„Když se rozjedu, jsem k nezastavení,“ říká v rozhovoru Petr Jákl

Náš rozhovor poněkud spěchal, protože odlétáte do Dominikánské republiky. Rodinná dovolená?

Produkuju tam další film a měl bych se jet podívat na natáčení. Nicméně jsem cestu právě musel odložit kvůli covidu. U všech filmů, které jsem v posledních dvou letech produkoval, bylo natáčení pozastaveno kvůli případům nákazy, to už se stalo samozřejmostí. Doufám, že se situace zlepší a vyrazím tam co nejdřív.

Jak vaše pracovní cesty snáší vaše žena a dcery?

Žena je velmi tolerantní a snáší to dobře. Děti mě většinou nechtějí pustit, ale nakonec to pochopí. Ono to není zase tak často, odjíždím zhruba pětkrát do roka na týden. Dnes už většina věcí probíhá online, což mi dost vyhovuje. Často bych na natáčení ani nemusel, ale zase se rád s herci i producenty potkám a případně proberu další filmy, které bychom mohli společně dělat. 

Může rodinný život aspoň částečně fungovat i na dálku? Co se vám osvědčilo, a co ani náhodou?

S manželkou jsme domluveni tak, že když je jeden pryč, druhý řeší záležitosti kolem dětí sám. Takže pokud nejde o něco zásadního, není potřeba, abych se zapojoval a musel být u různých rozhodnutí. Takhle nám to vyhovuje. Člověk se může soustředit na to, kde je a co právě dělá, místo aby přemýšlel, co dělají jeho děti na druhém konci světa. Navíc si pak nepřipouštím, že se mi po nich stýská – i když to tak vlastně je –, protože s tím stejně nic nenadělám. 

Jak coby táta prožíváte dospívání svých dcer? 

Je to s nimi naprosto nádherný, i když s nástupem puberty občas o něco komplikovanější. Když se mě někdo zeptá, jestli bych nechtěl syna, popravdě odpovídám, že ne. Než jsem měl děti, přál jsem si syna a dceru, asi i proto, že mám ségru. Teď jsem ale strašně šťastnej, že mám dvě holky, protože spolu máme vlastní svět a kluk by ho narušil. 

A jaká byla vaše puberta? Máte z ní nějaký vtipný nebo trapný zážitek, který dáváte dodnes rád k dobru?

Já měl pubertu od patnácti do třiceti a myslím, že trocha zastydlé puberty je ve mně i dnes. Pro naše to asi nebylo vždycky jednoduché, ale naštěstí jsem celou tu dobu dělal vrcholově judo a díky tomu jsem to nějak ustál a oni taky. A vtipná historka? Když mi bylo patnáct a chtěl jsem dát holce poprvé pusu, hrozně jsem se styděl a nemohl se odhodlat. Pak mě napadlo, že když ji nějak obejmu, půjde to líp. Seděli jsme na klepadle koberců a já se jakoby protahoval, abych ji mohl obejmout. Ona se na mě ale podívala a já ztratil kuráž, chytil jsem se nad hlavou klepadla a místo pusy jsem začal dělat shyby. Takže si dokážete představit, jak jsem v tomhle období zesílil.

Nakolik jsou dcery po vás – povahou, ale třeba i koníčky? 

Starší má stejnou vůli a chce mít ve všem absolutní řád, tak jako já. Taky dost chce o věcech rozhodovat, i to máme společné. Dlouho jezdila na koni a v posledních letech se věnuje atletice. Ta mladší řád nepotřebuje a chce si dělat všechno po svém. Už nějakou dobu trénuje judo a hrozně ji to baví. Jsem moc rád, že se obě věnují sportu. Je mi úplně jedno jakému, ale vím, jak moc jim to v životě pomůže, protože díky judu jsem tam, kde jsem, a dělám, co mě baví. Navíc jsou obě holky hodně talentované, což je motivuje, aby trénovaly ještě víc a zlepšovaly se. 

Vyrozuměl jsem, že vaše žena je „klidná síla“, která vás uzemňuje a zklidňuje. Co všechno vás naučila a čeho si zvlášť ceníte?

Je to tak. Když se rozjedu, jsem k nezastavení. Jsem pak jako mašina, která nepřestane, dokud vše nedotáhne tam, kam potřebuje. Takže pak dorazím z práce naspídovanej a chvíli tak jedu i doma. Manželka tomu říká, že tlačím. Díky ní si to rychle uvědomím, přestanu tlačit a najedu na domácí režim. Je fakt, že mě její reflexe ukotvuje a že si díky tomu spoustu věcí uvědomuju. 

Co jste naopak naučil vy ji?

Nevím, co jsem ji mohl naučit. Je ale fakt, že doma dělám to, co je potřeba, a neřeším, co má kdo na starost. Prostě vlítnu na to, co je zrovna potřeba. A stejně tak v práci. Za svůj život jsem si ve filmu i v domácnosti vyzkoušel v podstatě všechno.

Vaše žena pracuje v rodinné PR agentuře. Nevznikají tím třenice? 

