„Událostí, které by si zasloužily literární zpracování, je bezpočet,“ říká spisovatelka Karin Lednická

Dočetla jsem se, že psaní prvního dílu Šikmého kostela vám zabralo čtyři roky. Jaké to bylo psát poměrně dlouhou dobu knihu, o které nevíte, zda bude čtenářsky úspěšná? Co bylo vaším „hnacím motorem“?

Tím hnacím motorem bylo vědomí, že historie Karvinska je vlastně neznámá a že na to celý region stále doplácí. Pomůžu si citátem francouzské filosofky Simone Weil: „Zakořenění je jednou z nejvýznamnějších a zároveň nejvíce opomíjených potřeb lidské duše.“ Smutná pravda je, že zdejší lidé byli opakovaně vykořeňováni ve všech ohledech. Nebála bych se říct, že na nich byla spáchána několikanásobná historická křivda, o níž se zkrátka neví – a ani v současnosti nevidím politickou vůli po nápravě. Stav regionu i míra frustrace lidí tomu bohužel odpovídají. V mediálním prostoru se stále objevují spíše předsudky, mýty, povrchní zhnodnocení. I to se pokouším svými knihami napravit. Jinak řečeno – snažím se dát zdecimovanému Karvinsku a jeho lidem hlas. Vrátit zaniklým místům jejich jména a historii. To je velmi silná motivace.

Jaké emoce se ve vás mísí, když si uvědomíte, že díky vám ožilo zapomenuté město? A to nejen na stránkách Šikmého kostela, ale také doslova, neboť do staré Karviné jezdí lidé a chtějí se podívat na město, které již neexistuje.

Upřímně žasnu nad vším, co Šikmý kostel vyvolal. Máte pravdu v tom, že prostor bývalého města po dlouhých letech opuštěnosti a devastace ožil. Jen loni do staré Karviné přijelo několik desítek tisíc lidí, to je úžasné! Dopad mých knih se však projevuje i v dalších ohledech: lidé se ve zvýšené míře zajímají o rodinnou historii, bádají v archivu, v mnoha rodinách se mluví o věcech, které byly donedávna tabu. Krásně to shrnula jedna paní, co jsem se s ní potkala před šikmým kostelem: „Díky vám jsem si uvědomila, že sem patřím.“ Když takováto věta zazní v regionu totálně vykořeněném, je to pro mě malý zázrak.

Kolik času jste při psaní Šikmého kostela strávila ve staré Karviné? A jakou atmosféru tohle místo podle vás má?

To už nikdo nespočítá, kolik hodin jsem strávila ve staré Karviné. Nejprve jsem si ji musela probádat, prochodit křížem krážem, vystavět v hlavě. Osadit si ji lidmi. A i po všech těch letech stále cítím, jak silný genius loci ten prostor má. Cosi tam zůstalo přítomné. A vnímají to i někteří návštěvníci. Stará Karviná má opravdu neobyčejnou energii. Ostatně není divu, říkám si na druhou stranu. Po tom všem, co se tam odehrálo.

V Šikmém kostele jste precizně pracovala nejen s historickou linkou, ale také s psychologií postav. Je pro vás náročnější dát dohromady historická fakta, nebo vám více času zabrala románová část?

Nejsložitější je pro mě ten proces mezi rešeršemi a psaním, kdy se rozhoduji, která postava ponese určitou názorovou rovinu nebo jejímž prostřednictvím popíšu konkrétní historickou událost. Jakmile mám toto hotovo, vytvářím jednotlivým postavám dějovou linku, kdy na historický základ nabaluji osobní život toho člověka. A pak musím všechny ty linky propojit, aby příběh fungoval. V této fázi jsem teď se třetím dílem – a vzhledem k tomu, kolik materiálu mám nasbíraného k padesátým letům, mi to dává pořádně zabrat.

Setkala jste se po vydání Šikmého kostela s negativními ohlasy, které měly odlišný pohled na výklad dějin?

Ano, setkala. Zejména s výpady nacionalistických skupin, které dávají přednost jednostrannému podání česko-polského sporu. Zrovna dneska jsem dostala anonymní a dosti vulgární zprávu, jejíž pisatel ve mně vidí podporovatelku polského fašismu a vlastizrádkyni. Absurdní. Jindy se zase dozvídám, že prý hanobím polský národ. Je to velmi nepříjemné, samozřejmě. Ale viděno z nadhledu je to jen další důsledek zahlazování a nedostatečné reflexe moderních dějin. V tom současná společnost naprosto selhává.

