Beata Kaňoková, z neznámé herečky televizní hvězdou

Seriál Pan profesor je pro vás kariérní průlom. Jak k němu došlo?

Průlom to každopádně je – doteď jsem byla relativně neznámá herečka, dělala jsem si své umění, a touhle rolí se asi dostanu do povědomí spousty lidí, kteří vůbec netušili, že nějaká Beata existuje. Probíhalo to docela vtipně. Nikdy jsem moc nechodila na castingy, protože jsem z nich měla velký respekt a vlastně i strach. A pak jsem si řekla – tak, a teď budeš chodit na všechny castingy, které ti přijdou, a budeš se v tom trénovat.

Evidentně to dobře dopadlo.

Když mi pár dní nato zavolali, kývla jsem. Ale vůbec to nebylo tak, že bych po té roli strašně toužila. Až s postupujícími koly mi došlo, že by to možná bylo dost fajn. 

Vaše babička učila, v seriálu hrajete paní učitelku. Lákalo vás někdy tohle povolání?

No jistě! Chtěla jsem učit češtinu a literaturu jako babička. Na gymplu se mi to ale rozleželo. Odradilo mě, že bych pořád dokola učila totéž, jenom jiné lidi. 

Vy jste původně nestudovala herectví, ale dramaturgii.

Ano, v Opavě, na Slezské univerzitě. Do Opavy jsem chodila už na gympl a potom jsem se tam dostala na kulturní dramaturgii se zaměřením na divadlo. Mám ráda babrání se v textu a hledání podstaty.

Nebyla jste ten typ holčičky, která odmalička touží stát na jevišti?

Cítila jsem, že mě to tam táhne, ale nebylo to takové to silné přesvědčení, jaké měla spousta kolegů herců. Takže jsem po tom nijak vehementně nešla. Asi jsem si musela projít i něčím jiným, nějakým přerodem, abych si uvědomila, že fakt chci hrát. Úplné přesvědčení přišlo teprve rok předtím, než jsem se hlásila na DAMU. 

Co bylo impulsem?

Po škole jsem si prošla zvláštním obdobím hledání, asi i sebe sama. Ukončila jsem dlouholetý vztah s klukem z Opavy, taky v té době umřela babička. Přestěhovala jsem se do Prahy a vůbec nevěděla, co chci dělat. Začala jsem pracovat v baru Krásný ztráty a prožila intenzivní rok. Chodili tam studenti z DAMU, dost se toho semlelo a já začala hledat, co bych tedy chtěla dělat. Věděla jsem, že dramaturgie pro mě úplně není, strávit život za barem jsem taky nechtěla. Pořád se mi vtírala myšlenka na herectví, tak jsem ji začala krmit. Řekla jsem si – teď, nebo nikdy. Nechtěla jsem pak v šedesáti litovat, že jsem to aspoň nezkusila.

Tak jste to zkusila, a ono to vyšlo.

Vyšlo. Ale ještě i na škole přišly krušné chvíle, kdy jsem nevěděla, jestli chci pokračovat. A možná za několik let zjistím, že mě hraní už nenaplňuje. To se taky může stát. Ale teď jsem ve fázi, kdy mě to baví a vidím v tom smysl.

Na Instagramu máte něco přes sedm tisíc sledujících. Teď jich asi dost přibude.

Sedm tisíc jich mám asi i proto, že jsem kdysi měla módní blog. Přestala jsem s tím, když jsem začala studovat DAMU, už se to nedalo časově skloubit.

Na Instagram dáváte i fotky partnera a dcerky Judity. Neobáváte se teď ztráty soukromí?

Doteď jsem to nemusela řešit, navíc myslím, že toho neukazuju zase tolik. Ale už jsem nad tím samozřejmě přemýšlela a zvažovala jsem, jak k tomu přistupovat. Může se stát i to, že ze sociálních sítí úplně zmizím. Zatím si užívám, že jdu s dcerou na dětské hřiště a jsem vlastně anonymní. Asi si ještě úplně neuvědomuju, jaké to bude pak. Ale třeba je to zbytečná obava a bude to úplně v pohodě. 

Jaké z toho máte pocity?

Ambivalentní. Mám z toho trochu strach, ale hlavně jsem strašně zvědavá.

V Divadle ABC hrajete v inscenaci Honzlová, jejíž předlohou je kniha Zdeny Salivarové. Jak na vás knížka zapůsobila?

