Patrik Hartl: Jsem šťastný, že jsem muž, protože jsem nenašel žádnou výhodu být ženou

O čem je vaše nová kniha Gazely?

Jsem tajnůstkář. Dva roky jsem se snažil vybudovat příběh, a zdráhám se o něm něco ve zkratce prozrazovat. Neumím ze sebe vymáčknout dvě nebo tři chytlavé věty. Přál bych si, aby příběh čtenářky a čtenáři vnímali tak, jak jsem ho napsal. V postupném odhalování. A neměli k němu žádnou další informaci dřív, než se začtou.     

Ani trošku nenaznačíte?

Když jsem před dvanácti lety psal knížku Prvok, Šampón, Tečka a Karel, rovnou jsem věděl, že jednou napíšu příběh o jejich spolužačkách. Zajímalo mě totiž, jak ženy ve 45 letech prožívají a vnímají střední věk. Muselo to ve mně ale dozrát. V posledních letech jsem se zabýval mužskými příběhy a už jsem si potřeboval odpočinout od varlat a odhodit testosteronová témata. Začal jsem mít chuť prozkoumávat situace a emoce z ženského pohledu. A o tom nová knížka je. Jak se žije ženám z pohledu muže, který se rozhodl ponořit do jejich světa. Mě totiž ženský svět strašně přitahuje, což je částečně způsobeno i tím, že mu nikdy nemůžu úplně porozumět.

Jak jste se při psaní dokázal naladit na ženskou duši?

Odmalička rád fantazíruju a do všech mých postav z předešlých knih jsem se intenzivně vžíval. Ať už to byli chlapi, nebo ženy. Nejsem typický mačo, spíše jsem citlivka. Takže pro mě není velký problém si představit, jak bych reagoval jako žena. Spíše jsem někdy potřeboval více informací o některých intimních tématech, které třeba nesouvisely jen se sexualitou, ale s veškerými procesy, které ženy prožívají ve spojení se svým tělem.

Koho jste se v takové chvíli zeptal?

Buď své ženy nebo kamarádek. Díky tomu, že jsem docela plachý a nikdy jsem se nesnažil ženy lovit, tak mám dost kamarádek. A ty se mnou rády a ochotně intimní věci probírají, protože vědí, že kontakt se mnou je bezpečný. (smích) Vlastně bylo i zábavné s nimi mluvit o tématech, o kterých si běžně nepovídáme. Na některé věci bych se normálně při konverzaci styděl zeptat, ale protože píšu knížku, tak jsem se zeptat mohl. Vlastně všem mužům doporučuji, aby napsali knihu o ženách, protože by byli překvapení, co všechno jim ženy při rešerši o sobě řeknou. Pro mě to bylo hezké a obohacující.

Cítíte, že je to nejlepší knížka, kterou jste napsal?

Ano, i když neumím říct, čím to je. Jsem šťastný, že když si Gazely četla manželka nebo moje kamarádky, tak se jim moc líbily. Díky jejich reakcím už teď vím, že příběh funguje a ženy, které jsou v něm zobrazeny, skutečně ožily. Jen neumím zhodnotit, do jaké míry je ten příběh relevantní výpovědí o ženách a do jaké míry jde jen o dobrodružnou exkurzi chlapa do světa žen.

Je podle vás ženský svět opravdu tak odlišný od toho mužského?

Mně to tak nepřipadá. Jistě, v biologicky determinovaných věcech, které s sebou přinášejí i významné emocionální konsekvence, jsme odlišní. Třeba v tom, že muži jsou většinou sexuálně lehkovážnější, protože nemohou otěhotnět. Jinak ale nemám ten pocit. Spíše si myslím, že se liší citliví lidé od necitlivých. A domnívám se, že je více necitlivých chlapů než žen.

Čím to je?

Možná tím, že chlap je výkonnostně orientovaný, má rád vytyčený cíl, je vybudovaný k tomu, aby přepral druhého a něco ulovil. Je tvrdší po psychické stránce. Ženě je větší senzitivita v mnoha ohledech ku prospěchu, ale zároveň jí hrozně komplikuje život. Jsem šťastný, že jsem muž, protože jsem nenašel žádnou výhodu být ženou. (smích) Přijde mi, že ženy to mají v mnoha ohledech v životě komplikovanější, těžší, složitější.

Už jste si po dopsání knihy vytyčil nový cíl?

Ano, samozřejmě. Když chlap nemá cíl, začne chlastat nebo dělat jiný věci, který by dělat neměl. To bych i doporučil ženám, které mají problém s partnerem: Snažte se společně s ním najít jeho cíl. Když se na něco zaměří, tak se zklidní. Ale musí ten cíl přijmout za vlastní. Já za měsíc začnu psát nový příběh, který mám v hlavě už asi tři roky. Moc se na něj těším. Jenom to nesmím pokazit. Už mám vymyšlený začátek i konec a můžu říct, že to bude dojemná romantika a na konci nebude nikdo bez slz. Já už kvůli tomu bulel dvakrát.

Předpokládám, že další knížky se dočkáme zase za dva roky.

