„Být citlivý neznamená být slabý,“ říká v rozhovoru Daniel Krejčík

Dobrý den, já jsem Dan, těší mě, prosím vás, nám tady teďka spadnul strop.“ Autentičtější uvítání na zámku ze 16. století jsme si snad ani nemohli přát. Podobné situace Daniel s Matějem řeší poslední čtyři roky dnes a denně. Tentokrát popadal zhruba půlmetrový kus stropu v prvním patře, protože nad ním se opravují podlahy. Hustě prší a my vstupujeme do zámku, který je vším, jen ne tím, co si na první dobrou pod slovem zámek asi představíte. Daniel s oblibou říká, že koupili bydlení o dispozici 28+1, ale ve skutečnosti bydlí v garsonce. Tu by si přáli rozšířit o další pokoj, jenže co čert nechtěl – objevili v něm cenný barokní záklopový strop, a tak se náklady na rekonstrukci rázem zdvojnásobily. Život na zámku se tady sice koná, ale pohádku opravdu nepřipomíná.

Za jak dlouho od koupě zámku jste tady vlastně mohli začít bydlet?

Úplně hned. Museli jsme se zbavit všeho, co jsme měli, a ještě si půjčit, abychom si ho mohli koupit, takže nebylo jiné řešení. Naštěstí jsme se nastěhovali v srpnu, takže to byla taková krásná, romantická chata bez elektřiny, svítili jsme si svíčkami, voda se ohřívala v hrncích na sporáku... A pak přišel říjen a zjištění, že kachlová kamna, kam se musí každých dvacet minut přikládat, vytopí místnost maximálně na sedmnáct stupňů. Nosili jsme dvoje tepláky, dvě mikiny, spali jsme v kulichu, šále a rukavicích. Představte si, že se ráno probudíte do -12 stupňů a musíte se z té tuny věcí převléknout do něčeho, v čem můžete jet do města. Kartáčky na zuby nám přimrzaly k umyvadlu, ručník se musel v podstatě ulomit. Ale postupně se to dává do normálu. Ještě pořád nežijeme úplně standardní život, ale aspoň se mu přibližujeme.

Teď už je to v zimě snesitelnější?

Teplá voda pořád není – tedy je, když si zatopíme v lázeňských kamnech. Než se ohřeje, trvá to v zimě i dvě hodiny. Což je výborné, když se o půlnoci vrátím z představení, kde jsem odehrál Dánskou dívku, a mám na sobě třpytky, linky, zkrátka celý make-up. Co s tím? Dvě hodiny sedět a hypnotizovat kamna, abych se mohl umýt? A pak vstávat v půl sedmé a zpátky do Prahy? Když se v covidu všichni herci začali otužovat, přišlo mi, že udávám trend, už dva roky před tím jsem byl nejotužilejší český herec. (smích)

Asi před rokem jste v jednom rozhovoru říkal, že se sám sebe obden ptáte, proč jen jste ten zámek kupovali. Máte to tak pořád?

Můj vztah k zámku se hodně mění. Když jsme si ho koupili, tak to bylo naplnění dětského romantického snu, ze kterého se ale občas stává noční můra. Byla to hlavně pro mě velká zátěž, protože to znamenalo na takhle velkou nemovitost vydělat peníze. Stávalo se mi, že jsem se někde viděl na billboardech s Dánskou dívkou, ale na účtě jsem měl 150 korun. Ale nelituju, je to dobrodružství. Nekupovali jsme si zámek proto, abychom tu byli zavřeni za velkými zdmi a doma si leštili zlaté kliky. Chtěli jsme ho otevřít lidem, aby tu krásnou stavbu mohli ocenit. A to se vlastně i nakonec stalo – prvně prohlídkami, pak letním divadelním festivalem, nakonec posloužil v poslední době, kdy poskytl ubytování lidem, kteří utíkají z války. Najednou jsem měl pocit, že i když si na to stěžuju na všechny strany, má to smysl. Je to hezká odezva na reakce, které jsme dostávali od veřejnosti, když jsme zámek koupili. V diskusích pod články se tehdy objevovaly reakce typu: „Nojo, udělají z toho nějaký gay bar, největší swingers tady, bude to Čapí hnízdo 2.“ Jedna reakce byla teda vůbec výborná, to od té doby docela používám: „Nojo, no, zlatý synek a nějaká no name zlatokopka se budou válet někde v kožešinách za naše daně.“ (smích)

S ubytováváním ukrajinských rodin přišly radostné i smutné zážitky. Musí být náročné se s tím psychicky vyrovnat…

