Lucie Trmíková: Stárnutí patří do života

S manželem, režisérem Janem Nebeským, vás pojí intenzivní pracovní vztah. Máte nastavená pravidla, aby vám práce nezasahovala do soukromí?

My to nedokážeme oddělovat. O divadle se bavíme skoro pořád. Pamatuju si, jak jsme jednou jeli ze zkoušky domů tramvají, živě a hlasitě se bavili a naše dcera Kristýna nás se studem prosila: „Mami, můžete se o tom na chvíli přestat bavit? Řešit to až doma?!” 

Dost lidí by se společné práce asi zaleklo.

Já na společnou práci nedám dopustit. V některých obdobích, kdy to v osobní rovině mezi námi bylo nakřáplé, mi dokonce dovolila si znovu uvědomit, proč si svého muže tak vážím a jak hluboce ho miluju.

Vaše ženské postavy bývají na jevišti přetlakované emocemi. Napadá mě, že když se tak silně vydáte v divadle, doma už asi sílu na hádky nemáte. Že je to vlastně výhoda.

Jeviště je samoléčba. Na jevišti si můžu být dovolit taková, jaká bych ve skutečnosti na druhé nikdy nebyla. Ale teď si vezměte, že jsem většinu života zvyklá mít tenhle kanál pro vypouštění emocí. A najednou byl několik měsíců zavřený. Dolehlo to na mě, začala jsem chodit na terapie a až tam mi to terapeut pomohl si uvědomit. Že jsem se vyřvala na jevišti a teď to nemám kam řvát. Zůstává to ve mně.

Pro vás je herectví osudové i v tom, že jste hned v prvním angažmá poznala svého životního partnera, režiséra Jana Nebeského. Vsadilo by si tenkrát okolí, že vám to bude klapat už skoro třicet let?

Myslím, že dost lidí čekalo, že to bude záležitost na jednu sezonu. Takové to klišé – jé, začínající herečka, co se chce přes režiséra vyšplhat k rolím. To Honzu přestane brzy bavit, takových ještě bude! Ale já se tenkrát hodně bránila, netoužila jsem po panu režisérovi, kalkul v tom opravdu nebyl. Ale, jak vidíte, ubránit se nešlo. (smích) Letos to bude třicet let, co jsme se v Činoherním klubu seznámili. V tom prvním společném představení hrál i David Prachař, náš dobrý kamarád, se kterým jsme před deseti lety založili divadelní spolek JEDL.

Vy jste herečka a scenáristka, váš muž režisér. Když děti vyrůstají intenzivně v uměleckém světě, buď se vydají stejnou cestou, nebo se naopak proti němu vyhraní. Jak je to u vás?

My máme dokonce tři modely. Nejstarší Vojta je napůl. Má divadlo rád, rád si s námi o něm povídá, ale jako profesi by si ho nevybral. Krista je uměním naopak lapená. To je její prostředí, cítí se v něm dobře, všemožně nám vypomáhá. Netouží hrát, fascinuje ji tvoření, studuje scenáristiku na FAMU. Prostřední Pepa, tam je absolutní odmítnutí. Tomu je to opravdu odporný. (smích) 

Děti máte dospělé. V jaké fázi syndromu opuštěného hnízda se nacházíte?

Všechny jsou pořád doma. Synové se od nás neodpoutávají a vnímám, že je to teď téma, že kluci doma zůstávají dlouho. Pokud je jako rodič nevyhodíte, k čemuž se rozhoupe málokdo, nenutí je nic domov opustit. Když žijete mimo velké město, je šance, že se osamostatní odchodem na kolej. Ale tohle v Praze chybí, do školy to mají kousek a z ekonomického hlediska je pro ně výhodnější zůstat u rodičů.

Těšíte se na to, až jednou zůstanete doma jen s mužem?

