Dvě kamarádky se rozhodly změnit zákon, který může ovlivnit tisíce žen. Úspěch je nyní jen krůček od nich

Znásilnění je hrozný čin, který podle průzkumu postihne v Česku až 12 000 lidí ročně, konkrétně jej zažije každá desátá žena a každý třicátý muž. Doposud ale 70 % těchto případů nebylo trestných, jelikož dočasná definice znásilnění nepokrývala situaci, kdy napadený člověk zamrzne. Zdá se ale, že se to brzy změní. Pro redefinici zákona o znásilnění hlasovalo začátkem dubna 168 ze 169 poslanců. Nyní už jenom zbývá, aby zákon schválil Senát a následně podepsal prezident. Co přesně tato změna může znamenat nám pomohla objasnit zakladatelka organizace Konsent Johanna Nejedlová, která se svou (současnou) kamarádkou snahu o změnu zákona odstartovala.

Jak jste se s Irenou potkaly a jak vás napadlo se do redefinice znásilnění společně pustit?

Irena mě oslovila na konci roku 2020 s tím, že Amnesty má po celé Evropě kampaň za novou definici znásilnění a jestli bych se s Konsentem s nimi nechtěla spojit a tuhle kampaň začít vést i v České republice. 

Jak to probíhalo?

V lednu 2021 jsme se pustily do plánování a přípravy kampaně, tak abychom ji mohly spustit na Valentýna 2021. I díky dvěma skvělým právničkám Markétě Řádkové a Lucii Ottinger, se kterými jsme od začátku spolupracovaly, se nám podařilo dát dohromady tým lidí, kteří za měsíc připravili stránku kampaně, petici, FAQs o nové definici a naplánovat a uskutečnit akci před poslaneckou sněmovnou. Tam jsme v mrazu 12. února rozdávali papírové karafiáty a letáčky s cílem naší kampaně všem kolemjdoucím poslancům a poslankyním.

Název kampaně jsme vymýšlely jednu neděli před začátkem kampaně v noci, protože jindy na to nebyl čas. Tehdy jsme se rozešly s tím, že “Chce to souhlas” je dobré, ale že třeba vymyslíme ještě něco lepšího. Nevymyslely a nakonec se ten název všem zaryl pod kůži.

Hned po startu kampaně jsme se i začaly scházet s politiky a političkami. První se s námi sešla Markéta Pekarová-Adamová a i když jsme tehdy ještě moc argumentů pro novou definici neměly, tak se jí naše kampaň líbila. 

Ale jen schůzky nestačily. Intenzivně jsme s právničkami a právníky řešili, jak nová definice může vypadat. 

Objeli jsme krajská města s naší kampaní a na náměstí jsme dovezli postel, u které lidi mohli debatovat o sexuálním násilí a podepsat naši petici za novou definici.

Také jsme uspořádali výstavu oblečení, které měli na sobě přeživší znásilnění, abychom ukázali, že je opravdu jedno, jak byla oběť oblečená. 

Ale nejvíce našich snah se soustředilo na Poslaneckou sněmovnu a Senát. Uspořádali jsme několik kulatých stolů k nové definici znásilnění a dovezli odborníky a odbornice ze zahraničí. 

Před Sněmovnu jsme se v únoru vydaly ještě dvakrát, vždy k výročí vzniku naší kampaně. Jen letos jsme už nemusely, protože náprava byla ve Sněmovně již odhlasována.

Jak dlouho to trvalo?

Byly to tři dlouhé roky, během nichž jsme absolvovaly více než 160 schůzek s politiky, političkami, policií, soudy a státními zástupci. Během té doby jsme se naučily mnoho věcí o fungování české politiky, narážely na nepochopení, na snahu odmítat vidět problém od lidí, kteří by ho měli řešit. Ale také jsme potkaly velké množství lidí, kteří byli ochotni nezištně přiložit pomocnou ruku, poradit, spojit nás s dalšímu lidmi. Slyšely jsme bizarní argumenty od politiků, kteří mají řešit společenské problémy, ale očividně je problém 12 000 lidí ročně vůbec nezajímal. Překvapilo nás i to, že někteří politici měli pocit, že to je téma, které jako muži nemají řešit a mají ho nechat političkám. Také jsme se na schůzkách dozvídaly nečekané detaily z jejich intimního života. Častokrát jsme slyšely, že čekaly, že budeme nějaké agresivní feministky. Ale potkaly jsme i zapálené politiky a političky, kteří nám byli velkými spojenci. Bohužel jich ale bylo míň, než bychom čekaly. V průběhu jsme se samozřejmě setkaly i s protitlakem a musely jsme hlídat, aby nakonec neprošla varianta definice znásilnění, která by situaci spíše zhoršovala.

