Rodičovství je jako balancování na laně. Na jedné straně je tu potřeba být „autoritou“, která nastaví pravidla a řád, a na druhé straně toužíme být blízkou kamarádkou, se kterou se dítě cítí v pohodě. Jak se z toho nezbláznit a najít správný balanc? Máme pro vás pár konkrétních tipů, jak vše zvládnout s lehkostí, úsměvem a hlavně bez pocitu viny.
Ano, pravidla jsou důležitá. Nemůžeme přece doma fungovat jako na Divokém západě. Klíčem je nastavit je tak, aby dítě pochopilo, proč jsou důležitá, a nevidělo v nich jen diktát. Zkuste třeba přidat humor – místo „Ukliď si pokoj, nebo přijde trest" zkuste něco jako „Pokud se ta hromada hraček na zemi rozroste, možná už v ní ztratíme i tátu." Uvidíte, že i pravidla se dají podat s úsměvem a dítě bude ochotnější spolupracovat. Také skvěle funguje, když děti zapojíte do aktivit formou hry. Pokud se jim nechce uklízet, zkuste jim dát motivaci třeba touto formou: „Mám nápad! Tobě se nechce uklízet, a mně taky ne. Aby se nám tu ale hezky žilo, někdo to udělat musí. Dáme si závody. Já uklidím kuchyň a ty svůj pokoj. Kdo to bude mít první, vybírá pohádku na večer. Ano?" Odměnu můžete stanovit, jakou chcete dle svého uvážení. Cílem však není ta odměna, ale splnění úkolu a podpora soutěživosti a snahy dětí.
Děti často přijdou s věcmi, které vám mohou připadat jako drobnost, ale pro ně to jsou velké problémy. Ať už jde o ztracený kus LEGO stavebnice nebo hádku ve školce či škole, dejte jim prostor. Naslouchání neznamená jen přikývnout, ale opravdu se zajímat. Když dítě cítí, že ho berete vážně, bude k vám otevřenější i v důležitějších situacích. Nesnažte se jeho situaci zlehčovat a dávat mu najevo, že je jen dítě a jeho problémy jsou něčím menším než ty vaše. Pokud je informací na vás moc, nebojte se říct třeba: „Promiň, teď jsem tě vůbec neposlouchala, zamyslela jsem se. Můžeš mi to, prosím, zopakovat?" Důležité je, aby dítě cítilo, že ho vnímáte a skutečně je pro vás to, co říká, důležité. Pokud je tomu naopak, má tendenci se uzavírat do sebe a o svých problémech nemluvit.
Ano, samozřejmě že některé věci jsou prostě „ne” – dítě nemůže jíst zmrzlinu k večeři každý den (i když by to byla zábava). Ale zkuste přehodnotit, kdy říkáte „ne" ze zvyku a kdy je to opravdu nutné. Pokud dítě žádá o něco, co vám nepřipadá jako velký problém, zkuste říct „ano." Například: „Můžu si vzít peřinu ven a postavit si hrad?" Jasně, proč ne! Ukážete tím, že jste flexibilní a že s vámi může diskutovat o věcech bez strachu z automatického odmítnutí.
Hry jsou skvělým způsobem, jak být s dětmi na jedné vlně. A nemusí to být jen klasické deskovky – zkuste společně vařit, hrát si na venkovních výletech, vymyslet vlastní rodinné hry. Smích je skvělý spojenec, který dokáže uvolnit napětí i v těch nejtěžších chvílích. Když budete součástí jejich zábavy, ukážete jim, že i vy máte radost ze společného času. Ne vždy je na hry během povinností čas, ale to neznamená, že si z povinností hru nelze vytvořit. Zapojujte děti do běžných domácích činností. Nejenže to pro ně bude zábava, ale také spolu strávíte čas vědomě, můžete si u toho povídat, a děti se tak snadno naučí povinnostem a pochopí, že je důležité si pomáhat. Můžete například společně skládat prádlo – pexeso z ponožek pro ně bude jistě větší zábava než pro vás. Při vykládání myčky můžete vymyslet taneční kreace s nádobím a u vytřené podlahy zase není vůbec špatné si zahrát na překážkovou dráhu, kdy podlaha je žhavá láva, na kterou se nesmí šlápnout.
Nechte děti rozhodovat v situacích, kde to jde. Nemusíte jim přenechat veškerou kontrolu, ale když jim dáte na výběr, budou se cítit důležitě a lépe přijmou roli vás jako autority. Zeptejte se například: „Chceš si udělat úkoly před večeří, nebo po ní?" Tím, že jim dáte možnost volby, jim dáváte pocit autonomie, ale stále máte kontrolu nad výsledkem. Navíc, pokud je dítě postaveno před jasný úkol a má na výběr, automaticky se rozhoduje podle toho, co je mu nabízeno.
Každý rodič je jiný, a to je v pořádku. Nemusíte být dokonalá, stačí být autentická. Děti cítí, když se snažíte hrát nějakou roli, která vám nesedí. Přijměte své chyby, smějte se spolu a dejte jim najevo, že jste tu pro ně, ať se děje cokoliv. I rodiče se někdy cítí vyčerpaní a smutní. Nebojte se o tom mluvit a nesnažte se přetvařovat. Přetvářka ústí ve vztek a ten se pak projevuje křikem a frustrací z jakékoli maličkosti. Pokud se necítíte dobře a chcete si odpočinout nebo jste smutná, řekněte dítěti pravdu. Třeba takto: „Dnes nemám dobrý den. Udělala jsem hodně práce a cítím se unaveně. Dneska budu potřebovat, abys mi víc pomohl a nechal mě odpočinout. Potřebuju být sama, tak ocením, když se půjdeš umýt a pro dnešek mě necháš, abych zase načerpala energii a zítra si s tebou zase užila srandu." Nebojte se před dětmi plakat. Ukazujte jim, že každá emoce je lidskou součástí a důležité je se za ně nestydět, ale spíš se jim snažit porozumět a hledat řešení.
autorský text
