Tchyně a snachy: Jak si spolu nastavit hranice tak, aby vám to v rodině klapalo

Tchyni jsem si musela koupit

V průběhu života jsem měla dvě tchyně. Obě to byly fajn ženy a obě se ke mně chovaly (a jedna stále chová) moc hezky. Proto jsem nikdy moc nerozuměla vtípkům o tom, že nejlepší dárek pro tchyni je jednosměrná letenka na Mars nebo že rozdíl mezi tchyní a teroristou je ten, že s teroristou se dá vyjednávat. Ačkoli – kdybych chtěla, nějaké ty výtky si rozhodně najdu.

Například u své současné tchyně jsem se zhruba první dva roky nemohla zbavit pocitu, že „ta přede mnou“ byla mnohem lepší než já. Tchyně o manželově ex často mluvila, snad až příliš často… Jednoho dne jsem se rozhodla, že si svou tchyni tak trochu koupím. Sehnala jsem jí z útulku kočku, po které dlouho toužila. Nikomu nechci radit, aby si získával přízeň tímto způsobem, ale opravdu to zafungovalo! Dokonce jsme spolu sepsaly knihu jejích vzpomínek (myslím vzpomínek tchyně, nikoli kočky).

Některé tchyně neznají hranice

Z vyprávění však vím, že ne se všemi matkami našich manželů je to takhle snadné. Například tchyně jedné z mých nejlepších kamarádek je opravdu laskavá žena – tak laskavá, že téměř každý den dochází do kamarádčiny domácnosti. Tu zalije kytky, tu utře prach, trochu poklidí, vyžehlí, než se mladí vrátí z práce a vnuk ze školy. Pak až do večera sedí u kuchyňského stolu, popíjí kávu a říká: „Mě si nevšímejte.“ Možná vám to svým způsobem může připadat jako vítaná pomoc – kdo by nechtěl po náročném dni v práci přijít do naklizeného bytu? Navíc to dotyčná dělá nejspíš proto, že je osamělá a potřebuje společnost. Kamarádka to však (podle mého názoru zcela pochopitelně) vnímá jako brutální narušení soukromí. Další známé si stěžují, že jim tchyně mluví do výchovy a neustále jim přeposílá články o tom, jak dětem škodí liberální zacházení.

Vzájemný respekt je klíčový

Jaké jsou vlastně příčiny těch nejčastějších konfliktů, které se ve vztahu snacha–tchyně objevují? Podle psychoterapeutky Moniky Zajíčkové z organizace Zemědary je to hlavně boj o moc a nevyžádané rady, ale také nedůvěra ve schopnosti jak „mladých“, tak „starých“. „Tchyně může novou rodinu vnímat jako příležitost předat své know-how. Mladé manželky a matky ale často žádné rady nepotřebují. Chodí na různé workshopy, čtou články na internetu, probírají to s kamarádkami, sledují trendy. Očekávání obou stran se tedy mohou dost zásadně míjet,“ vysvětluje Monika Zajíčková.

Největší napětí přitom vytvářejí jak generační stereotypy, tak odlišný komunikační styl a z něho plynoucí neporozumění. Některé tchyně také na manželku svého syna kladou nepřiměřené nároky, například co se týká domácnosti nebo vaření.

Pokud konflikty, nedorozumění a nepochopení s vaší tchyní neberou konce, je nezbytné nastavit si hranice. „Oběma stranám pomůže obeznámit se s očekáváním druhé strany. Některé ženy například od tchyně očekávají, že jim bude hlídat děti, kdykoli budou potřebovat. Ale co když se tchyně konečně chystá obeplout svět nebo dostudovat obor, o kterém vždy snila? Automaticky od ní vyžadovat babičkovskou pomoc není fér,“ upozorňuje Monika Zajíčková.

Na druhou stranu mají mnohé tchyně na své snachy nepřiměřené nároky. I z vlastní zkušenosti vím, že některé z nich vás stůj co stůj chtějí naučit vařit synkovo oblíbené jídlo, aniž jste jim dala jakkoli najevo, že po tom toužíte, a synovi-manželovi je to taky jedno, protože si už dávno oblíbil jídla jiná. „Pokud mě o něco takového manželka mého syna nepožádá sama, neměla bych na tom trvat a pak se zlobit, že nemá zájem,“ říká Monika Zajíčková. Stejné je to i s pomocí: „Klidně se snachy zeptejte, jestli nechce s něčím pomoct, ale když odmítne, respektujte to.“

Když se vám něco nelíbí, řekněte to

Některé ženy zvažují, zda do sporu s tchyní „zatáhnout“ manžela, aby se jich zastal a vyjasnil to se svou maminkou za ni. Psychoterapeutka Monika Zajíčková se ale domnívá, že to není dobrý nápad. Výjimkou jsou možná jen případy, kdy selhalo všechno ostatní. „Muž by měl vědět, kde je jeho místo a za koho teď bojuje – za svou ženu a svou novou rodinu. Už to není chlapec, ale dospělý člověk. Má ustát své volby a převzít za ně odpovědnost. Nejlépe asertivně a jasně.“

Ve sporech snachy a tchyně platí stejné pravidlo jako v jiných konfliktních situacích: klíčem k úspěchu je komunikace. „Když máte něco na srdci, tak to řekněte. Reagujte na to, co se vám nelíbí. Tím, že nic neřeknete a děláte jako že nic, přispíváte k tomu, aby se nežádoucí chování dělo dál.“ Je vlastně nutné, aby nás tchyně měla ráda – a my ji? „Myslím si, že pokusit se o vzájemně příjemný vztah je fajn jak pro snachu a její tchyni, tak i pro syna a děti, respektive vnoučata. Kdo by nechtěl rodinu, ve které se všichni mají rádi? Ale pozor, podmínkou to není. Určitě ne za cenu ztráty identity a nepřiměřeného přizpůsobování – a to platí pro obě ženy,“ radí Zajíčková.

Jaká je ideální tchyně?

Je otázkou času, kdy se i já stanu tchyní. Bude to za pět let? Za deset? A jaká asi budu? Zařekla jsem se, že své snaše nikdy nebudu mluvit do života, domácnosti nebo výchovy dětí. Kdo ale ví, jestli to opravdu dodržím? A jaká je vlastně ideální tchyně? „Dobrá tchyně – a matka – důvěřuje svému synovi a respektuje jeho životní volbu,“ míní psychoterapeutka Monika Zajíčková. Dodává, že pokud chcete být dobrou tchyní, aktivně se o manželku svého syna zajímejte: o to, co ji baví, co ji trápí, o její představy o životě. Můžete nabízet pomoc s domácností či vnoučaty, ale respektujte, pokud odmítne.

„A co je také důležité – nebojujte ani o moc a kontrolu, ani o péči o syna. Dávejte věcem čas a nedělejte rychlé závěry. Neporovnávejte snachu se sebou ani s jinými ženami. A toleranci a respekt nevyžadujte, ale sama je poskytujte.“

Článek vyšel v časopisu Marianne, redakčně upraveno