Libuše Jarcovjáková je považována za ikonu světové fotografie. Je zároveň ženou, která nemá ráda mainstream, a kromě focení by klidně mohla vyučovat, jak žít život zcela po svém, bez pravidel a konvencí. Při příležitosti uvedení dokumentu „Ještě nejsem, kým chci být“ od režisérky Kláry Tasovské jsem se s fotografkou sešla v kině Světozor. Probraly jsme nejen film, který na začátku října vstoupil do kin, ale také působení mimo hlavní proud, osamělost a to, jak se nenechat zbrzdit neúspěchem.
Já mám stále nějakou představu. Třeba o své ideální váze, která nenastává. Určitě bych tedy na fotce byla mladší, štíhlejší. Ale když to vyslovím, vím, že to je absolutní blbost a že chci energii věnovat úplně něčemu jinému, hlavně přijetí skutečností tak, jak jsou. Je to tedy spíš jen taková iluzorní ideální představa. Zároveň si ale umím představit, že jsem někde v domečku u moře, kde mám terasu. Píšu, piju nějaký skvělý nápoj, jsem v klidu. Ráno si jdu zaplavat, odpoledne si jdu zaplavat. Čtu, fotím. Tam bych si udělala s chutí autoportrét.
Pro mě je velmi typické, neboť psaní byla má první ambice. Když jsem začala studovat fotografii, byl to velmi technologický obor plný zastaralých metod. Ve fotce jsem si přidala velmi neúspěšná. Od dětství jsem si psala deníky, a tak jsem si vymyslela, že bych se mohla stát spisovatelkou. Tehdy jsem dokonce své spolužačce řekla, že musím vést velmi dobrodružný život, abych měla o čem psát. Což se mi nakonec povedlo. Píšu průběžně dál, fotky hodně doplňuji texty. Je to pro mě takový ideál pro budoucí dobu zhoršené mobility a většího klidu. Řekla bych, že se dlouhodobě připravuji, co bude dál.
Zaprvé jsem průběžně dělala obojí. Dělala jsem to pro sebe, bez tlaku publika, veřejnosti a bez nutnosti publikování a sdílení. Vyšlo to z hluboké vnitřní potřeby. Zjistila jsem, že fotografie je mé médium. Mám ráda, když mi nikdo do práce nemluví, neříká mi, co mohu a nemohu. Je to pro mě velmi svobodné sebevyjádření. Teď mi dochází, jak komplexně díky tomu zaznamenávám svůj život. Dříve mi to tak jasné nebylo. Měla jsem ale vždy velkou potřebu sebereflexe, sebezpytu, pořád zjišťovat smysl věcí i života. A k tomu se mi fotografie velmi hodila. Nazvala bych to kontinuálním zájmem o vlastní život a různé vývojové stupně. Zároveň ji považuji za formu autoterapie.
Po své úspěšné výstavě v Arles 2019 mě začala oslovovat spousta lidí. Mohlo jich být klidně deset, kteří přišli s nápadem na dokument. Byli mezi nimi mladí začínající i renomovaní tvůrci. Mě to ale vůbec nelákalo, takže jsem tomu nevěnovala pozornost. Pak přišla Česká televize s nápadem, že by o mně natočili medailon, který by měla režírovat Klára Tasovská. Nejprve byl můj názor stejný jako na předchozí nabídky. S Klárou jsme se ale několikrát potkaly a pak to náhle „cvaklo“ a já věděla, že ona je ta pravá osoba, se kterou chci spolupracovat. Klára v mezidobí dospěla k názoru, že nevznikne medailon, ale celovečerní film. A najednou se vše prolomilo. Pocítila jsem absolutní důvěru, jistotu, že nebude můj život bulvarizovat a že jí zajímají věci takové, jaké doopravdy jsou. Dala jsem jí volnou ruku, mohla pracovat s veškerým materiálem, přicházela s řadou otázek, sama si skládala časovou osu. Já to korigovala, zda je vše správně. Čtyři roky uběhly jak nic. Do toho přišla pandemie, různé peripetie a já v jednu chvíli téměř zapomněla, že dokument vzniká. Navíc jsem začala učit, stala se vedoucí ateliéru fotografie na Západočeské univerzitě v Plzni. V hloubi duše jsem ale věřila, že z toho vyjde něco, s čím budu srozuměná a nebudu se tomu bránit.