Určitě vznikají. Hlavně když trvám na tom, aby se něco udělalo tak, jak chci já, a manželka na to má jiný názor. Ale naštěstí se nakonec vždycky dohodneme. Taky jsem se naučil důvěřovat jí a řadu věcí nechávám čistě na ní. Odjakživa pracuju s rodinou, ať už je to máma, táta, nebo ségra, která se stará o finance všech mých společností, a vždycky mi to maximálně vyhovovalo. Je ale fakt, že některé věci se s rodinnými příslušníky řeší hůř než se zaměstnanci. Ale pořád jednoznačně převyšují výhody nad nevýhodami, hlavně proto, že máme naprosto úžasné vztahy. Jinak by to nemohlo fungovat. 

Co byste doporučil párům, které spolu zároveň i pracují? 

Vidět se co nejméně, mít oddělené kanceláře, a hlavně si dát volnost i v práci. Čím víc je nařizování, tím víc vzniká problémů. 

V mládí jste byl špičkový judista. Co vám tenhle sport dal – fyzicky i psychicky?

Dal mi všechno. Díky němu jsem si vytvořil vůli dotahovat věci a psychicky mě skoro nic nedostane. A když přece jen, rychle se otřepu a pak do toho jdu s ještě větší vervou. Judo mě naučilo i to, že pokud chce být člověk v něčem dobrý, musí neustále trénovat. Vždycky jsem trénoval navíc, a když skončil trénink, šel jsem šplhat po lanech. To, že jsem se zlepšoval, mě motivovalo víc a víc. Stejně to mám i u filmu.

Jak se udržujete v kondici dnes?

Každé ráno cvičím, dvě až tři hodiny. Půl hodiny jedu na rotopedu, k tomu nějaká posilovna. Nechávám si u toho číst scénáře nebo koukám na filmy. Pořád mě to strašně baví, a když někdy vynechám, hned to cítím a není mi tak dobře, jako když cvičím. 

O své judistické etapě, která trvala do vašich 27 let, mluvíte jako o svém „prvním životě“. Skutečně vnímáte přechod ke své současné profesi jako tak dramatický zlom, že je to váš „druhý život“? 

Opravdu to jsou dva naprosto odlišné světy. V judu jsem se chtěl dostat na olympiádu a tou jsem končil, takže jsem si ten první život krásně uzavřel. No a pak začal ten druhý, filmový. Zase jsem začínal od nuly a musel se všechno naučit. Jak psaní scénářů, tak režii a produkování. 

Co člověk potřebuje k tomu, aby se mu podařilo takto radikálně přehodit výhybku?

Hodně štěstí a ještě další štěstí. Kdybych nepotkal ty správné lidi, nikdy by se mi to nemohlo povést. A je potřeba chytit každou šanci za pačesy, což jsem vždy důsledně udělal. I když většina úsilí nakonec přijde vniveč a jen velmi málo příležitostí skutečně k něčemu je, ty pak můžou opravdu stát za to. Jsem obrovský optimista, to je můj největší dar. Proto mě nezastaví ani velké potíže – stále věřím, že to dobře dopadne. 

Jako jeden z mála jste se prosadil v zahraničí. Jak se to podařilo – vybavíte si nějaký přelomový moment? 

Přelomový moment bylo dotočení filmu Jan Žižka. Američané zjistili, že jsem schopen dodržet, co slíbím, a díky tomu jsem s nimi mohl dělat film se Samuelem L. Jacksonem. I tam jsem dodržel, co bylo domluveno, a tak jsme pokračovali filmem s Al Pacinem. Pak už to jelo jako na drátkách. 

Jde to od určitého okamžiku už „samo“, nebo je třeba nepolevovat a pořád vyvíjet úsilí? 

Ze začátku to bylo nepředstavitelně těžké a plno věcí se zdálo nemožných. Neustále jsem musel všechny nahánět a snažit se získat jejich pozornost. Dnes už je to naopak. Hodně producentů volá mně, že mají zajímavé projekty. Myslím, že nejdůležitější je získat si důvěru. V Hollywoodu spousta lidí slibuje, ale většinou to nesplní. Je to drsný byznys a člověk musí mít nejen ostré lokty, ale taky se chovat fér. 

V čem je americké filmové prostředí jiné než to české? Ve kterém jste dnes víc doma?

Dnes už jsem víc doma v tom americkém, ale ještě líp znám to české. Hollywood je továrna na filmy a vše se řídí jasnými pravidly, která v Čechách nemůžou fungovat, protože jsme moc malý trh a naše filmy nemají celosvětový dosah. 

Pracujete i se světovými hvězdami. Považujete některé z nich za své přátele?

Některé ano. Například Michael Caine nebo Til Schweiger jsou opravdoví přátelé a můžu se na ně ve všem spolehnout. 

Prozradíte některé speciální požadavky slavných herců a hereček, se kterými jste točil? 

Měl jsem velké štěstí, že jsem zatím nenarazil na žádné herce s přehnanými požadavky. A to se bavíme o hvězdách, jako je De Niro, Al Pacino, Malkovich, Samuel L. Jackson nebo Pierce Brosnan. U nich ovšem pokládám za samozřejmost osobní karavany, asistenty a maskéry, posilovny nebo lety soukromými letadly. 

Co vám v poslední době dělá největší radost? A co vám pomáhá zvládat stres a splíny? 

Moc mě baví hrát s dcerami a manželkou hry, ale všichni jsme hrozně soutěživí, takže to je velký souboj. Jsem prototyp člověka, který nemá rád zimní čas a krátké dny. Zimu nějak přežiju, především díky tomu, že se těším na léto, a taky se vždycky snažím odjet s rodinou někam za sluníčkem.