Díky našemu přátelství se podařilo možnosti týmů dvou organizací využít zcela naplno. Když jedna z organizací zrovna měla hodně jiné práce, dokázaly jsem se zastoupit a vyjít si vstříc ve všem, co bylo potřeba.

Co to nyní pro lidi znamená? Jak vypadala definice znásilnění předtím a nyní?

Nová definice je zejména důležitá pro policii a soudy, tak aby mohli stíhat i případy, kdy oběť zamrzla a nedokázala se bránit. To se děje až v 70 % případů znásilnění. Už nebude nutno dokazovat přítomnost použití násilí nebo pohrůžku násilím, ale o znásilnění půjde ve chvíli, kdy oběť dá najevo svůj nesouhlas.

Nově se také bude v zákoně definovat pojem bezbrannost. A pokud policie dokáže, že oběť byla bezbranná, například kvůli zamrznutí, bude to považováno za znásilnění. Dosud bezbrannost definovaná zákonem nebyla a tak si ji každý soudce a soudkyně mohli vykládat trochu jinak.

Z praxe ze zahraničí víme, že nové definice znásilnění vedou k většímu počtu znásilnění nahlášení na policii, více odsouzení pachatelů a také po úpravách více obětí vyhledá odbornou pomoc. Jednoduše protože vědí, že i když se nedokázaly bránit, to co se jim stalo, bylo znásilnění.

Můžete na příkladu uvést, jak může nyní člověk postupovat, když je znásilněn, a kam to může vést?

Lidem, kteří zažili znásilnění, doporučujeme nejdřív svěřit se někomu, ke komu mají důvěru a ideálně vyhledat pomoc a podporu organizací, které nabízí těmto obětem pomoc a to jak právní, tak psychologickou (například organizace Profem). Nikdy bychom neměli nikoho nutit ohlásit případ na policii, protože i sebelépe vedený výslech může být traumatizující a každá oběť znásilnění se musí sama rozhodnout, co je za ní nejlepší postup řešení své situace. V případě hlášení na policii doporučujeme jít rovnou na kriminální oddělení, kde mají s řešením podobných případů více zkušeností. S sebou může mít doprovod, který funguje jako podpora. Oběti mají také nárok na právního zástupce a doporučujeme tuto možnost využít. Jak si ho obstarat opět nejlépe poradí neziskové organizace, které pomáhají obětem těchto trestných činů. 

Jak s tím vším souvisí Istanbulská úmluva a proč ta podle vás u nás stále nebyla ratifikována? Myslíte si, že je možné, že někdy v budoucnu po tomto kroku bude?

Istanbulská úmluva je komplexní nástroj, který řeší různé aspekty násilí na ženách a domácího násilí a zároveň obsahuje článek, který po státech chce, aby znásilnění definovalo absencí souhlasu a ne násilím. Bohužel velká část naší politické reprezentace nerozumí potřebám veřejnosti a žen a je v tomto ohledu mnohem konzervativnější než celá společnost, a tak úmluvu neratifikovala a v tomto složení nejspíš ani nikdy neratifikuje. Jedním z klíčových problémů, o kterých jsme během projednávání slyšely mluvit senátory, kteří proti úmluvě vystupovali, bylo to, že úmluva jako kořen problému násilí vidí nerovnosti v postavení žen a mužů. Senátoři byli přesvědčení, že nerovnosti v podstatě nejsou problém. Bez generační výměny těchto politiků se v komplexním a systémovém řešení moc daleko neposuneme.