Vím, vím, učit a vychovávat máme my je. Jenže kdybychom to obrátili, hodně by se nám ulevilo. Nevěříte? Tak si to pojďme hezky bod po bodu rozebrat. Děti jsou totiž ti nejlepší učitelé.
Na svět přicházíme s mnoha úžasnými vlastnostmi, které na cestě životem často bůhvíproč někde poztrácíme. Kdyby ne, žilo by se nám o poznání snáz. Lehčeji, příjemněji, veseleji. Dobrá zpráva je, že spoustu svých skvělých dovedností z raného mládí můžeme získat zpět. Stačí pozorovat malé děti a jejich pohled na svět. Protože – a to je ze všeho nejdůležitější – to v sobě pořád máme. Jen to objevit! Vzpomenout si: takoví jsme byli, a bylo nám líp. V čem všem jsou naše děti lepší než my?
„Máš nakřivo pusu, víš to?“ – vpálil mi nedávno do tváře tříletý syn mé kamarádky. Nesmál se mi, prostě oznamoval. Přišlo mu to zajímavé. Nebát se říct, co si myslím… Kéž bych to pokaždé dokázala! Ne nutně, když se to týká vzhledu, protože to může i zraňovat, ale především když se mám brát za své názory. Na prahu života to pro nás bylo úplně přirozené. Společenské konvence, strach, že nás druzí nebudou mít rádi, či obava, jak náš názor přijmou, nás mnohdy svazují natolik, že v sobě své myšlenky a názory dusíme. Některé doslova zadupeme, jen aby neotravovaly a nedraly se ven. A zapomínáme, jak úlevné by bylo takhle nepřemýšlet. Děti v sobě tyto zábrany nemají a my dospělí jim můžeme jen tiše závidět. Když si uvědomíme, kolik nedorozumění bychom si tím ušetřili, stojí rozhodně za úvahu upřímnost znovu navrátit mezi naše oblíbené vlastnosti. A prostě to říct.
Kdybychom si jen dovedli vzpomenout, jak pyšní jsme na sebe byli, když se nám povedla první věž z kostek či zavázaná tkanička. Ten pocit hrdosti, co jsme dokázali, nám v dospělosti často chybí a je to velká škoda. Svázaní pavučinami nezdarů nedokážeme myslet na své úspěchy s pýchou, kterou by si zasloužily. Škoda. Je jich přece tolik! Jen se ohlédněte, uvidíte je. Jsou tam, stačí je jen pojmenovat.
Tak co budeme dnes dělat? Začínat den s radostným očekáváním, co hezkého se dnes stane, je pro děti stejně přirozené jako dýchat. Kanadská spisovatelka Lucy Maud Montgomery, autorka románu Anna ze Zeleného domu, kdysi prohlásila: „Není hezké si myslet, že zítra přijde nový den, ve kterém ještě nejsou žádné chyby?“ Což přesně vystihuje dětský pohled na svět. Víra v lepší zítřky je jim vlastní, nic špatného nečekají. Ano, my máme zkušenosti a víme své, ale nakazit se touhle vírou a dychtivostí plnou optimismu by nám všem dost prospělo.
Dát průchod svým emocím a neovládat se je dětinské. Opravdu? Naopak: vyplavit ze sebe vše negativní, co se v nás nastřádalo, je očistné, a když netrpí duše, bývá v pořádku i tělo. A naopak. Z čeho myslíte, že máme všechna ta bolavá záda, migrény a rozbouřené žlučníky? Psychosomatika je prevít a funguje lépe než váš nový iPhone. Takže pokud máte tu potřebu – vyřvěte se, vyvztekejte se, pobrečte si, klidně někde o samotě, ale pusťte to ze sebe. Jako ten prcek, co mu zrovna nedali čokoládu. Bez pocitu viny, protože víte co? I vy můžete!
O co by se nám žilo lépe, kdybychom k sobě místo hádek a náročných vysvětlování vztáhli ruce a řekli si o pořádné pomazlení. Když se na vás dítě usměje tím svým bezelstným, ozbrojujícím způsobem, zmizí všechny smutky a špatné nálady. Prostě se na ně nemůžete zlobit. Obejmete ho a utěšíte. Zkuste si představit, že bychom žili na planetě, kde se lidé k sobě takhle chovají bez ohledu na to, kolik jim je. Hezká představa, že? Jak známo, při objímání i smíchu se začne do krve vyplavovat oxytocin, „hormon lásky“, který dokáže zlepšit náladu, navodit pocit důvěry a bezpečí, a dokonce zmírňuje bolest. A čím víc ho máme, tím je nám lépe. Takže dospěláci, šup šup: líbat se, hladit, usmívat… Je to ten nejlepší lék na bolístky světa.
„Počkej, udělám to raději sama.“ A proč vlastně? Zejména my ženy jsme v tohle ohledu přebornice. Ať už jsou důvody jakékoli, máme tendenci si toho nabrat o poznání víc, než uneseme. Staráme se, platíme, obětujeme se. A výsledek? Darmo mluvit. Buď si toho nikdo nevšimne, nebo to považují za samozřejmost. Děti jsou ale na rozdíl od nás zdravě sobecké, a když potřebují, o pomoc si řeknou. Z podstaty staví sebe sama na první místo, což je další vlastnost hodná následování. Možná ta nejdůležitější.
Jestli dětem můžeme něco závidět, tak je to jejich superschopnost hodit vše za hlavu a začít znovu s čistým štítem. To my jsme jiní kabrňáci. Všechny bolístky v sobě nosíme dlouhé týdny a mnohdy se v nich až sebemrskačsky rochníme. Pozorovali jste někdy malé dítě, jak se s obrovským zájmem dívá na vše kolem sebe? Žije tady a teď a žádné příručky o kráse okamžiku k tomu nepotřebuje. Všechno jej zajímá, baví a těší. Váš úsměv, list, který letí okolo… Zdá se vám to infantilní? Nemyslím si. Kdybychom jen část vjemů kolem sebe dokázali přijímat tímto způsobem i v dospělosti, zdál by se nám okolní svět mnohem přitažlivějším místem. Zkuste si někdy takové malé cvičení. Naordinujte si deset minut, kdy se na svět zkusíte dívat očima dítěte. Při procházce nebo jen tak při sezení v parku či na zahradě. A pak si sami pro sebe tu chvilku vyhodnoťte. Lepší, že?
autorský článek
