Jiří Mádl, idol na životním rozcestí

Ddle odborníků na film prý disponujete neodolatelně ospalým charismatem.

Tak to mám dneska. Nevím, jestli charisma, ale ospalé rozhodně.

Ať je to, co je to, rozhodně to funguje. V roce 2004 jste se stal díky filmu Snowboarďáci přes noc superstar, s Vojtou Kotkem jste byli idoly českých teenagerek. Jak se v osmnácti žije s davem roztoužených fanynek v zádech?

Je to hrozně vyčerpávající. Lidé si většinou představují, že je ten obdiv jen nárazový. Ale ono to není nárazově, je to furt. Když je člověku dvacet, je na baru a slečny ho kolem poznávají a oslovují, tak je to fajn, ale když víte, že to od rána do večera musíte nějak pofackovat, ukočírovat, v bance, v metru nebo když si kupujete housku, je to únavný. Ale nestěžuju si, jsem zvyklej. 

Je to patnáct let a ječící fanynky trochu zestárly.

Už se chovají jinak. Je to víc posunuté do takového vřelého respektu. Není to o tom, že křičí a vrhají se na mě. Už je to příjemnější, klidnější.

Taky jste vlastně spíš kategorie bývalý idol. Pardon, to zní hnusně.

No, už mi někdo řekne, že jsem třeba „pán“. (smích) 

Přijde mi svým způsobem zvláštní, že máte s Vojtou Kotkem obdobnou životní cestu. Oba jste nakonec skončili u režie. Člověka napadne, jestli jste se navzájem nějak bytostně neovlivnili. Protože třeba Lukáš Vaculík a Sagvan Tofi, což je srovnatelně populární dvojice hereckých idolů z osmdesátých let, u režie neskončila.

Asi to není náhoda, od začátku to bylo jasné. Pamatuji si, že když jsme točili, bydleli jsme v hotelu, kde jsme měli pokoje se společnou koupelnu. Mívali jsme otevřené dveře a často bylo slyšet cvakání na počítači. Psali jsme příběhy, takže to k tomu směřovalo. Byť já myslel, že budu jen psát, a Vojta, že bude jenom režírovat. Nakonec to dopadlo jinak, ale máte pravdu, že je náš směr podobný. Asi je to tím, že oba vnímáme film komplexněji, nikdy jsme nebyli jen herci. Vlítli jsme do filmu brzy a dítě má tendenci se zajímat o věci kolem sebe jinak než dospělý. A tak jsme i my možná pokukovali na place všude kolem. Ale to spíš tuším, neříkám, že to tak muselo být.

Už jako dítě jste psal divadelní hry. Já jsem před naším setkáním viděla se zpožděním váš režisérský debut Pojedeme k moři a musím říct, že jsem byla opravdu nadšená. Máte chování jedenáctiletého skvěle odpozorováno, můj syn je ve stejném věku. Scénář jste psal sám a samozřejmě mě hned napadlo, nakolik je film autobiografický. I když hlavní hrdina o životě nepíše, ale točí.

V tom klukovi jsem vycházel spíš ze svého mladšího bráchy, který kolem nás běhal s mobilem a točil nás. Jsou tam ale i další postavy, co existovaly, třeba ta babička, to je úplně moje babička. Příběh ale můj není. Všechny mé věci ze mě nějakým způsobem vycházejí, ale čím víc se to zdá rozpoznatelné jako autobiografické prvky, tím méně to tak ve skutečnosti je. Postava, která ze mě vysloveně vychází, je profesor Rypar z mého posledního filmu Na střeše, hrál ho Alois Švehlík. To jsem já.

Vážně? Konzervativní profesor v důchodu?!

Jo. Monika, moje producentka, říká, že jsem stará duše. Možná ano.

Když jsme u stárnutí, tak vám bude letos na podzim třicet tři. To je takový bilanční věk.

Já to tak nemám. Jak jsem začal brzo pracovat, přišlo to dřív. Moje bilanční léta byla v době, kdy mi bylo dvacet sedm. Už jsem za krizí středního věku. (smích)

A co jste měl za krizi, jestli nevadí, že se ptám?

Tam toho asi bylo víc. Lidi vám říkají, že byste něco měl, že už je na něco věk. Ale vy si myslíte něco jiného.

Třeba usadit se a založit rodinu?

Ne nutně jen to. I když to je asi nejvýraznější, protože se to řadí k určitému věku. Ale pak najednou pochopíte, že je to podobné jako s prací – je fajn na něčem dělat a mít plány, ale zároveň to musí mít nějaký přirozený průběh. A pokud jsme u vztahů, tak nemá cenu za každou cenu do něčeho jít. Když to přijde a bude to stát za to, pak jo. Jinak ne. Vždyť je to třeba na celý život. Mám pocit, že když si lidi vybírají auto, jsou opatrnější než u vztahů. Já se k partnerství asi snažím přistupovat víc jako k autu.

Tak, a teď opravdu mluvíte jako profesor Rypar. Nezodpovědné mládí, fuj!

Jo? Tak to sedí, Rypar mentoruje a sám ten svůj život nevede úplně správně. Ale on se Rypar přerodí. Já taky matu tělem.

Stále platí, že žijete sám s moly, jak jste kdesi uvedl? Jsem z ženského lifestylu, mezi čtenářkami máte spoustu fanynek, tak se prostě musím zeptat.

Pořád. Tam je blbý, že oni nemají velkou životnost, takže jsem, co se týče molů, dost promiskuitní. Ale ano, žiju sám. Nemám pocit, že bych minul něco, co by mě nějak dlouho nebo do konce života mrzelo.

Právě teď máte za sebou poměrně hektické praktické období, skoro jste se nezastavil.

Točil jsem dva roky bez přestávky. Nejdřív byla příprava mého filmu Na střeše, to trvalo půl roku. Pak natáčení, střižna, a potom jsem rovnou šel na seriál Sever s Robertem Sedláčkem, čtyři a půl měsíce v kuse. Pak deset dní volno a točil jsem Modeláře s Petrem Zelenkou.

Čím jste si v pikosekundách volna čistil hlavu?

Sem tam alkoholem, sem tam filmem a běháním.

A teď máte konečně delší čas volněji. Co děláte?

Ještě mám nějaké pracovní povinnosti, těším se na premiéru filmu Hra, kde mám hlavní roli. Je to česko-francouzsko-korejsko-chilská koprodukce. Režíroval to Alejandro Fernández Almendras, ve světě nezávislého filmu docela pojem. Jinak chci celý podzim psát a taky...

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V LISTOPADOVÉ MARIANNE. 

BONUSOVÉ OTÁZKY, které Jiřímu Mádlovi pokládaly čtenářky Marianne na Facebooku najdete v Marianne Klubu zde. Dozvíte se tam např., která pohádka, je jeho oblíbená, jak často se vídá s Vojtou Kotkem a jestli ho baví víc práce herce nebo režiséra.