Vždycky mi psaní trvá dva roky, zhruba 2500 až 3000 hodin strávím nad novým příběhem. Nemůže to být rychlejší, protože bych při psaní nebyl dostatečně svědomitý. A ani pomalejší, protože jsem netrpělivý. Kdyby mi někdo dal na psaní tři roky, nebude výsledek lepší. Kdybych ale dostal o půl roku méně, hrozí, že něco pokazím.

Takže nejste typ člověka, kterému se nejlépe pracuje pod tlakem?

Ne, i když obecně v životě odolávám stresu dobře. Při psaní je to ale jiné. Nikdy ze mě nic hezkého nevypadne, když jsem v nějakém stresu, napětí. To mě blokuje jako dítě. Já jsem opravdu takový dětský, takže když si hraju s příběhem a vymýšlením situací, musím z toho mít radost, musí mě to těšit a musím se na to těšit. Kdybych měl být ve stresu, ztrácím schopnost si hrát.  

V anotaci knihy Gazely stojí, že hlavní postavy zažijí nejbouřlivější týden svého života. Kdy jste zažil svůj nejbouřlivější týden vy?

To vím úplně přesně, ale nemůžu vám to říct, protože je to příliš intimní a silné. Když člověk čte mé knížky, dozví se spoustu věcí o mně, aniž by věděl, co z toho se mi skutečně stalo. Za svůj život jsem zatím prožil tři nebo čtyři bouřlivé týdny a byly bouřlivé hlavně proto, že nesouvisely se mnou. Vždycky se jednalo o mou ženu nebo děti. Měl jsem ale to štěstí, že jsme vždycky všechno překonali. O takových věcech nedokážu mluvit, ale rád o nich píšu. Protože své pocity můžu zpracovat a předat je postavám. Nikdy jsem ale nenapsal něco, co se mně identicky stalo. Navíc když mnou něco zásadně otřese, nejsem komunikativní. Mluvím o tom jenom s lidmi, kterých se to bezprostředně týká, ale nedokážu si postěžovat třeba kamarádům.

Takže byste nešel na terapii?

Na terapii jsem byl, protože některé životní otřesy byly opravdu velké. Vyhledal jsem psychiatrickou konzultaci a velice ji doporučuji všem lidem, kteří mají pocit, že problém, který prožívají, je na hraně jejich sil. Odborný pohled na situaci, rozkrytí, jestli je opravdu vážná, anebo jde jenom o vnitřní psychickou bouři, mi neskutečně pomáhá. Zatím jsem se vždycky dověděl, že řeším tak komplikovanou situaci, že moje reakce je normální. Mnoho lidí bojuje s problémy, nad kterými sami nemůžou vyhrát.

Stále platí, že si s manželkou přes den posíláte fotky místo textových zpráv? 

Někdy si pošleme i zprávu, ale fotky mnohem více. Mám to rád, protože mi přijde, že prožívám ten okamžik s ní. Začal jsem to praktikovat i s rodiči, což je boží. Oni jsou úplně nadšení, že jim posílám fotky, a já přitom s nimi nemusím mluvit. (smích) V tomhle ohledu jsem typický chlap, obtěžuje mě opakovaně mluvit o pocitech, které už jsem jednou prožil.

Ano, tohle nimrání v pocitech není mužům vlastní.

Chlap spíše tíhne k tomu, aby vyřešil pocity, rychle se jich zbavil a pokračoval dál ke svému cíli. Troufnu si ale říct, že u žen jsou pocity součástí jejich cíle. Že žena nemá cíl bez pocitu. Žena má třeba cíl, aby domácnost byla harmonickým prostředím. Výsledkem jejího snažení je spokojenost celé rodiny. A dokáže jí dosáhnout kombinací mnoha kroků. Pokud ale muži řeknete, aby dosáhl toho, že jeho manželka bude celý březen spokojená, padne. Vůbec nebude vědět, jak to má udělat. Typický muž neumí dosáhnout tak komplexně emocionálního cíle.

Na sítích jsem si všimla, že váš syn surfuje. Co vy a sport?

Nebojím se ničeho, co můžu sám řídit, co mám plně pod kontrolou, ale vlnu pod kontrolou nemáte. To je živel, který je silnější než vy. A z toho mám respekt a strach. Takže já chodím po pláži a sleduju Hynka, pokud ho zrovna vidět je. Ostatně mě spousta dobrodružných věcí přitahuje, ale nechci se jich osobně účastnit.

Například?

Teď mě zrovna napadl sexuální příklad. Jsem třeba zvědavý na to, jak by probíhalo milování s jinými ženami, ale v žádném případě bych to nikdy neudělal. Na to jsem příliš bázlivý, bojím se, že by z toho bylo moc problémů, a také jsem citlivý, takže bych při tom myslel na svou ženu. Přišel bych na schůzku s jinou ženou a celou dobu bych si říkal – co Martinka? Přitom mě to ale zajímá, takže si nad tím přemýšlím a píšu různé situace. Taky mě přitahují dobrodružné momenty, ve kterých se někdo do něčeho vrhne po hlavě. Je to poznat i na mých knihách, protože mě baví psát o věcech, které jsou silnější než člověk, o překonávání strachu. Vždycky píšu o lidech, kteří se nevzdávají.