BÁRA POLÁKOVÁ: Jsem hlavně máma

První otázku mi nařídila dcera. Jmenuje se Barbora a právě přemýšlí nad tím, jestli se jí její jméno líbí. A to samé zjišťuje u jmenovkyň. Jak jste na tom vy?

Se svým jménem spokojená jsem, ale až teď. V dětství jsem se chtěla jmenovat jakkoliv jinak, než Barbora. V tom oficiálním tvaru je to jméno přece jen docela tvrdé a špatně vyslovitelné. Takže děti ve školce mi říkali Blambolo nebo Bálo, přitom já měla nejradši „Barunko“ a „Baruško“. Nechápala jsem, proč mi neříkají tak hezky jako babička. Dneska se mi Barbora líbí. Dokonce víc než Bára. Za ty roky se to srovnalo a neměnila bych.

V rozhovorech v Marianne rádi řešíme psychologická témata, a tak by mě zajímalo, jak jste na tom s odpouštěním. Protože neschopnost odpustit nám často komplikuje život.

Myslím, že ve chvíli, kdy je jasné, kdo komu má odpustit a ten člověk o odpuštění upřímně poprosí, je to už jen o zpracování vlastního ega a podle mě je moc důležité v takovou chvíli opravdu odpustit. Právě i kvůli naší vlastní vnitřní práci. Bez ohledu na to, co udělal ten druhý. Prostě kvůli nám samotným, abychom nedrželi v sobě zlosti. Když o odpuštění není jasně požádáno nebo není jasné, kdo komu ho má dát, tak je to pak složitý proces, který se táhne. No, každopádně já všechny situace, kdy se mi podařilo opravdu odpustit, přijímám jako školu pro mne.

Máte dvě dcery. Když něco provedou, odpouštíte snadno?

To je něco trochu jiného. V předchozí odpovědi jsem si představovala velké věci. Životní zlomy, které mohou udělat průvan v životě. Holkám promíjím samozřejmě úplně všechno. Ale snažím se jim pořád všechno vysvětlovat. Proč se některé věci nedělají, co je v životě důležité, jaký má to, co děláme, dopad na jiné lidi. Raději vysvětluji, aby tomu rozuměly a příště udělaly jinak, než abych dávala jen prázdné příkazy. Chci, aby děti o svém životě přemýšlely, i když holky jsou ještě malé a občas se to míjí účinkem. (Bára má dvě dcery, čtyřletou Ronju a tříletou Riku - pozn. redakce). Ale jsem celkem vytrvalá.

Takže vysvětlujete třeba i to, že bonbonky nebudou, ale že je lepší zelenina.

Ano, to je pro mě velké téma. Snažím se s nimi mluvit o tom, ne že mají jíst, ale co mají jíst. Nejsem z těch maminek, které by se klonily k tomu, že si dítě řekne, co potřebuje, protože mám pocit, že v okamžiku, kdy dítě objeví cukr, ztrácí svou přirozenou chuť, která by ho vedla k nějaké přirozené rovnováze ve stravě. Je pak těžké vysvětlovat, že ovoce je dobré a taky sladké. Cukr celkově nezakazuju, to ne, ale snažím se, aby to samy chápaly. Říkám jim, že malinko můžeme, ale hodně cukru by bylo papání pro rýmu a kašel. Až budou chápat, co je plíseň v těle, tak zase budu říkat, že to je papaní pro plísně. Protože s tou rýmou a kašlem to není úplně přesné a nechci v nich vyvolávat strach. To by bylo taky špatně.

U vás doma jste tedy vy tím člověkem, kdo hlídá zdravý jídelníček, a tatínek jim koupí párek?

To vůbec, v tomhle se s Pavlem (herec Pavel Liška - pozn. redakce) úplně shodneme. Ovšem neznamená to, že moje holky nikdy nejedly rohlík. Tedy párky zrovna nejíme, takže vámi zmíněné jídlo vlastně určitě nedostanou. Bylo by blbý, kdyby bylo těch rohlíků deset za jeden den. Dávám pozor na to, aby strava byla vyvážená, ale ne dogmaticky. A když se mi to občas nedaří, jsem z toho hrozně zklamaná. Vnitřní boje, jestli dělá věci dobře, prožívá asi každá máma, přemýšlíme, kde přidat, kde ubrat, v čem být lepší. Tohle tedy řeším dost. A to se navíc moje starší dcera rozhodla, že nebude jíst maso. Je to moc krásný. Přišla si k tomu úplně sama a už hodně dávno, takže se snažím jí do jídelníčku doplňovat bílkoviny v podobě fazolí a dalších jídel, rozhodně ji nenutím, že by maso měla jíst.

Vy sama maso jíte?

Kdysi jsem říkala, že až dokojím, že budu vegan, ale...

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V ŘÍJNOVÉ MARIANNE.