Uvědomila jsem si, že ona všechna témata bere hodně osobně, že se jí dotýkají a že si sama hledá odpovědi na otázky. Strávily jsme spolu mnoho času, poznáme se stále hlouběji a vidím její velký umělecký i osobnostní vývoj. Obě jsme na sobě velmi zapracovaly a oběma nám ta práce rozšířila obzory.
Mnohé se už změnilo, ale já jsem outsider v tom nejlepším slova smyslu. Nejsem ráda součástí mainstreamu, vždy se chci postavit trochu stranou a dívat se na to, co se kolem děje. Byla ale doba, kdy jsem byla hodně mimo. Částečně si za svou izolovanost mohu sama. Nechodila jsem na žádné vernisáže, nestýkala se s fotografickým světem, nikdo o mně příliš nevěděl. Byla jsem nečitelná. Navíc jsem vždy měla problém s autoritami. Všechny moje spolužačky se vdávaly ve 22, ve 30 měly kupu dětí a měly pocit, že už jim tak trochu končí život. Já teprve ve 33 letech odcházela do Berlína. Vždy říkám, že jsem si vybrala nějaký život a že jsem za něj zaplatila daň. Dobrovolně a naprosto vědomě. To mi přineslo to, co jsem v tom životě hledala, takže si na outsiderství v zásadě nestěžuji. Ona to možná je i výhoda.
Dnes máme možnost svá díla okamžitě sdílet, logicky tak chceme i rychlou odezvu. Když nepřichází, je to frustrující. Já zpětnou vazbu neměla kde vzít, tak jsem ji ani neočekávala. Na obou školách, kde jsem studovala, jsem nebyla považována za dobrou studentku. To, co jsem tvořila, bylo podle okolí průměrné až podprůměrné. Spoustu věcí jsem dělala intuitivně, i když jsem samozřejmě měla i konceptuální pohled na věc. Jednou mi můj kolega vyprávěl, že když přišel na FAMU, kde dělal podobné fotky jako já, řekli mu, že takto se to dělat nesmí. A on s tím přestal. Ale to je přece příšerné! Přesně tomu se snažím vyvarovat u svých studentů. Je spousta cest, jak fotografii dělat, každý jsme individuum a pokud máme co říct, což je samo o sobě dost podstatné, je spousta způsobů vyjádření.
Lhala bych, kdybych řekla, že jsem kritiku nenesla těžce. A netýká se to jen nepřijetí. Při některých výtkách na škole jsem se zablokovala a klidně pak tři týdny nepřišla na výuku. Studium jsem na rok přerušila. Jednou jsem zase napsala dopis, že končím, odeslala ho a druhý den běžela na studijní oddělení s prosíkem a omluvou, že šlo o zkrat. Pak přišel dost intenzivní nástup, školu jsem rychle dokončila a po několik měsíců na sobě skutečně intenzivně pracovala. Považuji to za jeden z nejdůležitějších životních kroků.
