„Stereotyp ve vztahu má své opodstatnění,“ říká Karolina Rauschertová, autorka knihy Péče o lásku

Jak bychom měli o partnerskou lásku pečovat v každodenním životě?

Stačí častější drobnosti, máme to už i vědecky dokázáno z proslulé Laboratoře lásky dr. Gottmana. Někdo to možná bude považovat až za banality. Konkrétně mám na mysli třeba mile o něco partnera požádat nebo mu poděkovat, poslat podpůrnou sms, když vím, že má z něčeho obavy nebo dát vědět, že se opozdím, zeptat se na pocity z dnešního dne a jen tak si je bez rad a komentářů vyslechnout, tedy chvilku naslouchat. Přivítat se a rozloučit, a přitom se třeba obejmout, pohladit, usmát se na sebe. Pochválit za něco, i když je to „samozřejmá“ věc. Odložit mobil a skutečně vnímat, co druhý říká nebo na co se ptá. Nabídnout se s pomocí nebo rovnou něco zařídit a usnadnit druhému náročný program. I jedna jediná taková maličkost vám může rozsvítit den nebo aspoň vyslat podprahový signál „mám tě rád/a“. To všechno jsou drobné projevy laskavosti, respektu, vstřícnosti, něžnosti.

Bohužel, mnoho párů na tyto láskyplné „maličkosti“ zapomíná.

Určitě ale platí, že každá maličkost se počítá – daleko důležitější je četnost a pravidelnost. A k tomu je úplně nejlepší vědět, jaké projevy lásky ten druhý preferuje. Pak je péče o lásku daleko efektivnější a eliminujete tím riziko míjení.

Proč si myslíte, že mnoho párů bojuje ve vztahu se stereotypem?

Víte, já si nemyslím, že stereotyp je od základu špatně. Stereotyp je praktický a právě v rámci té každodennosti má své opodstatnění. Páry, které spolu žijí v dlouhodobém milujícím vztahu, také jedou často na stereotypního autopilota, to se vůbec nevylučuje. Tak to prostě je. Zvlášť když máte děti, hodně práce, řešíte další hromadu věcí, to byste se bez určitého stereotypu zbláznili. Jsem tedy přesvědčená, že se stereotypem nemusíme bojovat nějak na sílu – stačí ho vědomě a pravidelně prostřídat něčím jiným, zvláštním, věnovat si vzájemně pozornost se vším všudy. Tím lásku ve vztahu občerstvíte, a pak můžete jet klidně zas nějaký čas stereotypně dál. To je vlastně princip rytmizace času, který je velmi podstatný a je to dokonce probádáno i z hlediska antropologického, psychologického i filozofického.

Můžete nám o rytmizaci času říci více?

Rytmizace času na čas všední a sváteční je lidstvu přirozená od nepaměti a lidem dělá dobře. Kdysi mi to jako nejdůležitější prvek péče o lásku zdůrazňovala skvělá psycholožka, paní Helena Klímová, a měla velkou pravdu. Dobré je držet se klasického týdenního rozvrhu, nemusí se vymýšlet nějaký unikátní systém. Přes týden tedy klidně všední stereotyp, ideálně vyšperkovaný pár styčnými body vzájemné laskavosti, o víkendu autopilota odložit a vědomě, se vší pozorností, navázat spojení a podniknout něco, co nás baví, čím si společný čas užijeme a přinese nám to radost. Je to jak když pokropíte lásku živou vodou, vyživí ji to a nakopne. Můžeme si takto různě kombinovat společné aktivity jako rodiny, jako páru a najít si i individuální čas jen pro každého z nás. Ordinovat si pravidelně tuto nevšední „jinakost“ je víceúčelová skvělá věc. Podle odborníků na sexualitu je to hnacím motorem fyzické přitažlivosti. Když partneři tento důležitý princip znají, mohou si s tím vědomě a cíleně hrát.

Jak moc je podle vás láska provázaná s intimitou?

