Rodiče přistupovali k oběma dětem stejně, ony chodily do stejné školy, měly stejné pokojíčky, a přesto si každé z nich pamatuje v dospělosti své dětství odlišně. Má to ovšem své vysvětlení.
Mám kamarádku, která mi vyprávěla, že si vzpomíná, jak její otec mlátil její matku, přičemž její sestra tuhle vzpomínku úplně vytěsnila. Kdykoliv to před ní zmíní, tvrdí jí, že přehání, že se jen občas hádali. Takže zatímco ona má z dětství trauma, její sestra na něj vzpomíná hezky.
Člověka udivuje, jak dva lidi, kteří vyrůstali vedle sebe, si mohou svou rodinnou minulost pamatovat zcela odlišeně. Ale podle psychologů je to celkem běžné.
Když se sejde celá rodina, může se stát, že se začne vzpomínat na dětství a jednotliví sourozenci se začnou dohadovat o tom, jak to bylo, jelikož má každý trochu jiné vzpomínky. Nemusí se jednat přitom pouze o historku s násilím, ale vlastně o cokoliv. O to, jak vzpomínají na přístup rodičů, společné hraní si nebo na plnění domácích povinností. Rodiče mohou argumentovat tím, „že si nemají co vyčítat, že je vychovali všechny stejně“. Ale nemohou být dál od pravdy. Podle terapeutky Whitney Goodmanové, která se s touto problematikou u sebe v ordinaci často setkává, je nemožné vychovávat více dětí stejným způsob. Jako odůvodnění uvádí následující:
Lidé se časem mění.
S každým dítětem mají jiné znalosti.
Každé dítě je jiné a vyvolává v rodičích jiné vlastnosti. Kvůli tomu na každé z nich reagují jinak. To je běžné i u dvojčat, která byla vychovávána najednou.
Přístup rodičů k dětem se mění v závislosti na dalších faktorech, jako je pohlaví, nemoci, psychický stav dětí a podobně.
Vztahy rodičů mohou být pokaždé někde trochu jinde, možná i s jinými lidmi.
A vedle přístupu rodičů je tu také ten podstatný fakt, že každý člověk, tedy i dítě, vnímá svět odlišně...je středem svého vlastního vesmíru. Přemýšlejte o tom. Vše, co vnímáte, je chápáno vašimi smysly a filtrováno vašimi přesvědčeními. Vidíte někoho něco dělat a vyprávíte si v hlavě příběh o tom, co dělá, a možná i o tom, proč to dělá. Ale příběhy, které vymýšlíte, jsou založeny na vašich představách o životě, druhém člověku a vašem vztahu k němu a ke světu. Jednoduše se na tu realitu díváte prostřednictvím svých vlastních znalostí, pohledu na svět, osobností a zkušeností.
Se svými sourozenci se tak můžete shodnout na faktických událostech, jakože jste každou neděli měli společný oběd, v létě jste jezdili na prázdniny k prarodičům nebo že jste na dovolené v Chorvatsku zažili šílenou bouřku. Ale s největší pravděpodobností na ně budete vzpomínat všichni jinak, jelikož jste to se sourozenci vnímali každý po svém.
Někdo si tak bude pamatovat to nehezké, někdo jen to pěkné, protože to špatné vytěsnil, a v některých případech se tyto vzpomínky i protnou. Je ovšem potřeba myslet na to, že člověk neovlivňuje, co si pamatuje a jak. Nelze mu tak zazlívat, že něco vytěsnil. Ale pokud vás nějaká temná vzpomínka na dětství trápí, můžete ji předložit své rodině s tímto vysvětlením a možná dojdete k nějakému objasnění. Je totiž dost možné, že to vaši sourozenci, nebo rodiče, jednoduše vnímali celé jinak.
psychologytoday.com, collabcounseling.com, ohmygodlife.com