Já si to vlastně neumím představit. Může to být v něčem úžasné, v něčem bolestné, může to ukázat na slabá místa v partnerském vztahu. Věřím, že odchod dětí je náročná životní etapa a mám z ní respekt.

Traduje se, že vztah matka–dcera je jeden z nejkomplikovanějších. Vám se dcera narodila po dvou synech, navíc jako benjamínek. Jak spolu vycházíte?

S tím, že se mi narodí holčička, jsem nepočítala. Žila jsem v představě, že když něco hodně chcete, nedostanete to. Takže jsem byla celé těhotenství přesvědčená, že to bude kluk. Když mi na porodním sále řekli, že je to holka, málem jsem omdlela. 

Musela jste mít obrovskou radost.

První dny jsem na ni nevěřícně koukala. Od začátku mám vztah s Kristou krásný, je v něm vřelost, láska. Dělá stejný obor jako já, takže si hodně povídáme o textech, co píšu já nebo ona. Ona je pro mě v rodině spřízněná duše proti testosteronu. Ale budu ji muset „ztratit“. K rodičovství patří, že musíte děti pustit. 

Co vás přilákalo k herectví? Byl to obvyklý holčičí sen o slávě, červeném koberci?

Tak jsem herectví a divadlo nikdy nevnímala. Vzešlo to od básní. Každá paní učitelka pozná, která holčička ve třídě hezky recituje. V té naší jsem jí byla já, jezdila jsem na soutěže, vyhrávala je. Pak někdo navrhl, ať zkusím dramaťák. V něm jsem narazila na Jiřinu Chlumskou, herečku z kolínského divadla. To ona rozpoznala, že herectví je moje cesta, mě by to nenapadlo, a chtěla, abych šla na konzervatoř. 

A šla jste?

Bylo mi čtrnáct, mamka nesouhlasila, takže jsem nastoupila na gymnázium a hostovala v kolínském divadle. Fascinovalo mě všechno, co se tam dělo: jak to tam vonělo, jak v šatně herečky řešily prsa, výrazně se líčily, přitahovalo mě jeviště, moc ráda jsem na něm byla. I tak jsem před vysokou váhala. Bavila mě i literatura, psychologie. Podala jsem přihlášku na DAMU, ale byla jsem v pohodě s tím, že když mě nevezmou, půjdu jinam. A oni mě vzali. 

Jste hlavně divadelní herečka. Mrzí vás, že jste se víc neprosadila ve filmu?

Do určitého věku mě to mrzelo, bavilo by mě natáčet, ale ta šance nepřišla. Ale nemám pocit, že je to špatně. Je to i tím, že se mi daří v divadle. Kdyby ne, byla bych asi víc zhrzená. Takhle mě to už netrápí, mělo to tak asi být.

Jeden čas jste hrála v nekonečném seriálu Ulice. Ten přináší popularitu, zároveň na vás ale někteří kolegové mohou koukat skrz prsty. 

Myslím, že kastování na komerci a umění už v herecké branži padlo. Tenkrát to bylo období, kdy jsem neměla práci. Bylo mi jedenatřicet, skončilo divadlo Komedie, já a můj muž jsme přišli o angažmá a doma jsme měli tři malé děti. Bála jsem se, co bude. Z finančního hlediska, ale i z profesního. Čekala jsem, že hned přijdou jiné nabídky, do té doby jsem zažívala úspěch… A ony nepřišly. Na divadle jsem dělala jedno představení za rok a půl, potřebovala jsem pravidelný příjem, abych uživila rodinu. Nevyčítám si to, nestydím se za to. 

Jak se vlastně herečka dostane k psaní scénářů?

Bylo mi čtyřiadvacet, byla jsem poprvé těhotná a doktoři mi kvůli rizikovému těhotenství zakázali hrát. Do té doby jsem byla hodně vytížená, a najednou jsem měla sedět na zadku doma. To jsem neuměla. Řekla jsem si, že zkusím zdramatizovat jednu novelu, udělat z ní televizní scénář. Neměla jsem psací stroj ani počítač, takže jsem scénář psala rukou a hotový ho poslala do České televize. Pár dní na to mi volal dramaturg Bedřich Ludvík, půjčil mi psací stroj, já scénář přepsala a on se opravdu zrealizoval. Hlavní roli hrál Viktor Preiss. Byl to důkaz, že to umím, a od té doby jsem psala.

