Pro soutěžící páry začíná StarDance už letními tréninky, pro vás jako porotkyni ale až prvním živým přenosem. Jak jste trávila léto – učila jste stále tanec na soukromých lekcích?
Učila, ale musela jsem se snažit, abych chudáky tanečníky neodsunula na druhou kolej. Spoustu času jsme s mým mužem Hartmutem v létě trávili v jedné krásné vesnici asi tři čtvrtě hodiny autem od Hannoveru. On se tam narodil na velikánském rolnickém dvoře, kde jsou staré domy, ten nejstarší je myslím z roku 1848. No a my celý ten statek renovujeme a strašně mě to baví.
Co vás na tom baví nejvíc?
To, že domy, které byly postavené v roce 1848 nebo kdy, stále stojí a že jsou v mnoha rysech lepší než ty dnešní. Mám ráda věci, které jsou jednoduše dobré, nesnáším vyhazování věcí, spoustu jich mám strašně dlouho a líbí se mi, když člověk může starým věcem dát současný život. A taky mě baví, že je něco hotové, protože často se tak různě ženeme životem, aniž bychom měli pocit, že jsme něco udělali. Ale když je něco hotové, tak se na to podíváte a řeknete si: Jé, to je krása!
Musí to být ale fyzicky a časově hodně náročné.
To je, ale nebudete tomu věřit, pro mě je to náhrada dovolené. Byl tam strašný nepořádek, měli jsem tam nájemníky, co všechno poničili, a teď se to snažíme pěkně zrenovovat. Máme na to pomocníky, minulý týden jsme tu měli slovenskou skupinu, která udělala topení, a byli fantastičtí. Je při tom i veselo. Ale ještě nás toho hodně čeká, teď máme hotovo tak ze třiceti procent. Občas při práci používáme taková ta typická jadrná slovenská slova, která na Slovensku nechybějí v žádné větě, ale do časopisu je nemůžeme napsat.
Jaké se statkem potom máte plány? Budete tam chtít bydlet?
Bydlet ne, já jsem městský člověk a jsem ráda ve městě. Občas tam vypadnu na víkend, ale budeme to i nadále pronajímat. Přijde tam i rodina s devíti dětmi z Ukrajiny. Oni teď chudáci bydlí v jedenácti lidech v třípokojovém bytě. Představte si tu disciplínu! Byli jsme u nich na návštěvě, ty děti jsou fantastické. Je jich devět mezi třemi a patnácti lety v třípokojovém bytě. U nás sice nebudou mít každý svůj pokoj, ale když budou moct být alespoň už jen po dvou, tak to bude dobré.
Když loni začala válka na Ukrajině a lidé odtamtud začali utíkat, jaké to pro vás bylo? Vzpomněla jste si na sebe, když jste odcházela v roce 1987 z Československa do Německa, do cizí země?
Na pocity, co jsem tehdy měla, vzpomínám často i bez války. Válka je strašná tragédie a já se s tím nemůžu tak lehce vyrovnat, nemůžu si na to zvyknout. Je to strašné a velmi mě to dodnes zatěžuje. Celý život se snažím přemýšlet o problematice uprchlictví a instinktivně jednoduše pomáhat každému, kdo je postižený takovým osudem.
Jaký je teď v Německu pohled na Ukrajince a válku v jejich zemi? Na začátku tam nebyla reakce a pomoc – alespoň podle informací z médií – tak intenzivní jako v Česku.
Snaží se pomáhat. Německé obyvatelstvo bylo na začátku před německou politikou o krok napřed. Až pod tlakem obyvatel se i politicky podařilo, že Německo Ukrajinu intenzivněji podporuje. I když je rozdíl mezi bývalým východním a západním Německem, a to nejen v tomto ohledu.