Je to přesně ten titul, o kterém se moc nemluví. Pozornost se věnuje spíš mužským představitelům té generace, ať Josefovi Škvoreckému, se kterým Zdena Salivarová žila, anebo Milanu Kunderovi. Příběh Honzlové mě nadchl. Je hrozně silný, krásný.

Čím váš ten příběh oslovil?

První, čeho jsem si všimla, bylo to, že Salivarová píše úžasně mladistvým jazykem, ačkoli Honzlovou napsala v pozdním věku. Hlavní postava je naprosto reálná a jazykem i vnímáním blízká i dnešním mladým lidem. Ta kniha je částečně autobiografická, takže autorka jistě hodně popisovala i sama sebe. Povedlo se jí neuvěřitelně plasticky zprostředkovat individualitu holky, která bojuje se systémem. Vlastně ale nedělá nic špatného, jenom je svá. Ale vyčnívá svými názory, tím, jak umí žít a nebojí se být šťastná. Moc se mi líbí humor, kterým oplývá – i hrůzy všedního dne v totalitě dokáže stočit k humoru. To mi připadalo fascinující. O to větší jsem ovšem měla strach, jestli to zvládnu přenést na jeviště, tím spíš, že knížka je psaná ich-formou. Celé se to odehrává v hlavě té holky. 

Co bylo nejtěžší? 

Ta holka je nebojácná, takže odbourat svoje vlastní strachy. Ale i se vůbec projevit, nebát se být spontánní a jít až za hranice své osobnosti. Salivarová musela být ohromně svobodný člověk, i navzdory režimním terorům a nespravedlnostem, které se jí děly. 

To je hezký postřeh, tím spíš, že jste se narodila v roce 1989. Ale určitě jste o té době mluvila s rodiči a prarodiči, že?

Ano, hodně. Hlavně s tou babičkou, která učila na gymplu – kromě češtiny a literatury taky dějepis. Měla na tu dobu správný a ucelený pohled. A určitě realističtější než lidé, kteří tvrdí, že tehdy bylo líp. Když pak táta šel cinkat klíči na náměstí, máma doma čekala se dvěma malými holčičkami a měla strach, jestli se jí vůbec vrátí domů. Z toho, co mi vyprávěli, si dokážu představit tu atmosféru. Muselo to být ohromný.

Podobné věci člověk většinou víc řeší, když se stane rodičem. Máte to také tak?

Ano. Děti jsou úžasný motor, ale tím spíš člověk přemýšlí nad tím, do jakého světa je přivedl. Jsem vášnivý ekolog a v tomhle ohledu cítím zodpovědnost nejen za svoje dítě, ale za všechny děti, které to budou muset za nás řešit. Sice už pracujeme na zlepšení, ale pořád je to málo. Proto se snažím dávat Juditce dobrý příklad a chci ji vést k uvědomělosti. Samozřejmě až bude větší.

Jak vypadá takový „dobrý příklad“ v praxi?

Snažím se omezovat nakupování, nejen jídla a oblečení, ale i hraček. Jakmile to půjde, budu Juditce vysvětlovat, že nejde o množství, ale o kvalitu. Že je důležité, kde byly ty věci vyrobeny, za jakých podmínek, jestli za to lidé dostali správně zaplaceno. Přiznávám, že mi tyhle snahy trochu narušují prarodiče, ale snažím se jim vše vysvětlovat a doufám, že to časem přijmou.

Prarodiče na tohle holt mívají jiný pohled.

No jistě, a já to chápu. Museli si vystačit s málem a teď mají pocit, že žijeme v době, kdy můžeme mít všechno, tak proč si to nedopřát. Jenže dítě si nebude pamatovat, co mu dali ke kterým narozeninám, zato bude si pamatovat zážitky. Pro mě je cennější, když s Juditkou tráví plnohodnotný čas a nabízejí jí zajímavé vyžití. Sama si od prarodičů pamatuju právě tohle. 

Měla jste akční prarodiče?

Měli jsme obě varianty. Babička z tatínkovy strany bydlela kousíček od nás na vesnici. Chodili jsme za ní po škole a zažívali s ní legraci, protože byla hrozně vtipná, a navíc nás nechala koukat i na filmy, které by nám naši nedovolili. Druhá babička byla učitelka a dědeček byl ředitelem na střední pedagogické škole. Bydleli v Krnově, kousek od naší vesnice, a měli obrovský starý dům. Ti byli hodně akční, jezdili po světě a tvořili si fotodeníky. A nám taky chtěli ukázat svět.

