Trauma matky může ovlivnit vývoj jejího dítěte. Psychoterapeutka radí, jak tomu zabránit

U dětí matek, které byly v dětství zanedbávané a nesou si s sebou trauma, vědci v jedné studii zjistili změny v oblastech mozku, které zpracovávají strach a úzkost. Vědci se tak zaměřili na to, jestli dávno prožité nepříjemné zážitky mohou ovlivnit i příští generaci. Emoční zanedbávání dětí může mít prý mezigenerační následky. „Výsledky ukazují, že vývoj našeho mozku neformuje pouze to, co se děje v našem vlastním životě. Ovlivňují ho také zkušenosti, které se staly našim rodičům předtím, než nás počali,“ uvedla hlavní autorka studie Cassandra Hendrixová z Emory University.

Co si představit pod pojmem trauma

Zeptali jsme se na názor psychoterapeutky Magdalény Nádvorníkové, zda je mezigenerační ovlivňování vůbec možné a zda se tomu dá nějak zabránit. Na začátku však uvedla na pravou míru, co si máme vlastně pod pojmem trauma představit. „Když se řekne slovo trauma, většina z nás si vybaví situace, jako jsou přírodní katastrofa, válka, znásilnění, teroristický útok nebo zneužívání, ale... trauma není to, co se nám stane. Podle Petera Levine jakákoli situace, která dítě přehltí do té míry, že není schopné situaci zvládnout, zpracovat silné emoce a bránit se, má potenciál vytvořit posttraumatické symptomy. Traumatizující tedy mohou být i běžné situace jako pád z kola nebo třeba lékařský zákrok, pokud při nich dítě nemá dostatečnou podporu dospělého,“ říká Magdaléna Nádvorníková.

Trauma se může přenášet mezigeneračně

Na otázku, zda je možné takto ovlivnit ještě nenarozené dítě, odpovídá: „Existuje řada výzkumů, které potvrzují domněnku, že trauma může být předáváno z jedné generace na druhou, a některé skutečně naznačují, že k předání traumatu může docházet již v prenatální fázi. Například profesorka Rachel Yehuda (Mount Sinai’s Traumatic Stress Studies, New York) se svým týmem zkoumala dopad teroristického útoku z 11. září, 2001 na potomky žen, které byly v době tragické události těhotné. Zajímavé je především to, co výzkumníci zjistili o několik měsíců později, když změřili množství kortizolu u potomků těchto žen. Děti traumatizovaných matek měly nižší úroveň kortizolu a při kontaktu s novými podněty prožívaly větší míru stresu než děti ostatních žen. Tyto závěry naznačují, že trauma skutečně může být na dítě přenášeno již v průběhu těhotenství. Za nejrizikovější období pro přenos traumatu přitom výzkumníci označili druhý až třetí trimestr těhotenství,“ vysvětluje terapeutka.

Jak může matka přenášet trauma na dítě?

Trauma na své dítě může ale rodič (tedy i otec) přenést i jinak. Například tím, jak se rodiče ke svému dítěti i k okolí chovají. „Děti se učí nápodobou. Jsou to vnímaví pozorovatelé, kteří se od svých rodičů učí nejen řeči, mimice, chůzi nebo třeba tomu, jak si správně čistit zuby, ale také od rodičů přejímají vzorce chování v mezilidských vztazích. Děti se od dospělých učí tomu, jak se řeší konflikty, jak si vzájemně nasloucháme, jestli a jak si říkáme o pomoc, jak nakládáme s frustrací, jak spolu komunikujeme, jak pečujeme sami o sebe a podobně. To, jak se rodič k dítěti chová, ovlivňuje, jak dítě vidí svět, ale i to, jak vidí a hodnotí samo sebe. Rodič, který sám v dětství prožil trauma, například psychické týrání ze strany rodičů, nemusí vědět, jak vypadá zdravý vztah mezi rodičem a dítětem. Nemá osvojený zdravý vzorec chování a pokud s tím vědomě a cíleně nepracuje, může se ke svému dítěti chovat obdobně zraňujícím způsobem, jako se jeho rodiče chovali k němu, a tak nevědomě předávat trauma dál,“ konstatuje dál paní Nádvorníková.