Velmi, intimita lásku živí a prohlubuje. Intimita je vzájemná blízkost, důvěrnost, ochota se otevřeně a upřímně sdílet – zevnitř i zvnějšku, tedy duševně i ryze fyzicky. Intimita zakládá dlouhodobou a niternou „známost“. Stojí na sdílení našich pocitů, přání myšlenek, zkušeností, vlastností, a to pozitivních i negativních. Tím, že se před sebou odhalujeme fyzicky i duševně, tím se čím dál lépe poznáváme, a čím dál opravdověji sdílíme svůj životní příběh a vytváříme svoje vlastní love story. Zažít ten pocit „známe se jako své boty“, jsme si blízcí, to je pro většinu lidí touha snad nejpřirozenější a velmi niterná – to je lidská touha po lásce. V tématu intimity vidím ale také výzvu překonávat svou zranitelnost a umění zdravě si hlídat a navzájem respektovat i určité hranice. Dát najevo, kam ano a kam už ne, i kdyby jen v dané chvíli. Hranice nemusí být nějaké dogma, v průběhu života se mohou různě měnit a posouvat. Aby nám v intimním milostném vztahu bylo pořád dobře, je potřeba k tomu přistupovat otevřeně, upřímně a opravdově. Nic nehrát, nebo se o to aspoň snažit. Abychom zažili opravdovou lásku, musíme umět být zblízka opravdoví.

A co dělat, pokud sexuální život s partnerem v poslední době pokulhává?

Na to bohužel neexistuje jeden jednoduchý recept, protože je to samozřejmě hodně individuální. Obecně je dobré vědět, že poměrně velkým zabijákem sexuální touhy je stres. Jde to z fyzické roviny, opět vědecky dokázáno. Někdy je příčina tedy jasná, jeden nebo oba máte možná starosti v práci, s dětmi, nemoci nebo jiné trable, a není v tom nic, co by se muselo nějak „opravovat“. Vždycky je dobré to samozřejmě otevřeně sdílet, mluvit o tom, ať si to jeden z partnerů zbytečně nebere osobně. Nemusí být chuť úplně na sex, ale je fajn, když spolu udržíte jakýkoliv jiný fyzický kontakt. Škála doteků a fyzických projevů lásky je daleko širší, než běžně využíváme. Pokud se nejedná o nějakou letitou frustraci a ten horizont je fakt „poslední dobou“, zkusila bych na to jít jen trochu od lesa a navázat fyzický kontakt prostě jen tak a na cíl „božský sex nebo nic“ se vykašlat, protože to oba akorát ještě víc stresuje.

Takže vaše rada zní: doteky?

Ano, docela pomáhá naladit se na sebe jakýmkoliv fyzickým hýčkáním, já jsem velká propagátorka amatérských masáží. A v tomto případě nemám na mysli přímo masáže erotické, i taková masáž nohou nebo zad je velmi příjemná a může zapůsobit opět víceúčelově. Je to blaho, které nás zbaví třeba právě jen toho stresu, ale někdy nás může naladit i víc eroticky. V dlouhodobějším vztahu je dobré si vychytat širší škálu, jak si vzájemně udělat dobře. Může z toho být víc a nemusí, třeba si jen dopřejete chvíle fyzického příjemna u sledování filmu, i to je super. Je možné, že v rámci takového hýčkání bez sexuální ambice nastane právě ta správná konstelace a přirozeně se otevřete touze po intenzivnější sexuální rozkoši.

Na co většina partnerů ve vztahu zapomíná?

Podle mě právě na mnoho těch „banalit“ a je to velká škoda. Nezní to bůhvíjak romanticky, ale je dobré v rámci vzájemné komunikace a chování důsledně udržovat laťku slušnosti a respektu co nejvýš. Chovat se k sobě vlastně spíš „jako na cizího“, protože mnohdy si na své nejbližší bezuzdně vybíjíme stres a jsem hnusní tak, že k cizímu bychom si to nedovolili ani náhodou. A pak mi přijde, že bereme své partnery a blízké až moc jako samozřejmost, zapomínáme za ně víc být vděční. Nedávno jsem na sociálních sítích zahlédla moc hezkou myšlenku, že to, co lidé o svých blízkých říkají v proslovech na pohřbech, by jim měli říkat spíš při oslavách narozenin. A nejlépe ještě častěji. Chválit, chválit, chválit. Ten sklon vidět hlavně chyby je sice přirozený, tak náš mozek funguje, primárně řeší problémy. Ale proto je potřeba si to opakovat vědomě a opakovat to i nahlas svým blízkým. Na to se zapomíná hodně, někdo to dokonce ani moc neumí. Pozitivní motivace je přitom daleko účinnější, než když budete druhému pořád něco vyčítat. Kritiky člověk unese jen určitou míru, pak se stejně zavře a nepřijímá. A do třetice bych zmínila ještě jednu věc. Naslouchat si víc. Většina z nás se to musí učit, ale jde to. Chvilka naslouchání je vlastně trénink empatie. Nejde o udílení rad a už vůbec o ne o nějaké hodnocení, jde o sdílení pocitů a jejich uznání. To je balzám na duši a jeden z nejmocnějších projevů lásky.