Jezdili jste s nimi i do zahraničí?

To ne, ale po České republice hodně. A na chalupu do Beskyd, kde jsme trávili celé prázdniny. To bylo úžasný. Opravdu si nepamatuju dárky, ale tohle ano. Takže pokud mají babičky a dědečkové nutkavou potřebu přinést na každou návštěvu dárek, připadá mi to zbytečné. Dítě si na to ani nemá zvykat. Jsem minimalista, i v tomhle, a navíc máme malý byt.

Vaše rodina stále žije ve Slezsku? 

Rodinu mám v Krnově a babičku v Úvalně, což je vesnice, kde jsem vyrostla. Teď jsme tam hrozně dlouho nebyli, ale už se těším, až budu mít pár dnů volno a vyrazím za ní. Tím spíš, že babička nemá moderní technologie, takže si můžeme jen volat, ale Juditku neviděla už rok. Už mi moc chybí. 

Tak snad to brzy vyjde. Pokud jde o ten minimalismus, týká se i oblečení? 

Mám toho hodně, ale obklopuju se věcmi, které pro mě mají hodnotu, jsou kvalitní, sluší mi. Už nepropadám spontánním nákupům a dlouho zvažuju, jestli danou věc opravdu chci. Nechávám si několik týdnů nebo i měsíců na rozmyšlenou. Kdysi jsem měla plnou skříň věcí, které jsem ani nenosila, teď už si to dokážu vybalancovat. Člověk toho nepotřebuje tolik vlastnit. Nemyslím, že ho to udělá šťastným.

Ale krátkodobě ho to uspokojí.

Krátkodobě, to je ono. Mám oblečení hodně ráda, je to i způsob, jak vyjádřit sebe sama, jen o něm přemýšlím jinak. Měla jsem třeba vysněný kabát, spořila jsem si na něj, a teď si ho vážím o to víc. A vím, že je mi vydrží řadu let. 

Zmiňovali jsme vaši aktivitu na Instagramu. Dáváte si někdy digitální detox?

Stává se mi to náhodně, třeba když si zapomenu nabíječku. Cíleně to ale nedělám. Jsou chvíle, kdy mobil nepotřebuju, ale nijak mě to neomezuje. Ale asi bych chtěla někdy zkusit, musí to být dost osvobozující.

To je, ale člověk na to pak většinou zase rychle najede.

Ono se tomu asi v dnešní době nedá úplně vyhnout, na telefonu děláme spoustu věcí. Jde o to, najít střední cestu, kdy na technologiích nebudete závislí a zároveň vás budou pořád uspokojovat a přinášet vám radost. Jakmile vás to stresuje, už to nemá smysl a možná je lepší to omezit. Takhle to mám i s Instagramem, nepotřebuju ho denně krmit. Když začnu být na něčem závislá, radši to nechám být. Stejné je to i s videohrami. Když cítím, že už by mi to bralo moc času, jdu od toho. 

Tak to máte velmi silnou vůli.

Spíš si hrozně moc vážím svého volného času a radši dělám něco jiného. Někdo v těchto aktivitách možná nachází štěstí, ale já úplně ne. Radši si přečtu knížku, podívám se na dobrý film nebo jsem chvilku sama.

Co ještě vám přináší štěstí?

Zajít si na výstavu nebo do divadla a pro jednou nehrát, ale koukat se na kolegy, jít do kina na dobrý film nebo si ho pustit doma. Nebo jít na hřiště s dcerou a jenom se koukat, jak si hraje. To jsou chvíle, které jsou strašně fajn. 

Měla jste během lockdownu absťák po kulturním a společenském dění?

Měla. Tím spíš, že jsem předchozí rok byla na mateřské, takže jsem neměla moc příležitostí jít do společnosti. A velmi jsem se na to těšila. Ale zase jsem během lockdownu zjistila, že tolik nepotřebuju diváky. Jsem zvědavá, jak proběhne říjnová premiéra Honzlové, po té době je to nezvyk.

Třeba budete nakonec v euforii.

To je stejné, jako když si koupíte něco nového. Na chvilku vás to nabije, ale přišla jsem na to, že je to přidaná hodnota celého procesu. Pro mě bylo opravdu nejkrásnější chodit na zkoušky a něco společně vytvářet.