S herečkou Andreou Růžičkovou jsme si popovídali o jejím pomalém životě na vesnici, výchově dětí a plánech do budoucna, které potřebují ještě čas.
Jak jste zvládala koronavirovou situaci?
Za ten rok se u mě vystřídaly různé stavy. Každopádně to byly jenom stavy. Jinak se máme a měli jsme se moc hezky. To jsem se chvílemi bála vyslovit nahlas, protože doba je zlá a být šťastný je divný. Ale já opravdu jsem. Mám všechno, co potřebuji a co nemám asi nepotřebuji. Jasně, že nám chyběl zbytek rodiny, přátelé, setkávání, klábosení a kultura. Z toho nám bylo opravdu smutno.
Těsně před pandemií jste si pořídili dům na vesnici. Jak probíhalo stěhování?
Ano, měli jsme obrovské štěstí, že jsem za pět minut dvanáct koupili starý dům na vesnici. První půl rok pandemie jsem rekonstruovali, zároveň jsme měli čerstvě Jáchyma. Hormony, dvě děti, pendlování mezi Prahou a stavbou – to byl blázinec. Na podzim jsme tu začali přespávat a v podstatě jsme tady zůstali. Mikuláš kromě toho, že hraje v kapele, také učí na AVU. Během pandemie učit nemohl, a tak tu byl s námi. To byl pro mě více než dar. Bylo to požehnání.
Je něco, co vás tahle doba doopravdy naučila?
Hodně. Naučila jsem se třeba starat o rostliny. Pomáhají mi psychicky přečkat. Na vše totiž potřebují čas, hodně času. A jsou háklivé a každá je jiná. Jsou to princezny. Naučila jsem se žít opravdu pomalu. To samé platí o často zmiňovaném „teď a tady“. Naučila jsem se vnímat, cítit a být více sama sebou.
A co vás naučil život na vesnici?
Já jsem na vesnici vyrůstala. Do osmnácti let jsem nebyla ani u moře. Měla jsem pocit, že si všichni myslí, že jsem sice hezká, ale hloupá vesničanka. Ještě k tomu z východu. A tak bylo mým snem být dokonalou holkou z centra města. Rovnou z centra Prahy. Dnes ale cítím, že moudrost se ukrývá na vesnici. Mezi kameny, stromy, loukou, polem, studnou, kravínem a vzduchem. Tady totiž vzniká vše, co v centru města nikdy nebude. Vesnice je potřeba chránit jako skanzeny. Je to více než bohatství, je to největší luxus, který můžeme dopřát nejen sobě, ale také svým dětem.
Máte dvě malé děti. Co je vaším esem v rukávu, když děti řeknou: „Mami, já se nudím.“?
Hned si vzpomenu na sebe a na své dětství. Někdy je nechám tzv. „vyhnít“, protože krátkodobá nuda může nakopávat. Třeba něco vymyslí. Svého. Nedělám jim plán ani harmonogram.
Ráda fotíte. Co nebo koho jste naposledy vyfotila?
Děti, manžela a kočky. Pořád dokola. A samu sebe fotím na Instagram. Chtěla bych fotit i sousedy, ale ještě jsem nedostala odvahu.
Plánujete vlastní výstavu fotek?
Teď nic neplánuji. Nejdřív musí uzrát myšlenka. Musím si ujasnit, co chci fotkami říct, což zatím nevím. Potřebuji čas.
Jaká je vaše nejoblíbenější fotografie?
Miluji fotky z cest. Cestování je inspirativní, protože všechno kolem vás je nové, zajímavé a nestandardní. Zároveň ale miluji kouzlo obyčejnosti. Pokud bych ale měla říct jednu fotku, která je za mě nejlepší, pak je to paradoxně fotka z mobilu. Vyfotila jsem ji v africkém autobusu.
Vaše herecká kolegyně ze seriálu Vyprávěj, Jana Bernášková, nedávno vydala knihu. Nepřemýšlela jste, že byste se také pustila do psaní knih?
Přemýšlela! Teď na psaní ale nemám čas, chuť ani myšlenkové pochody. Děti jsou malinké a jediné, co chci když spí, je klid. V takovou chvíli jsem schopná jenom odpovídat na otázky a zprávy na Instagramu. To mi dává takový ten falešný pocit, že jsem žádaná a ještě jsem nezmizela.
Jakou knížku momentálně čtete?
Už pár měsíců mám rozečtenou knihu Vysoce citliví lidé od Elaine N. Aronové.
A jakou předčítáte dětem?
Každý den jinou. Momentálně ale vedou encyklopedie o dinosaurech.