Jak si najít čas na partnera, když pečujeme o rodinu, chodíme do práce…?

Je to těžké, chce to cvik a určitou disciplínu, ale od toho jsou přece diáře a plánovače. Na lásku se musí jít s rozumem, společný čas si ryze prakticky a logisticky naordinovat. A je dobré zdůraznit, že není ostuda požádat o pomoc, abyste si pro sebe speciální partnerský čas vyšetřili. Kdo kolem sebe nemá velkorysé příbuzné nebo přátele, kterým byste ratolesti nebo třeba babičku mohli svěřit, existují i profi pečující služby. Ano, jsme generace, která často jede v „sendvičové“ péči – pečujeme o děti a současně o své seniory, tak je to fakt někdy záhul. Ale když se chce, nakonec jde všechno, i kdyby jen dočasně v nějakém omezenějším režimu. Už jsem to tu zmínila – o to víc je potřeba si říct, co a jak mám rád nebo ráda, co je pro mě skvělý projev lásky a na ty si čas vyšetřit především. Pak jste jako pár i daleko efektivnější co se romantiky týče. Není čas ztrácet čas naivní hrou na jasnovidce, takové to „ale on/ona na to má přijít sám/sama, přece mu nebudu říkat nebo dokonce znovu opakovat svá přání“.

Když necítíme od partnera lásku, máme to říct?

Přesně tak. Své představy o lásce říkejte otevřeně a nahlas. A když se nic dlouho neděje, zopakujte to, proč by ne, leccos zapadne. Nevyčítat, ale dát tuto svoji potřebu najevo. Samo od sebe se „to“ nevyřeší. Je to bohužel v rozporu s naším naivně romantickým očekáváním, ale o projevy lásky se může a má žádat. A nejlepší je říct konkrétně, jaké přesně mi nejvíc chybí. Mám zkušenost, že když přidáme rovnou i konkrétní prosbu, návod, co by nám udělalo radost, šance na úspěch je pak daleko větší. Poznat své vlastní potřeby, vědět, co chci a umět to prezentovat navenek, to je důležitý prvek duševní zralosti. Za mnoho výčitkami se skrývají nevyřčené potřeby a prosby, které akorát úplně blbě maskujeme. Když to sdělíme, můžeme situaci velmi projasnit. Záruku, že se nám splní do puntíku, to sice nemáme ani tak, ale hrajeme alespoň otevřenou hru.

Pro koho je kniha Péče o lásku určená?

Pro všechny, kdo touží po lásce, chtějí umět milovat co nejlíp a zajímají se o to, jak jít lásce naproti a něco pro ni udělat. Myslím, že je fajn si něco takového přečíst na začátku vztahové kariéry, než se pouštíme do vážnějších vztahů nebo třeba v rámci předmanželské přípravy, ale i kdykoliv během života. Snažila jsem se dát stručně dohromady zcela konkrétní, praktické tipy, které vychází z odborných doporučení, v podstatě to jsou takové evergreeny psychologie lásky a vztahů, které se člověku obecně v životě hodí. A i když většinu z nich znáte a jste ve vztazích už ostřílený bard, nikdy není na škodu si mnohé zopakovat a připomenout. Kniha je psaná lehčím populárnějším tónem, snad se mi podařilo, aby to nebyla úplně nuda. Vztahy jsou samozřejmě vážná věc, ale někdy se to až trochu přehání a máte skoro pocit, že na spokojené vztahy musíte pomalu vystudovat psychologii, jinak nemáte šanci. Chtěla jsem, aby to byla knížka užitečná, odlehčenější a dodávala lidem motivaci ke zlepšování svých vztahových dovedností.

Nejdůležitější rada o lásce, kterou bychom si všichni měli vzít k srdci?

Budu se opakovat, ale je to podle mě fakt to nejdůležitější. Nespoléhat na jasnovidectví, ale zjišťovat a ověřovat si, jak si vzájemně vycházet vstříc a dělat si po všech stránkách dobře. Dávat otevřeně najevo své přání a touhy a ptát se, jak nejlépe dát najevo lásku partnerovi, co mu dělá radost, co mu chybí. Nejen na začátku vztahu, pořád. Každý vztah i oba zúčastnění partneři jsou díla ve vývoji a je potřeba si aktivně obstarávat aktualizované informace. A to pověstné „stačí málo, ale často“. Velkou lásku dělají maličkosti.