Trochu se bojím říct, že se nám tady stalo už úplně všechno, protože jsem určitě zapomněl na nějakou katastrofu, která se ještě stane. Byly to věci, které nás vůbec nenapadly, že by se mohly stát. Válka začala 24. února, 25. jsme nabídli pomoc a 27. už tady byla první rodina. Byli jsme jedni z prvních lidí, kteří se do toho takhle pustili, aniž bychom měli páru, co nás čeká. Teprve pak se v médiích začaly objevovat články s radami typu „dejte si pozor na manickou fázi a syndrom vyhoření“. Když jsem to pak četl, měl jsem pocit, že do puntíku popisují, čím jsme si tady prošli. Příběhy, které se odehrávaly u nás, byly ale hodně specifické. Za tu dobu se tady narodilo miminko, jedna paní bojovala s těžkou nemocí a následně zemřela a zůstal nám tady její syn, který je teď sirotek. Stávalo se, že někomu z „našich“ lidí zavolali z Ukrajiny, že jejich dům už nestojí. To je jedna část příběhu. Druhá je ta, v níž se snažíme hledat svůj „seznam báječných věcí“. Já tomu tak říkám podle představení, ve kterém hraju. Nacházíme radosti v drobnostech, které jsou ale moc důležité, protože těm lidem i nám pomáhají přežít. Představení Všechny báječné věci hraju už čtvrtým rokem a velmi často, a pořád je vyprodáno. A já už teď vím, jak moc je důležité, aby ho vidělo co nejvíc lidí.

Té nemocné paní jste dokonce museli přímo sdělit její vážnou diagnózu, o které do té doby vůbec nevěděla. Co vám dalo sílu to udělat?

Když jsem ji poprvé vezl do nemocnice, tak si myslela, že jen něco špatného snědla. Že dostane prášek a za dvě hodiny budeme zpátky doma. Jenže ta nemoc byla ve velmi pokročilém stadiu... A navíc si nepřála, aby se to dozvěděl její syn, se kterým tady byla, takže k tomu ještě musíte držet tajemství, se kterým třeba morálně úplně nesouhlasíte, ale respektujete to. V nemocnici nebyl překladatel, takže pan doktor sdělil diagnózu mně a řekl: „No, tak to paní nějak řekněte.“ Byl jsem z toho jako opařený, nějak jsem to odkýval, poděkoval, zavřel za sebou dveře – a tam venku čekala paní Olga a ptá se: „Tak co mi je?“ Jak říct ženě, která sem doputovala před pár týdny se synem, který nikoho jiného na světě nemá, že je to špatné, nemoc je neléčitelná a má před sebou pár týdnů života? Na ty chvíle nikdy nezapomenu.

Pocházíte z rodiny, která má pohřební službu, takže často mluvíte o tom, že jste s tématem smrti v podstatě vyrůstal. Ale na tohle jste asi připravený nemohl být…

Ne, to rozhodně ne. Za svůj život jsem viděl opravdu nespočet mrtvých těl, ale nikdy jsem neviděl člověka umírat. Na jednu stranu to byla cizí paní, na druhou stranu nás ale i za tu krátkou dobu pojily silné zážitky a věděl jsem, že jsem jediný člověk, který jí může pomoct. Někdo nám říkal: „Fakt se z toho nezblázněte, není to vaše zodpovědnost.“ Jenže ta paní ležela u nás v zámku, dával jsem jí morfinové náplasti, umělou výživu... Říkal jsem si, že jsem jako herec hrál mnohem náročnější a vypjatější věci, ale samotného mě překvapilo, jak silné chvíle to pro mě byly a jak moc mě ovlivnily.

Myslíte, že vás to v něčem posílilo?

Překvapila mě moje síla. Vždycky, když se probíraly moje role v divadle nebo na konkurzech, tak všichni říkali: „No jo, na to je Dan takovej křehkej.“ Jestli jsem si tady něco dokázal, tak sice že asi jsem cíťa, ale být citlivý neznamená být slabý. Myslím, že jsem se za půl roku stal milionkrát lepším hercem, než jsem byl předtím. Herci pracují s emocemi, měli by je vnímat, ukládat si je do podvědomí. Když ty emoce jenom předstíráte, je to vidět. Já mám teď své herecké šuplíky plné zážitků, které se v práci odráží. Myslím, že se s Matějem můžeme poplácat po ramenou, že jsme to zvládli a jsme furt ještě spolu. Protože ono to zamává i se vztahem.

Těch náročných momentů jste s Matějem už asi prožili víc, třeba jeho předvolební kampaně. Jak je snášíte?

