Radka Třeštíková: „Nejlíp se mi píše, když to bolí.“

Kniha Kde jsi, když nejsi vypráví o rozchodu. Nabízí se otázka, zda jste při psaní čerpala z vlastních zkušeností a pocitů?

Rozchod s Tomášem jsem měla zpracovaný už předtím, než jsem začala psát knihu. Je ale pravda, že některé momenty se do knížky promítly. Když člověk píše manželské dialogy nebo hádky, často sáhne do paměti a použije něco, co sám řekl nebo má naposlouchané. V každém případě platí, že to není autobiografický příběh.

Některé podobnosti s vaším životem ale v knize určitě najdeme. Například hlavní postava Dagmar má dvě děti, které jsou v podobném věku jako vaše děti. Jak s dětmi mluvit o rozchodu?

Máme pořád ještě malé děti, Ele je deset a Jonatánovi osm let. Přesto s nimi máme otevřený vztah a myslím si, že autenticky vnímají, co se děje. A vždycky se samozřejmě nedějí jenom dobrý věci. V takovou chvíli dětem říkám, že i to patří k životu a že musíme těžší období překonat, a pokud je to možný, tak si z něho i něco dobrého odnést. Bavíme se s dětmi o věcech tak, aby byly co nejspokojenější. To je na konci každého vztahu, ve kterém jsou děti, to nejdůležitější. Najednou vám přijde, že všechno ostatní jsou blbosti a že se musíte soustředit na ně, abyste jim vytvořili dva hezké domovy, které budou tak dobré, že jim nahradí ztrátu toho jednoho domova. Domova, ve kterém samozřejmě byla větší jistota a bezpečí.

Máte střídavou péči?

Máme to na dohodě. Nechali jsme děti, aby si vybíraly, kde zrovna chtějí být. Do budoucna to asi není nejschůdnější cesta, protože já i Tomáš potřebujeme větší pravidelnost a řád. Někdy jsou ale chvíle, kdy jsou děti vyloženě závislé na mně, tak je člověk nechce násilím tlačit do jiného domova. Pak je zase moment, kdy Jonatán potřebuje jenom tátu, tak ho nechci nutit k sobě. Tuhle situaci nám ale ulehčuje fakt, že od sebe bydlíme jenom pár metrů.

V knížce Kde jsi, když nejsi je poměrně dost vulgarismů. Máte spočítáno kolik?

Používala jsem je hlavně u postavy Jakuba, v jeho přímé řeči. Psaní dialogů, které ze sebe sypal, aniž by nad tím přemýšlel, jsem si hodně užívala. Mimo přímou řeč jsem se snažila sprostá slova nedávat, protože vím, že tam nepatří. Zároveň je pravda, že mám posunuté hranice v tom, co lidé vnímají jako vulgarismus a jak nazývají některé věci ohledně sexu. Já to mám prostě jinak. Mám ráda češtinu v celé její bohatosti a občas mám pocit, že k vyjádření nějaké emoce potřebuju určité slovo – byť třeba vulgární. Protože kdybych ho nahradila něčím jiným, tak se daná emoce nebo atmosféra z dialogu vytratí.

Netradiční je také to, že jednotlivé kapitoly jsou na přeskáčku. Byl to váš původní záměr?

Úplně nebyl. Knížku jsem začala psát s tím, že si odpočinu od těžkých témat a napíšu romantický příběh s velmi jednoduchou zápletkou, v níž se holka zamiluje do kluka, který je o několik let mladší. Chtěla jsem hezký, silný příběh o lásce a sexu. Pak se mi to ale začalo dramatizovat. U třetí kapitoly mi došlo, že tenhle příběh nedokážu psát chronologicky. Vyprávění v chaosu vlastně odráží to, jak Dáša přemýšlí nad věcmi. I já, když jsem procházela rozchodem, jsem měla dny, kdy jsem si s úsměvem vzpomněla na rodinnou dovolenou, ale pak jsem zase musela skočit zpátky do reality a řešit aktuální hádku. Život se pak odehrává v takových střípcích a alespoň v mojí hlavě není realita časově správně posloupná.

Příběh je o dvou extrémech. O uhlazeném manželském životě na straně jedné a naprosté svobodě na straně druhé.

Příběh je hlavně o tom, že v některém životním momentě zjistíme, že na daném místě už nemůžeme dál stát. Nevíme, kam se pohnout, kam jít, a ani nemáme jistotu, že nám jinde bude lépe. Jenom víme, že se musíme pohnout z místa. Několikrát jsem i u sebe zažila, že když si člověk včas v hlavě neurovná, aby odešel nebo něco změnil, pak mu to tělo začne dávat najevo. Bolí vás hlava nebo máte křeče v břiše. Je mnoho lidí, kteří ani v takovou chvíli nic ne­udělají, a vlastně se sebezničují.

Loni jste na svůj Instagram napsala otázku: „Opustit to, co tě definuje nejvíc, protože už ti nepřijde v pořádku v tom pokračovat?“ Máme to chápat tak, že devátá kniha už nevznikne?

Ne, určitě se psaní budu nějakým způsobem věnovat dál. Občas jsou momenty, kdy mi to jde, pak zase nejde. Někdy nemáte žádný námět, tlačí vás ostatní nebo máte příliš velká vlastní očekávání. Mým problémem je, že při psaní neomaleně nakládám se svou duší. Psaní mi totiž jde jenom v bolavé poloze. Nejlepší ze sebe dostávám tam, kde to zabolí. A dostávat se účelově do takových poloh, a ještě opakovaně, se člověku ne vždycky chce.

Psát v takovém rozpoložení musí být náročné. Děláte něco pro svou psychohygienu?

Právě že nic moc. Z toho vznikl také ten status na Instagramu. Nahromadilo se toho na mě tehdy v reálném životě moc a zároveň jsem řešila problémy postav v téhle knížce. Měla jsem pocit, že svou duši drásám až příliš. Možná by mi pomohlo napsat dětskou knížku, jenže já neumím psát ze štěstí o štěstí. Obdivuji, že to někdo dokáže, protože pro mě je štěstí konstrukt, který nedokážu uchopit v pracovním ani osobním životě. Třeba mu někdy porozumím víc.