Jak je na tom vydání Šikmého kostela v polském jazyce? Případně, chystáte besedy s polskými čtenáři?

Polský překlad bohužel ještě stále není hotový, protože už dva překladatelé si na něm vylámali zuby. Teď se Šikmého kostela ujal třetí překladatel a já se modlím, aby to konečně vyšlo. Na besedy s polskými čtenáři se upřímně těším – koneckonců s ohledem na pomnichovské uspořádání vlastně od října 1938 píšu polskou historii, že ano.

Příběh zaniklé staré Karviné i Životic patří k zapomenutým historickým událostem – tedy alespoň ve Středních Čechách. Jak je tomu ve Slezsku? Kdy jste poprvé slyšela o Životicích?

Už jsme toto téma několikrát naťukly – ani ve Slezsku není obeznámenost s vlastní historií bůhvíjaká. Spousta čtenářů Šikmého kostela z našeho regionu mi píše a říká, že teprve teď si doplnili chybějící dílky mozaiky. Nebo třeba pochopili kořeny dlouholetého rodinného sporu.

Životice jsou v tomto ohledu jiné. Pro lidi, kterých se masakr osobně dotkl, je samozřejmě celoživotním traumatem. Přízrak těch událostí je v Životicích i v jejich okolí dodnes patrný. A to je ten problém. Kdyby se o životické tragédii otevřeně mluvilo, vycházely o ní publikace a v muzeu se pořádaly osvětové besedy, kdyby byla zkrátka důstojně a zevrubně reflektována, nebylo by z ní i po osmdesáti letech stále částečné tabu. Osobně jsem se o Životicích dozvěděla už na základce, protože jsme tam se školou párkrát byli na exkurzi. Ale tehdy, na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, se nám dostalo jen zglajchšaltované, zideologizované verze, která zcela předvídatelně opomíjela celou řadu věcí.

Kniha Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie vyšla na konci března. Měla jste pocit, že si od postav z Šikmého kostela potřebujete odpočinout, a proto jste se vrhla do Životic? Případně, co jiného vás motivovalo k tomu, abyste třetí díl Šikmého kostela „odložila“ na druhou kolej?

O odpočinku bych vzhledem k tématu asi nemluvila. Ani bych neřekla, že jsem třetí díl závěr trilogie odložila na druhou kolej. Životice mají ve druhém díle Šikmého kostela samostatnou dějovou linku, a tu jsem se rozhodla podrobněji rozvést, protože mi to přišlo důležité. Porovnejte si třeba, jaká míra pozornosti je věnována Lidicím a Ležákům – a jak hanebně málo se ví o Životicích. Přitom podstata té události je stejná: nacistická msta na civilním obyvatelstvu. Pamětníci ten nezájem právem vnímají jako křivdu. To jsem se pokusila napravit. Aby už rodiny zavražděných mužů nemusely mít pocit, že na ně všichni zapomněli. Přesně tak se vyjádřila dcera jednoho z nich: „Na nás úplně všichni zapomněli.“

Kniha o Životicích je napsána netypickou formou. Pokud si dobře vzpomínám, na tiskové konferenci k Velkému knižnímu čtvrtku zaznělo slovo dokudrama. Proč jste se rozhodla pro tuto formu?

Dlouho jsem zvažovala, jakou formu knize dát. Při beletristickém zpracování bych musela vynechat celou řadu informací, protože by je příběh zkrátka neunesl, nevstřebal. Naopak čistě dokumentární forma by text ochudila o autenticitu výpovědí pamětníků, které vnášejí do věci zcela nové a nikdy dříve nepublikované poznatky. A tak jsem se rozhodla obě formy spojit podobně, jako to dělá filmové dokudrama, v němž se kombinuje dokumentární a hraná část. Chci věřit, že takovéto podání doplněné o padesát stran obrazové přílohy poskytne čtenáři opravdu plastický obraz celé události. A především – že díky tomu se z popisu historie nevytrácejí lidé, kteří tu historii odnesli nejtragičtějším způsobem.

V rámci rešerší pracujete s pamětníky. Jak funguje proces hledání pamětníků k dané události? A je těžké odemknout jejich leckdy bolavé vzpomínky?

Teď už je hledání pamětníků mnohem snazší než na začátku. Lidé už znají moje knihy a sami mi píšou, nabízejí setkání, dokumenty, fotky. Naučila jsem se už za ty roky, jak vést rozhovor, aby vzpomínání pamětníka zbytečně nebolelo. Klíčem k vyvolání vzpomínek jsou velmi často detaily každodenního života. Ale samozřejmě je to pokaždé trochu jiné. Často velmi emotivní.