Učíme se respektovat se a vážit si jeden druhého. Politická kampaň je náročná hlavně proto, že najednou je váš partner středobodem veřejného zájmu a je vysmívaný, ponižovaný a stresovaný. A vy ho milujete a nechcete ho vidět takhle. Ne se vším třeba souhlasíte, ale zároveň nemůžete svého partnera veřejně nepodpořit. Já si myslím, že dobrý politik musí být i dobrý člověk. A za Matěje dám ruku do ohně, vím, že to dobrý člověk je. Nemyslím si, že jsem to vždycky zvládl úplně na jedničku. Taky jsem mu za nějaké věci vyřval hlavu, někdy jsem si poplakal a museli jsme o věcech hodně mluvit. Možná jeho světu někdy dobře nerozumím, ale vím, že je to člověk, co má rovná záda a je pevný v kolenou.

Řekl jste, že nechcete, aby Výměna manželek byla vrcholem vaší kariéry, ale to téma zare­zonovalo i mimo vaši bublinu. Myslíte, že vaše účast v pořadu pomohla k lepšímu vnímání LGBTQ komunity?

I tady na venkově vůči nám dost možná měli na začátku někteří předsudky. A po nějaké době zjistili, že žijeme úplně stejný život jako oni a řešíme úplně stejné problémy. Jen jsme holt pár, který má o trochu větší barák, divné povolání a nemůže mít děti. Což je téma, které je bolavé, ale ať je to jak je to, tak ta věc není legální.

Diskutujete o tom s partnerem často?

Kdyby z každé debaty o tom, jestli a jak budeme mít dítě, jedno vzešlo, tak jich máme dvacet. Já vím, že to nějakým způsobem jde a jsou páry, kterým náhradní matka – většinou v zahraničí – za úplatu dítě odnosí. Způsob, jakým si lidi pořizují děti, je intimní záležitost, nikoho nemám právo soudit za to, jakou cestou se stane rodičem. Dát někomu lásku, zázemí, věnovat mu velkou část svého života je věc, která si zaslouží úctu. Ale oba v páru se musí rozhodnout, že s tou cestou souzní. Když nám po Výměně manželek napsala holčička z dětského domova, že by k nám strašně moc chtěla jít, tak jsme zjistili, jak je obtížné, skoro až nemožné, aby stejnopohlavní pár společně legálně adoptoval.

Můj partner je veřejně činná osoba, nechce se pouštět do věcí, které nejsou v souladu s našimi zákony. A zvolit cestu, že budeme lhát úřadům? Jednotlivec adoptovat může, ale jakmile žijete buď v registrovaném partnerství nebo v nějakém svazku, tak to nejde. A o nás každý ví, že žijeme spolu. A nemůžu ani jít na kliniku umělého oplodnění s nějakou paní, která nám bude chtít pomoct, a tam lhát, že žijeme společně, snažíme se o miminko, ale holt nám to nějak nejde. Je to ponižující pro všechny zúčastněné i pro společnost.

Chtěl bych mít rodinu. Tak to je. Na začátku jsme se rozcházeli v tom, jestli by ji dva kluci měli, nebo neměli mít. Teď jsme už jednotní, ale říkal jsem si, že kdybych děti neměl, tak by mě to celý život bolelo. Já fakt děti miluju strašně. Dokonce jsem měl i fázi, kdy jsem záviděl svým vrstevníkům, kteří už děti mají. Snažím se říkat si, že máme život plný dobrodružství. Je asi jiný a možná ho opravdu prožijeme bez dětí, možná to za doby, kdy budeme já a Matěj mít dostatek síly na výchovu, nepůjde. Možná tuhle možnost získají až další generace. Štvát mě to bude, ale myslím, že přežít se dá všechno.

Na Instagramu jste nedávno v souvislosti s narozeninami trochu bilancoval. Píšete tam, že máte jiný život, než jste si vysnil. Co jste si vysnil a chtěl byste, aby se splnilo?

Teď mě napadají úplně primitivní věci, jako třeba, aby nám z kohoutku tekla teplá voda, ale o tom jsem vlastně nesnil. (smích) Sním o tom, že dostanu krásnou nabídku na roli, kterou si já i diváci zamilujeme, něco, co se vepíše lidem do srdce. Mám toho v sobě z posledních měsíců tolik, že by to dalo život stovce různých postav, které bych oživil. Sním o tom, že na světě platí, že když životu hodně dáváš, hodně se ti vrátí. Teď bych potřeboval něco málo od života vrátit, abych pak mohl zase dávat dál. Ať už lidem okolo sebe, nebo divákům, kterým jako herec léčíte duši a otvíráte srdce.