Za ty roky jste se vypsala natolik, že se pomalu stává pravidlem, že co napsaný scénář, zahraná role, tak si vysloužíte minimálně nominaci na divadelní ceny. Necítíte tlak, že je laťka vysoko?

Ta kritická přízeň může odejít. Reakce na kritiku je moje velké téma. Když někdo napsal něco zraňujícího, dokázala jsem se tím měsíc trápit. Dodnes si pamatuji, bylo mi přes třicet, hrála jsem v představení Stavitel Solness a v kritice vyšla pochybnost, jestli se na tu roli hodím. To tak zabolelo! Herecký kolega Jiří Ornest, mi říkal: To tě nikdy nemá v tvé podstatě rozkolísat, ty máš vědět, proč to děláš! Tak se snažím si to nebrat. Učím se i od manžela. On vždycky dělal vyhrocené divadlo, je zvyklý, že je to buď love, nebo hate. Nerozruší ho to.

Poslední roky jsou vaším poznávacím znakem bílé vlasy. Bylo těžké se odhodlat přestat barvit?

Jsem typ, co začal šedivět už na vysoké. Vždycky mě to barvení štvalo, přišlo mi nepřirozené, ale zároveň jsem se bála, že budu vypadat staře. Jenže jsem toho měla víc a víc plné zuby, vytáčelo mě, jak chvíli po barvení jsou ty šedivé vlasy zase vidět. Kristýnka mě v tom tenkrát podpořila, s lehkostí svých tehdejších šestnácti mi řekla, ať to zkusím, že když to bude blbý, obarvím to zpátky.

Bojíte se stárnutí?

Určitě to řeším, ale není to se strachem. Ono je to o tom, že se pořád cítím dobře. Ale vím, že nastane moment, kdy to už tak nebude a je otázka, co se stane pak.

Jsou herečky, které ze strachu o mladistvou krásu propadly botoxu a  v podstatě si umrtvily obličej. 

Tohle nechápu. To je podle mě ztráta hereckého instinktu. Ale zase je dobré vidět, že i světové celebrity, které mají peníze, kontakty, nedokážou stárnutí zabrzdit tak, abychom to nepoznali. Protože to by nás ostatní ženy mátlo. Trápily bychom se, jak to, že ony jsou věčné mladé a my ne, a co děláme špatně.

Takže váš recept je přijmout stárnutí jako fakt?  

Je to bolestný proces, stárnutí není sranda, nikomu nedělá radost, že ho na sobě pozoruje. Ale nejde to zastavit. Musíte to přijmout, život je pohyb, řeka, která teče. Když ho budete chtít zastavit, je to smrt. Pro mě jsou veškeré hysterické potřeby vyplnit všechny stopy stárnutí jen umrtvení. Stárnutí do života patří. Je to jeho součást. Přijetím tohohle faktu se můžeme zbavit strachu. Přiznávám se, že já to taky ještě neumím bez zaváhání přijmout. Ale pracuju na tom!

A kdy momentálně můžete Lucii vidět hrát ve spolku JEDL?

20.6. Soukromé rozhovory

23.6. Vytržení Panny z Barby

34.6. Vytržení Panny z Barby

3.7. SANTINI

4.7. SANTINI

26.7. Reynek / Slova a obrazy z Petrkova

10.9. Manželská historie

11.9. Manželská historie

23.9. ZAHRADNÍČEK / Vše mé je tvé

30.9. Manželská historie

Aktualizovaný program a podrobnější informace o jednotlivých inscenacích najdete na webových stránkách Jedl.