DANA
Nejdřív mi bylo mari líto, nikdo se přeci nechce podobat své matce. Všichni nám říkají, že jsme si hodně podobné. Ze začátku jsem se spíš obávala, aby jí to nevadilo. Pak jsem si z toho dělala legraci, že její kluci aspoň uvidí, do čeho jdou, a třeba si řeknou, že to nebude tak zlé. (smích)
Do čeho se dá, to dotáhne. Umí se zkoncentrovat a nevzdávat se. Nevím, jestli to má po mně, ale je velmi praktická v životě. Schopná postarat se o svoji domácnost, a když přijede, vždycky mi se spoustou věcí pomůže a ty dny, když tam je, mám velmi ulehčené. Je chytrá, empatická a hodná. To má samozřejmě po mně, že jo. (smích)
Ona je precizní, já jsem chaotik. Marianka potřebuje přesný řád, a když se cokoli změní, tak jí to musím sdělit velmi opatrně, není moc schopná pružně reagovat na změny. Já věci většinou nechávám, ono to tak plyne a nějak to dopadne, v tomhle jsem prostě free. To má po mně Jakub, ale Mari je tvrdší než já, přísnější. A když spolu cestujeme, tak má už dneska vůdčí pozici a vše ráda plánuje.
Někdy až zbytečně lpí na přesném dodržení programu. Musí to pro ni podle mě být hrozně těžké. Zvlášť v dnešním světě musí být člověk schopen variability. Ale ona se to učí. A je určitě odvážnější než já. I když nevím, jaká bych byla já v jejím věku v této době, kdybych měla takové možnosti.
Nemám ráda náladové lidi, neumím s tím vůbec pracovat. Mari má po mně vyrovnanost. I když jí třeba není nejlépe, nedá to na sobě znát. Nezkazí nikdy den nějakými podružnostmi, vždycky je pro ni důležitější to, aby se ostatní cítili dobře, to má jak se mnou, tak s kamarády. Ona je takový ten tahoun, vidím to na ní, když je s holkama. Je energická a organizačně schopná a veselá.
Nejvíc jsem vděčná když přijede a vyndá nádobí z myčky. (smích) Mariana to zaslechne: Já vím, že jsem u mámy přes vyndavání myčky. Jak jsme byli v covidu všichni doma, tak jsem vyndávala myčku třeba pětkrát denně, to bylo strašný!
Dana reaguje: No a já jsem pětkrát denně prala. Nechtějte ani vědět, jaké nám pak přišly účty za vodu a elektřinu.
Nikdy jsme neměly období, že bychom spolu nemluvily. Ne že bychom se nepohádaly, to ano. Ale vztah matka-dcera někdy bývá problematický, že se skoro nesnesou, a to u nás nikdy nebylo. Žádná dlouhodobá nevraživost, žárlivost, nenávist se u nás naštěstí neobjevila. Jen takové ty dílčí věci, když právě třeba nevyndala tu myčku. (smích) Nebo když jsme někde na cestě, to se normálně pohádáme jako dvě ženské. Někdy mě štve a já ji taky štvu, ale není to na žádný dlouhodobý rozkol.
Můj dům na venkově je pro děti oáza, to jsem si vždycky přála. Když se něco stane, mají se kam vrátit. V covidu u mě skoro rok oba bydleli. A když je Mari v Praze, jsme často v kontaktu i telefonicky, neztrácíme nit. Jezdí občas na víkend, někdy i v týdnu, jak to zrovna vyjde. Za to jsem fakt vděčná, vím, že to nebývá běžné.
Často mi volá o rady. Teď třeba ztratila velký techničák od auta nebo chtěla poradit, jak si má nastavit termostat. To je vždycky hezké, když mi z té Letné zavolá, co má udělat s touhle kytkou, že jí nejde tohle a tamto. A já jí vždycky trpělivě radím, ale je to trochu pro dobrotu na žebrotu, protože ona se u toho ještě rozčílí, co má teda jako dělat. Dostanu občas vynadáno. (smích) Ale já už to znám a jsem klidná. To je zajímavé, jak se ta role matky a dítěte neustále otáčí na obě strany.
Nejtěžší zkouška pro mě byla její první vztah. Vůbec jsem si s tím nevěděla rady, bylo jí tehdy patnáct. Postupně jsem to ale přehodnotila, byli s jejím Kubou spolu asi tři nebo čtyři roky a on byl strašně fajn. Bylo na něj spolehnutí a já jsem nemusela ve tři ráno čekat před kluby. Já jsem jen nevěděla, jak k tomu přistoupit, a měly jsme tehdy docela velké hádky. Začátek byl těžký, ale dnes bych to každému doporučila, nakonec jsem se nemusela ničeho bát. Jeho sestra Bára je dokonce doteď jedna z nejbližších Mariančiných kamarádek.
Moc rády spolu cestujeme. Jezdím s ní moc ráda autem, procestovaly jsme Toskánsko, Provence nebo Slovinsko. My jsme tohle v mládí nemohli, že si člověk sedne do auta a jede, kam se mu zlíbí. Mám ráda, že putujeme svobodně, a když se nám někde líbí, tak tam zůstaneme o něco déle. Nedávno jsme se takhle do poslední chvíle nemohly rozhodnout, kam vlastně pojedeme. Sedly jsme do auta a já u nás v Kolodějích na můstku přemýšlela, kam teda, jestli Slovinsko, nebo Itálie. Přemýšlela jsem, jestli je to ten stejný směr, nebo ne, jestli stačí, když pojedeme po D1 a pak se rozhodneme. (smích) To jsou ty naše povahy, že já na tom tak nelpím, ale Marianka to potřebuje vědět. Aspoň tedy ten směr. Ale společné cestování je skvělé, máme díky tomu spoustu zážitků. Když byla malá a zůstaly jsme samy, tak jsme často jezdily na Šumavu na Kvildu, tam je takové naše místo.
Nejradši mám její klip k písničce Štěstí je v lidech, heart of gold a believer od imagine dragons. Ten je takový ulítlý, fakt dobrý. To tehdy nazpívala v soutěži Souboj coverů, kterou vyhrála. Jinak mám ale zákaz poslouchat podcasty a dívat se na její videa na YouTube. Zakazuje mi to, a když třeba slyší, že to mám potají puštěné, tak to musím okamžitě vypnout. Nesmí u toho být a nesmíme o tom vůbec mluvit. Nevím proč.
Slíbila, že mi pomůže s instagramem. K Vánocům jsem od ní dostala dopis s příslibem, že na mě bude hodná a poradí mi, jak ten můj Instagram spravovat. Ten dopis mám u postele už druhý rok, ale nedávno mě převelela na svoji kamarádku Elišku. Mari se mnou totiž nemá trpělivost a slitování. Já to rychle zapomenu, když to dlouho nepoužívám, a potřebuju to znovu vysvětlit.
Vždycky se shodneme na kafíčku s cigárkem. A na tom cestování. A na čem se neshodneme? To mě nic nenapadá. Většinou je to tak, že já ukecám ji, nebo ona mě. Spíš teda ona mě. Já jsem pořád strašně benevolentní, ale jednou za čas dojdu k bodu, že řeknu ne, já jsem máma a bude po mém. Ale jen jednou za čas.