Dá se vůbec zabránit, aby trauma mělo na dítě vliv? „Vystoupení z mezigeneračního přenosu traumatu vyžaduje úsilí, ale je možné. Klíčem je uvědomění si bolesti spojené s prožitím traumatické události. Doporučuji také vyhledat pomoc psychoterapeuta, který vám pomůže trauma zpracovat, porozumět svým emocím a naučit se zdravějšímu způsobu komunikace a řešení problémů či konfliktů ve vztazích. Neméně důležitá je také podpora okolí nebo možnost sdílet bolestivou zkušenost s lidmi, kteří si prošli nebo procházejí něčím podobným,“ odpovídá paní psychoterapeutka.

Může otec pomoci zabránit dopadu traumatu, které může ovlivnit dítě?

„Dítě přichází na svět s vrozenou potřebou mít a vytvářet vztahy s druhými lidmi. První a nejdůležitější osobou v životě dítěte je obvykle matka. Matka naplňuje všechny potřeby dítěte - nejen ty biologické (nakrmí ho, přebalí ho, udrží ho v teple, pomůže mu usnout), ale i ty psychické (je milující, vyladěná na potřeby dítěte, její chování je čitelné a předvídatelné, dítě se na ni může spolehnout). Pro traumatizovanou matku ale může být velmi náročné tuto úlohu plnit. V situacích, kdy dítě usedavě pláče, odmítá spát nebo poslechnout pokyn rodiče, může prožívat emoce, které kdysi v dětství ona sama prožívala a které jí její rodiče nepomohli regulovat a zpracovat. Pokud ale matka se svým traumatem vědomě pracuje a snaží se k dítěti chovat s láskou a respektem, rozhodně není nic ztraceno, když se jí to v určitém procentu případů zkrátka nepovede. Je tu totiž ještě prostor pro otce, který může v kritických chvílích matku zastoupit a poskytnout dítěti potřebnou podporu a pocit bezpečí, zatímco se maminka odejde někam zklidnit a odreagovat. A když není v dosahu tatínek, může maminku zastoupit babička, dědeček nebo třeba teta. Nebojte se říct si o pomoc. Nemusíte všechno zvládnout samy a rozhodně nemusíte být dokonalé mámy,“ ujišťuje Magdalena Nádvorníková.

Dodává, že čím je dítě mladší, tím je více náchylné, aby bylo traumatem matky ovlivněno. „Podle psychologa Petera Levina, který se tématem traumatu intenzivně zabývá, platí, že čím je dítě mladší, tím je zranitelnější, protože se nemůže tolik bránit. A dává to smysl už jen proto, že dítě se rodí s nezralým mozkem, který v průběhu následujících zhruba pětadvaceti let velmi pozvolna a postupně dozrává. Zkrátka a dobře, děti nejsou hodně dlouho schopné náročné situace samostatně zvládat a efektivně zpracovávat silné emoce, které z nich pramení. K tomu potřebují právě rodiče, kteří jim pomohou jejich emoce regulovat a znovu jim umožní cítit bezpečí a potenciálně traumatizující událost tak překonat. Ale když rodiče tuto úlohu neplní, má trauma volnou cestu,“ uzavírá psychoterapeutka Magdalena Nádvorníková, působící na Terapie.cz.

Jak trauma vzniká?

„V ohrožující situaci se v těle vytvoří velké množství energie - naše tělo se připravuje na boj nebo útěk. Pokud ale zjistíme, že není možné situaci překonat bojem nebo útěkem, může dojít k tzv. zamrznutí traumatu v těle. Nahromaděná energie není využita, ale dál v těle přetrvává, i když už hrozba pominula, a brání zotavení z proběhlé zkušenosti. Stává se zdrojem psychických, fyzických i psychosomatických obtíží. Trauma zůstává v těle - a připomíná se nám i o mnoho, mnoho let později. Spouštěčem, který způsobí návrat pocitů, jež jsme prožívali v momentě, kdy se nám traumatická událost děla, může být cokoli - hmatový vjem, vůně, místo, zvuk, předmět... Najednou se cítíme nesví, vzteklí, v panice. A nevíme proč. Člověk s nezpracovaným traumatem tedy obvykle opakovaně prožívání situace z minulosti a pocity, které zažíval v momentě, kdy se mu traumatická událost děla, například bezmoc, strach, vinu,“ doplňuje psychoterapeutka.