Pokud mám správné informace, pak v dubnu 2022 vstoupí na divadelní prkna hra Šikmý kostel. Spolupracovala jste na divadelní adaptaci vaší knihy? Účastníte se divadelních zkoušek?

Letos nás čekají hned dvě divadelní premiéry – česká v divadle Petra Bezruče, ta bude 22. dubna, a polská v Těšínském divadle, která je plánována na 22. října. Na dramatizaci pro Bezruče jsem se podílela, účastnila jsem se několika úvodních zkoušek a společně s herci a tvůrčím týmem jsme si vyrazili na výlet do staré Karviné. Je to krásná práce a já můžu s radostí vykřičet do světa, že v režii Janky Ryšánek Schmiedtové se rodí skvělé představení. A úplně stejně se těším na letní spolupráci s Renatou Putzlacher a Radovanem Lipusem, s nimiž budeme připravovat představení pro polskou scénu v Českém Těšíně.

Novináři i čtenáři se ptají, kdy vyjde třetí díl Šikmého kostela. Já se vás spíše chci zeptat, zda máte v hlavě už další historickou událost, která by si zasloužila knižní zpracování?

Událostí, které by si zasloužily literární zpracování, je bezpočet. Z různých regionů dostávám podněty, čemu bych se po dopsání Šikmého kostela mohla věnovat. Já ale zatím vůbec netuším, co bude, nepřemýšlím o tom. Teď mám před sebou závěr trilogie, který bude mnohem náročnější než oba předchozí díly. Padesátá léta mi dávají zabrat už v rešerších, tak si raději ani nepředstavuju, jak náročné to bude psát.

Příběh obce Životice je velmi tragický. Co vám pomáhá ve chvíli, kdy cítíte, že jste si postavy z knihy připustila až příliš k tělu? Jak odpočíváte a nabíráte síly na další psaní?

V případě Životic nepracuji s postavami, ale se skutečnými lidmi. V době toho masakru byli dětmi. Některým z nich tatínka zastřelilo gestapo, jiným rodiče a starší sourozence odvlekli do koncentračního tábora. Sotva bych mohla to téma zpracovávat, kdybych si ho nepřipouštěla k tělu. Ani kdybych psala čistý dokument, nemohla bych se od toho oprostit. Píšu o lidech, takže si nemůžu zachovávat odstup. Když to na mě dolehne, jdu se projít. Dlouhé procházky jsou skvělý způsob, jak si vyčistit hlavu. Výborně také pomáhá zajít si na pivo s přáteli. Promluvit si s dětmi. Pustit se do úklidu.

Říká se, že dějiny se opakují. Bohužel tomu nasvědčuje i aktuální situace na Ukrajině. Co nejdůležitějšího bychom si z vašich knih měli odnést, aby k opakování dějin nedošlo?

Nerada bych se stavěla do pozice jakéhosi zvěstovatele pravdy nebo ponaučení. Ale smutným faktem je, že neznalost historie je základním předpokladem toho, aby se neustále opakovala. Scénář, podle kterého proběhly předehry současného ukrajinského konfliktu, není vůbec neznámý. Právě naopak. To všechno už tady bylo. Ale bohužel hlasy těch, kteří na paralely upozorňovali, zanikly. Varování nikdo neposlouchal – ani po Gruzii v roce 2008, ani po Krymu v roce 2014. Místo abychom sílícímu zlu čelili, jen jsme se na něm stali ekonomicky závislejšími. Putin si jede svou linku už řadu let, je ve svých úmyslech naprosto konzistentní a mnohokrát to otevřeně proklamoval. A my neposlouchali, nebrali ho vážně. Někteří možná dokonce doufali, že to vážně nemyslí ani samotný Putin. Obávám se, že tohle západní strkání hlavy do písku je jednou z příčin současného dění na Ukrajině. Srdce mi krvácí, když ty hrůzy vidím a slyším o nich vyprávět. A zároveň cítím vztek, protože to třeba nemuselo dojít tak daleko.

Takže zpátky k vaší otázce. Ponaučení zní: zajímat se o historii obecně a aplikovat to poznání do současnosti. Naučit se rozpoznávat zlo v čase, kdy teprve klíčí. Když nebudeme obezřetní, vždycky se najde nějaký gauner, který naší slabosti a neznalosti zneužije.