Adéla Elbel: „Poutní cesta odhaluje to lepší, ale zejména horší v nás.“

Na cestu do Santiaga de Compostela jste se vydala se svým partnerem Michalem. Doporučila byste jít poutní cestu v páru, nebo je lepší jít sama?

Záleží na mnoha okolnostech. Chcete pracovat sama na sobě? Já šla první pouť sama. Po rozvodu jsem se potřebovala najít a poznat. Pochopit, kdo jsem bez jakýchkoliv vnějších vlivů. To se mi podařilo.

Chcete se lépe poznat s partnerem? Zažít sebe i jej v mezních a tím pádem velmi náročných situacích? Nebo se bojíte toho, co by se mohlo ukázat a otevřít? 

S partnerem jsme šli cestu spolu, abychom si ji prožili dohromady a poznali ještě zákoutí, která jsme neznali. Pouť obnažuje na kost. Odhaluje to lepší, ale zejména horší v nás. Proto bych ji doporučila párům, které hledají a pracují na sobě už v běžném životě. Těm, kteří komunikují a snaží se. I tak to bude těžké, ale stojí to za to. Komunikace je základ. A i přes ohromnou lásku počítejte s tím, že nastanou chvíle, kdy byste druhého nejraději praštili polenem po hlavě, aby se vzpamatoval.

Je něco, co jste o svém partnerovi zjistila právě díky společné cestě?

My spolu už nachodili spoustu kilometrů před cestou do Santiaga de Compostela. Vydali jsme se dokonce na takový prequel naší pouti, na pětidenní cestu od pramene řeky Sázavy k soutoku s Vltavou. Už tam můj muž předvedl pár věcí, na kterých by měl zapracovat. Takže na pouť se připravil a víc se snažil. Ale náročnost cesty člověka může dohnat na každém kroku. A taky, že dohání. Únava, hlad, déšť… všechny tyhle faktory úplně nepomáhají. 

Chodili jste neustále vedle sebe, nebo jste se někdy rozdělili a šli vlastním tempem?

Neee, není to idylická procházka ruku v ruce vstříc slunci. Šli jsme sice spolu, ale o pár metrů za sebou. Každý si přemýšlel o tom svém. Řešil si svůj život. Občas jsme si povídali, jedli spolu, dělali si piknik, ulehali spolu, ale na pouti potřebuje každý prostor věnovat se svým myšlenkám. Poslouchali jsme každý svou hudbu, svoje podcasty, občas jsme si řekli, co se nám honí hlavou… Prostě, byli jsme tam dohromady i zvlášť. 

Jak se na poutní cestě řeší partnerská neshoda?

No, to si samozřejmě přečtěte v naší společné knize Santiago, má lásko! Jasně, že je na pouti více tření než v normálním životě. Z únavy jsou neshody hned. Není kam utéct. Jeden něco plácne, druhého se to dotkne a je to. Pouť v páru je tedy škola tolerance a trpělivosti. Není snadné být tolerantní, když se sám necítíte. Chce pauzu, když vy ne? Má hlad, když vy ne? Má opačný názor než vy? Jedna zkouška vaší osobnosti za druhou… Ale ta radost, když obstojíte, je nesmírná.

Zastihl vás během cesty nějaký zdravotní problém? Pokud ano, jak jste ho řešili?

Šla jsem pouť do Santiaga už potřetí, takže většinu věcí umím eliminovat. Moje tělo moc netrpí na puchýře ani bolesti nohou. Jediné, co mě dokáže spolehlivě potrápit, je žaludek. Mám alergii na česnek a těžší vařené jídlo mi dokáže zkomplikovat den. Proto jsem nesmírně opatrná na to, co na cestě jím. Jídlo musí být kvalitní motor. Pomoci a neobtěžovat.

Můj muž měl zase problémy se zpracováním hořčíku a klasické poutnické ranní bolesti nohou. Ono trvá pár kilometrů, než nohy rozchodíte a zase se dostanete do tempa. Já s tím problémy nemám, a to také druhému moc nepřidá. (smích)

Co se vám jako první vybaví, když se řekne Santiago s Michalem?

Cesta za mužem mého života. I když bylo partnerské putování těžké, vím, že jsem si vybrala dobře. Musíme pracovat ještě na spoustě věcí, ale náš společný základ je dobrý. Máme podobné hodnoty a sny. Oba toužíme po harmonii v upřímné radosti. 

O vaší společné cestě vyšla kniha. Jak psaní probíhalo? Ukazovali jste si s Michalem navzájem napsané kapitoly, nebo až výsledek?

Já jsem velmi koncepční typ, takž jsem vytvořila strukturu, jak bude kniha vypadat. Každý jsme napsali svou kapitolu a pak si ji navzájem četli a připomínkovali. Chtěla jsem, aby byla kniha naprosto upřímná, což se nám podařilo. Michalovy pasáže jsou velmi lyrické. Líbí se mi kontrast pohledu muže a ženy. Mám z výsledku ohromnou radost.

Už vám někdo řekl, že ho knížka namotivovala k absolvování poutní cesty?

No jo, řekl. A samozřejmě nás to moc těší. Myslím, že jakýkoliv čas strávený mimo běžný život je přínosný. Čas strávený na cestě je ale obohacující i o okolní vjemy. Je to cesta nádhernou sytou přírodou. Člověk potkává města, vesnice, zvířata, domorodce, ochutnává neběžná jídla… Prostě vystoupí ze stereotypu. A z komfortní zóny. Neumím si představit, že by to pro někoho nebylo přínosem.

Je nějaká věc, kterou jste si s sebou na poutní cestu zapomněla zabalit, a následně jste toho litovala?

Není. Umím se zabalit na cestu, kde méně je více. Člověk toho moc nepotřebuje. Dobré boty, kvalitní pohodlný batoh, nějaké příjemné oblečení, pláštěnku, powerbanku a peníze. Když mu něco schází, tak si to prostě koupí. Pouť vede občasnou civilizací, takže u nás došlo i na steak k večeři a třetinkové pivo Estrella. To miluju.

Měli jste během absolvování cesty s Michalem nějaký každodenní rituál? 

Mým každodenním povinným rituálem je obrovské množství kávy. Šíleně ji potřebuju. Zbožňuju moment, kdy se horká silná káva vlévá do prázdného žaludku, projde rychle stěnami a kofein se rozproudí v krvi. Jestli ale myslíte, že bychom si dali pokřik nebo nějaký zábavný “handshake”, tak nic takového. 

Plánujete společně nějakou další cestu?

Kromě společné cesty životem, která začne v červnu, máme naplánováno spoustu menších či větších výletů po Česku. V létě prochodíme Madeiru, ale přímo pouť jsme ještě neplánovali. Já ale nepotřebuju dlouhé plánování. Mně stačí, když mi Michal řekne “jdeme” a já jsem za hodinu připravená vyrazit.