Spisovatelka Kateřina Pantovič: „Píšu o životě a v něm se zkrátka smrt dříve nebo později objeví.“

V knížce Josefíně všichni lžou se střídá několik vypravěčů. Která z postav se vám psala nejlépe a proč?

Nejvíc mi k srdci přirostla dětská postava Josefína. Původní záměr dokonce byl, že by v knize měla prostor jenom ona, ale nakonec jsem se bála jednostranného dětského pohledu, především proto, abych nemátla čtenáře a nemysleli si, že čtou knihu pro děti.

V knize je plno malých a někdy i milosrdných lží. Kdy naposledy jste vy někomu zalhala?

Snažím se lžím vědomě vyhýbat právě proto, aby je za standard nepřijaly moje děti. Jednu lež mám ale hluboce zakořeněnou, až jsem jí začala sama věřit, a sice že jsem nejstarší dceru měla ve dvaceti. Ve skutečnosti to bylo o pár měsíců dřív.

Jde o vaší druhou knížku pro dospělé, ve které se objevuje téma smrti. Patříte k lidem, kteří rádi bortí tabu okolo smrti?

To vůbec ne. Není to záměrné. Píšu o životě a v něm se zkrátka smrt dříve nebo později objeví.

Máte nějaký speciální rituál při psaní knih?

Čtu si některé pasáže nahlas a většinou si i vybavím, jakou muziku jsem při psaní poslouchala. Jsou to většinou jen skladby beze slov, aby mě slova nerušila.

Pokud se nemýlím souběžně jste psala knihu Josefíně všichni lžou a Mína a náhodní kolemjdoucí. Jak se stane, že naráz píšete dvě knihy? 

Mýlíte, Mínu jsem začala psát až po dokončení Josefíny. Je pravda, že jsem si dala asi jen týdenní přestávku. Přivedla mě na to moje editorka, která říkala, že se jí pasáže z Josefínina pohledu moc líbily a přijde jí, že dětem rozumím. To úplně nevím, moje vlastní by asi měly nějaké námitky, ale najednou jsem dostala chuť si napsat pohádku a vyvázat se z těžkých vztahových témat. To se ale vlastně taky tak úplně nepovedlo.

Kdo jako první čte vaše knihy?

Vlastně moji nejbližší, ale jen když si o to řeknou. Není to zas takové privilegium, protože samozřejmě očekávám, že se do četby vrhnou hned a dostanu zpětnou vazbu.

Při čtení knihy Josefíně všichni lžou mě bavilo, že byl příběh svižný. Je to dar, nebo příběh přepisujete tak dlouho, dokud hezky neodsýpá?

Jsem přepisovačka. Moje editorka by vám jistě potvrdila, že ode mě dostává text čistý a opravujeme minimum. Dokonce trpím, když musím ubrat nebo naopak přidat slovo do věty kvůli finálnímu zlomu. Mám pocit, že to větě naruší rytmus a hraje pak trochu falešně.

Jakou knihu aktuálně čtete?

Zrovna jsem zaklapla knihu Nebe o šikaně na japonské základní škole. Nebyla to úplně rozumná volba na konec prázdnin. Nechce se mi teď děti do školy posílat.