Poslední roky zažívám velký zájem médií, jsem zvaná na vysoké školy, což většinou vychází z řad studentů, pro které evidentně funguji jako nějaká ikonická postava. Zajímají je moje životní postoje, jak jsem dospívala, jak jsem se dostala k tomu, co dělám, a jak to dělám. To beru jako formu úspěchu. Jenže tohle všechno chodí ve vlnách a zase se to jednou vytratí. Všechny formy umění, ať je to fotografie nebo třeba literatura, jsou stále okrajovou záležitostí. Co myslíte, že v poslední době například lidi na Opavsku, kde řádily povodně, zajímalo více? Předpověď počasí, nebo fotografie? Sláva je pomíjivá. Na druhou stranu jsem velmi ráda, že navzdory faktu, že jsem nikdy nedělala čistě dokumentární fotografii, jsem vytvořila určité svědectví o době, způsobu života a životních postojích. A pokud tím stále budu oslovovat lidi, považuji to za výborný výsledek. Těší mě to a miluji to. Ráda bych vydala další knihy, ve Veletržním paláci právě teď probíhá má retrospektivní výstava a já chci fotit dál. Mám dost síly pokračovat v tom, co dělám, a nechci ztratit radost a energii. I když to s přibývajícím věkem vyloučit nemohu.
Řekla bych, že někdy v 90. letech jsem možná cítila určitý náznak ublíženosti. Ale znovu opakuji, nic moc jsem pro úspěch nedělala. Vynesli mě především moji studenti, pak přišla jedna výstava, následovala řetězová reakce a najednou jsme v přítomnosti. Byl to přirozený proces. Vše sice zbrzdila pandemie, ale já alespoň měla možnost nabrat sílu na to, co přišlo po ní. Nevím, zda úspěch přišel pozdě. Je spousta lidí, kteří se uznání dočkali až po smrti, a pak je tu obrovská masa lidí, kteří úspěch nezažijí nikdy, přitom mají co ukázat. To, že já mohu světu sdělit to, co chci, považuji za obrovské štěstí.
Svou mámu s Ester Krumbachovou.
Řekla bych spíš, že podporovala vše, co jsem dělala, jakoukoliv mou činnost, včetně fotografování. Vyfotila bych tedy svou mámu s Ester, jak pijí víno a smějí se. To by byl hezký moment.
Do života přicházejí křižovatky, kdy si člověk začne vyčítat, že poslechl nějakou blbou radu nebo že se od něčeho nechal odradit. Jenomže když se zamyslím nad tím potenciálním vývojem, tak si říkám, že by to přineslo úplně jiné konsekvence. Všechno je tak, jak má být. Ničeho nelituji, nemám se v podstatě za co stydět. Nemyslím si, že jsem pokaždé všechno udělala správně. Ale vždy jsem to dělala v rámci svých momentálních schopností a vědomostí a co nejpoctivěji. Takže bych nic nezměnila, vše je správně.
Ale ten si klidně mohu na pár měsíců pronajmout. Jediné překvapení, které mě čeká, je smrt. Ale ta snad ještě chvíli počká. Jinak jsem připravená na cokoliv a radostně očekávám, co přijde. Určitě se třeba ještě něco změní, to samozřejmě nemohu vyloučit. Vždyť my jsme přece takové fluidní bytosti.
Libuše Jarcovjáková je legenda světové fotografie a nespoutaná žena, která se vzepřela všem konvencím. Její život je mozaikou fascinujících setkání a divokých příběhů – od drsného undergroundu komunistického Československa, přes exkluzivní focení pro módní špičky v Tokiu, až po dramatický útěk do západního Berlína, kde byla svědkem pádu Železné opony.
V dokumentárním snímku Ještě nejsem, kým chci být režisérka Klára Tasovská skládá z tisíců osobních fotek a autentických deníkových zápisů portrét umělkyně, která se vzepřela všem konvencím a rozhodla se žít život podle svých vlastních pravidel. Film měl světovou premiéru na filmovém festivalu Berlinale v sekci Panorama Dokumente, kde se setkal s nadšenými ohlasy diváků i kritiků. Čeští diváci jej mohli poprvé zhlédnout spolu s hlavní představitelkou v plném sále karlovarského hotelu Thermal. Nyní míří unikátní film do českých kin pod hlavičkou distribuční společnosti Aerofilms. Premiéru měl 3. října 2024.
autorský rozhovor s Libuší Jarcovjákovou
899 Kč
899 Kč
899 Kč
