a píšu. Ráda chodím psát do kaváren, dokonce se mi v knize objevilo několik rozhovorů, které ke mně dolétly od vedlejšího kavárenského stolku, ale v Římě je kávová kultura úplně jiná. Tam si dáte espresso na stojáka u baru.

Dočetla jsem se, že jste před koronou začala pracovat na postapokalyptickém románu. 

Bohužel vám nemůžu říct, o čem román je, protože spisovatelé jsou rychlí a mohli by mi nápad ukradnout (smích). V podstatě je to postapokalyptický román o smíření. Ano, začala jsem ho psát před koronou, a následně se pandemie a karanténa tak podobala tomu, co jsem psala rok před ní, že jsem psaní musela odložit. 

Chápu, první koronavirová vlna připomínala apokalypsu.

Ano, v Itálii jsme byli první po Číně a vůbec jsme nevěděli, co bude dál. Informace z Číny nešlo brát vážně.

Nepřemýšleli jste o návratu do České republiky?

Měli jsme možnost evakuace. Ze začátku byla ta tíseň opravdu velká, ale rozhodli jsme se, že v Římě zůstaneme. Nejistota ale byla velká, nikdo nevěděl, co virus udělá. My jsme jenom viděli, jak v Lombardii náklaďáky v noci odváží mrtvé do dalších krematorií v jiných regionech. Italové mají své seniory strašně rádi. Tráví s nimi mnoho času, mnohem víc času než my. Schází se celé rodiny, kolikrát žijí v jedné domácnosti, takže to pro ně bylo opravdu těžké, vidět je takhle odcházet. 

Co vám pomáhalo tyhle těžké časy přečkat?

Nejdříve jsem psala články o Lombardii a severu Itálie, o tom, co se tam děje. Následně jsem ale zjistila, že mi to vůbec nepomáhá. Psala jsem si také deník a protože se dny v karanténě mohly začít také slévat do jednoho, hledala jsem pravidelnost. Pravidelně jsem cvičila, chodili jsme se psem, nikdy jsme nezůstali v pyžamu. Také jsem jinak a intenzivně vnímala město. Občas jsme měli povolení někam jet, tak jsme vždycky zastavili a prošli jsme naprosto prázdné ulice. A to byl takový unikát, že jsem z toho žila následně mnoho dní. Bylo to opravdu silné vidět ta místa bez jediného člověka. 

Nebylo to naopak tíživé? Vidět památky bez lidí. 

Souhlasím, ale krásu toho místa neodpáře ani skutečnost, že tam nikdo není. Když ale stojíte před Michelangelovou Pietou v bazilice Sv. Petra úplně sám, přepadne vás pocit nepatřičnosti, strach, a zároveň obdiv k dokonalosti. 

Jak Itálie informovala své občany ohledně koronakrize?

Měli to organizovanější. Každý večer byla tisková konference, během které rozebírali aktuální čísla a další postupy. Vždycky vydali dekret, ve kterém stanovili závazná pravidla na následujících čtrnáct dnů nebo tři týdny. Ten následně schválila vláda. Bylo tedy celkem jasné, co se smí a co ne. 

Zaznamenala jste v Itálii vlnu solidarity? V Česku během první vlny lidé šili roušky, roznášeli potraviny seniorům...

Třeba v samoobsluhách se objevily nákupní košíky pro potřebné. Určitě fungovala solidarita, ale problém byl v tom, že solidaritu začala projevovat i mafie. Roznášeli jídlo, tvářili se přátelsky, ale pomoc byl zištná.

Když se ještě vrátím k psaní knížek. Co vy a recenze?

Čtu ráda recenze, ale ne na své knížky. Dostávám ohlasy od lidí, kteří mě znají a častokrát mi píšou i lidé, které neznám osobně. Teď mi třeba napsala známá spisovatelka a velmi mě potěšila, protože ji moje kniha oslovila. Toho si opravdu vážím, protože vím, že daný člověk nemusel zprávu napsat, není to jeho práce. Pravdou ale je, že jsem ráda, že lidé reagují na knihy. Mě už se to ale příliš netýká, na knize jsem pracovala mnoho měsíců intenzivně, a dotáhla ji k nejlepší podobě, jakou dokážu, a teď už knihu stejně nemůžu změnit, takže nad tím ani nepřemýšlím. 

A kdo čte váš rukopis jako první?

Můj muž. My na sebe dáme.

Asi musíte být velcí parťáci. 

Viděla jsem spoustu lidí, kteří neobstáli, když takhle odjeli a byli na sobě závislí. Obzvlášť teď v pandemii jsem si uvědomila, že moje vztahy s blízkými jsou zdravé a skvělé. I v hrozných podmínkách jsme to vydrželi a nekřičeli na sebe.