Možná to souvisí s vaším matematickým nadáním – po maturitě jste se dokonce hlásila na Matfyz.
Je to možné. Silně prožívám emoce, ale zároveň mám potřebu analýzy. Tomu, co prožívám a co se mi děje, potřebuju i porozumět, ne to jenom cítit. Na terapiích mi nikdy nedělalo problém vybrečet tam všechno možné, ale strašně moc jsem potřebovala danému problému porozumět a pochopit, proč se tak cítím. A narážela jsem na terapeuty, kteří mi říkali – ale proč? Vždyť i tohle je ta kontrola. A já se cítila o to hůř – takže jsem ještě ke všemu úplně nemožná, když tomu potřebuju porozumět. Teď mám terapeutku, která je brutálně chytrá, a ta mi vždycky vysvětlí, co přesně se stalo, proč jsem zareagovala takhle a že to vedlo k tomuhle. Je to obrovská úleva! Vyhovuje mi, že umí psychologické jevy popsat velmi exaktně. A hlavně se už netočím v kruhu, kdy pořád přemítám o všech možnostech a o tom, proč jsem se zachovala právě takhle, a ne úplně jinak.
Takže v terapii hodláte pokračovat?
Určitě. Když člověk narazí na terapeuta, který mu sedí, dělá rychlý pokrok. Já si uvědomila, že spousta věcí je opravdu v hlavě a že kvalita života do značné míry závisí na tom, jakým směrem se moje myšlenky ubírají a jak dokážu různé situace pobrat. Jaký mám self talk, jakým stylem sama k sobě mluvím. Stejná událost nás může zničit, nebo naopak nakopnout. Není náhoda, že největší světoví machři investují tolik peněz do terapeutů a koučů. Na druhé straně není legrace najít někoho, kdo vám vyhovuje. Špatný terapeut vás může dost rozebrat, to byla bohužel i moje zkušenost. Chodila jsem k pánovi, kterého doporučovaly kamarádky, a po roce a půl jsem byla zmatenější než předtím. Varovným znamením může být i pocit, že bez toho člověka to nezvládnete. To ukazuje na nějakou power game, a od toho rychle pryč. Byla by potřeba větší edukace – jak poznat, jestli je terapeut dobrý, protože lidé se v tom pak motají v domnění, že pro sebe dělají to nejlepší.
A ukončit to asi není vůbec lehké.
To není. K terapeutovi jdete křehká. Máte problém, kterému nerozumíte, otevřete se a ten člověk by vám měl pomoct. Tím horší mi připadá, když terapeut svou moc zneužívá. Všichni teď terapie propagují, a já říkám ano – ale opatrně.
Máte ještě po těch letech nějaká nezpracovaná témata, nebo je to už spíš psychohygiena?
Já mám hodně témat a nezpracovaných záležitostí! Teď se zrovna učím komunikovat s partnerem o tom, co se ve mně děje, a to co nejrychleji. V Čechách to moc není zvykem. Umíme pasivně agresivně bodat, ale nedokážeme říct – mně je líto, že jsi přišel pozdě, protože mám pak pocit, že mě možná nemáš tolik rád. Cítím to správně, nebo ne? Podstatné je i dát druhému možnost vyjádřit jeho názor. Zdravá komunikace nám pořád chybí.
Když to srovnáte s tím, jak jste se cítila ve dvaceti, jak se cítíte teď, ve dvakrát dvaceti?
Asi nejlíp, jak jsem se kdy v životě cítila. Krátce před dvacítkou jsem překonala anorexii a teprve jsem zjišťovala co a jak, ani ve třiceti jsem ještě úplně nevěděla, kdo jsem. A teď už snad konečně vím, co jsem zač a co chci v životě dělat.
A co děláte teď ? Co vás čeká v nejbližší době?
Máme roztočený ten italský film, takže se na dva měsíce vracím do Itálie. Taky píšeme nový scénář s Tomaszem Wińskim, se kterým jsme dělali Hranice lásky. Až do léta budu pořád točit. Přemýšlím i o tom, jestli se na nějaký projekt nevrátit k divadlu, už mi začíná chybět. Ale pěkně v klidu, piano. Po premiéře filmu toho bylo tolik, že už jsem potřebovala oraz a taky jsem cítila, že mě všude bylo už trochu moc. Tím spíš jsem vděčná za to, že můžu na chvíli zmizet v Itálii. Nechci lidem lézt na nervy. Hranice lásky byly hodně propírané. Samozřejmě jsme měli radost, že se o nich mluví, ale kromě pozitivních reakcí přicházely i ty negativní a celkově bylo všeho už moc. Tak jako má člověk vycítit, kdy odejít z různých vztahů, má taky rozpoznat, kdy si dát pauzu. A pak se vrátit, zase s novými zkušenostmi.
Jak se s negativními reakcemi vyrovnáváte?
To je jedno z témat, které řeším. V Čechách jsme velcí experti na hejtování, to je náš národní sport. A umět se odpojit není jednoduché. Terapeutka mi tuhle řekla: Hanko, musíte si uvědomit, že závist si musíte zasloužit. Trochu mi tím posunula náhled, což bylo dobře. Mívala jsem totiž tendenci hroutit se, že jsem zřejmě něco udělala hrozně špatně, když tady pan Pepa píše, že to bylo děsný a že jsem příšerná. Na sociálních sítích se kdokoli může vyjádřit k čemukoli, a ještě to přebírají média. Proč se tomu přikládá taková důležitost?
Protože je to nejjednodušší?
Přesně. Kdyby šlo o debatu s diváky, dotyčný by musel volit jiná slova a tváří v tvář ustát reakci druhého. Zobecňování anonymních hlasů, otevřený public hate, není šťastný směr, tlak na veřejně známé osoby je neúměrný. Bohužel s tím zatím moc neumíme pracovat. Když si představím, jakému tlaku čelí světové hvězdy, úplně chápu, že se odpojují od sociálních médií. Je to obrovská zátěž a myslím, že do budoucna se to bude muset regulovat.
Vy sama se umíte od sociálních sítí odpojit?
Umím. Udělala jsem to už po několika projektech. Nejdřív mi to nedalo a nějaké ohlasy jsem si přečetla, ale pak jsem s tím raději přestala, protože hrozilo, že se zamknu v představě, že tedy zřejmě bylo úplně všechno špatně. A na svém instagramu taky okamžitě blokuju lidi, kteří jsou vulgární. Bez pardonu. Ne že bych přijímala jen pozitivní zpětnou vazbu – určitě beru i tu negativní, ale podanou slušným a konstruktivním způsobem. Lidem, kteří píšou jen hejty pro hejty, nechci věnovat čas a pozornost. Už ne.