Sebevědomí je základním stavebním kamenem osobnosti. Tvoří se v raném dětství a jako rodiče ho můžeme do velké míry ovlivnit. Čeho se vyvarovat, když chcete, aby si vaše dítě více věřilo?
„Když ona si vůbec nevěří, přitom její sestra? Ta zvládne úplně všechno,” povzdychla si u mě v psychoterapeutické ordinaci jedna maminka, a názorně tak předvedla jeden ze způsobů, jakým své vlastní dceři snižuje sebevědomí – tím, že ji srovnává s "úspěšnějšími".
Jak se vlastně člověk může úspěšně potýkat se světem kolem sebe, když si sám nevěří? Sebeúcta označuje způsob, jakým vidíme sami sebe, a na základě kterého utváříme naše chování a rozhodování. My jako rodiče, ačkoliv jsme si pochopitelně většinou velmi dobře vědomi toho, že bychom pozitivní vztah k sobě samému měli u dětí podporovat, v tomto ohledu pochopitelně děláme chyby – a to i nevědomě. Psycholog Jeffrey Bernstein na serveru Psychology Today představil několik způsobů, jakými rozvoji dětského sebevědomí bráníme. Možná se v nich poznáte i vy...
Je přirozené, že své dítě chráníte před těžkostmi a nesnázemi světa. To však může sebedůvěře škodit. Vyvarovat se překážek totiž zamezuje vytváření vlastní kompetence. Je proto chybné omezovat příležitosti, díky nimž dítě může zkoumat svět, učit se i dělat chyby, které jsou pro jeho vývoj nezbytné. Přehnaná ochrana ze strany rodičů může vést k pocitům úzkosti a nejistoty, protože dítě se necítí připraveno, aby světu čelilo samo za sebe. Jako rodiče byste proto měli najít rovnováhu mezi potřebou své děti chránit, a mezi tím, abyste jim umožnili riskovat, čelit výzvám, poučit se z omylů a získat pocit vlastní dostatečnosti a samostatnosti.
„Uvědomuješ si, co si provedl své sestře? Ty jsi jí poničil hrad z písku? Jak se asi teď chudinka cítí, nevidíš, že pláče?” Je v pořádku upozornit děti na chování, které nepovažujete za správné, ale nenuťte je, aby se cítily provinile. Nepřiměřené citové vydírání a používání pocitu viny vaše dítě znejisťuje.
Možná vám přijde, že kritizovat dítě je potřeba a že se to od vás jako rodiče očekává. Přehnaná kritika je však dítětem vnímána jako velmi emocionálně náročná, zvláště pokud je provedena drsným či ponižujícím způsobem. Hyperkritické komentáře a finální soudy („Ty se to prostě nejsi schopná naučit!”) mohou nahlodat sebevědomí a narušit pocit sebehodnoty. A kromě toho mohou vést ke snížení motivace a nedostatku důvěry ve vlastní schopnosti.
Mnoho rodičů používá při komunikaci s dítětem jízlivé poznámky. Dítě není dospělý člověk a častokrát neumí sarkasmus rozlišit od vážně míněných věcí. Prohlubuje to tak pocit jeho nejistoty a zmatení. Vaše, třeba i z legrace myšlené poznámky, například na vzhled či postavu, mohou vaše dítě velmi zraňovat. Kolik uštěpačných poznámek táty a mámy, které vám byly nepříjemné, si z dětství pamatujete vy? Já třeba tuhle: „No jo, naše Ivuše, ta by nejradši snědla celej špajz.”
Podle Jeffreyho Bernstein nic nesnižuje sebevědomí dítěte tolik, jako agrese ze strany rodičů. Pokud na své dítě křičíte, nebo ho dokonce udeříte, znamená to, že jste selhali při ovládání vlastního vzteku. Jakou životní lekci se má z vašeho chování naučit? Že konflikty se řeší právě takto? Zároveň ale existuje jen velmi málo rodičů, kterým by sem tam "neujely nervy" a nezvýšili na dceru či syna hlas. Je však dobré si uvědomit, že nezvládnutím vlastních emocí nevedete potomka ke konstruktivnímu řešení problémů a budování sebeúcty.
Nemá smysl se "pitvat" v minulosti. Jakmile je problém či konflikt vyřešen, je zbytečné ho zmiňovat. Děti by měly mít možnost začít znovu s čistým štítem. Rodiče, kteří neustále své děti upozorňují na chyby, které už se staly, je učí držet v sobě negativní emoce po dlouhou dobu. Dítě má být podporováno v pozitivním myšlení i tak, že bude s důvěrou myslet na budoucnost – namísto toho, aby se jí bálo.
1. Když jsem byla v tvém věku, něco takového jsem už dávno zvládla.
2. To to zase dopadne! Nech to být, radši to udělám sama.
3. Tvoje starosti bych fakt chtěla mít.
4. Problém je, že se málo snažíš. Když se chce, jde všechno.
5. Podívej se na Terezku, jak je šikovná. Vezmi si z ní příklad.
6. Hlavně nám zase neudělej ostudu.
