Psycholožka a spisovatelka Iva Hadj Moussa polemizuje nad textem Blogerky Terky, která fyzické tresty nepovažuje za rodičovské selhání, ale za součást výchovy.
Rok 2011 byl pro mě jeden z dosud těch nejnáročnějších v životě. Po rozchodu s partnerem jsem se synem žila v pronajatém bytě na Smíchově. Každé ráno jsem vstávala přesně ve čtyři ráno, do sedmi psala reklamní texty, pak jsem vzbudila syna, dovezla ho do školky na Žižkov, abych se přesunula do reklamní agentury na Vyšehrad, kde jsem pracovala do jedné odpoledne. Pak znovu na Žižkov, někam na hřiště nebo do herny, nakoupit, domů a poté, co syn konečně usnul, opět zasednout k počítači. V tomto fyzicky i duševně vyčerpávajícím období syn právě prožíval svůj zásadní vývojový úkol, a to vzdorovat. Polehávání v supermarketu, řev v tramvaji a záchvaty vzteku se staly běžnou součástí našeho života.
Jednou si to takhle za pochmurného podzimního rána míříme na metro. Náhle se mi bez varování syn vytrhne a uteče do silnice. Popadnu ho za ruku, stáhnu ho zpátky na chodník. Jsem celá bez sebe. Instinktivně smotám do ruličky časopis, který jsem měla v batohu, a pořádně ho s ním několikrát přetáhnu přes zadek. Bolí ho to. Mně se třesou ruce. Brečí. Brečíme oba. Připadám si jako ta nejmizernější máma na světě.
Proč to píšu? Protože ve výchově selháváme všichni. Občas uděláme věci, které dělat nechceme, věci, které jinak odsuzujeme a za které se pak stydíme. Žádný rodič není dokonalý. Každému můžu rupnout nervy. Je ale normální mlátit své dítě? To rozhodně není.
Když jsem minulý týden četla článek s názvem Já jsem si své dítě porodila, já mu dám na zadek, kdy uznám za vhodné, v některých momentech mě mrazilo.
Jeho autorka, Blogerka Terka, v něm svérázným způsobem obhajuje fyzické tresty u dětí. Argumentuje například tím, že její vlastní otec se s ní a s jejím bratrem nepáral: „Když jsme s bráškou udělali nějaký problém, dostali jsme přes zadek koženým páskem a za trest jsme museli na hanbu. V koutě jsme klečeli třeba 10 minut, dokud jsme si neuvědomili, co jsme udělali špatně. A myslím, že tato výchova byla účinná. Oba se na tom s odstupem času shodneme.”
Abych byla spravedlivá – autorka hned na úvod textu tvrdí, že s fyzickým týráním dětí nesouhlasí, ovšem vzápětí dodává: „Co se týče pohlavků, v tom problém nevidím. (…) Když se nad tím zamýšlím, nevidím jediný důvod, proč by mé dítě nemohlo dostat na zadek, pokud opravdu zlobí a žádná domluva nezabírá?” Dále si pokládá otázku: „Jak jinak bychom měli našim dětem vysvětlit, že se to nedělá, pokud nás neposlouchají?” Blogerka Terka tak jinými slovy tvrdí: Pokud nevíte, jak jinak dětem nastavit hranice, prostě je zmlaťte.
Jinde se nostalgicky odvolává na doby minulé. Dříve prý nebylo na tom dostat na zadek nic výjimečného: „V některých případech zlobiví jedinci za trest nedostali večeři. Lidé z této doby vyrostli jako slušní, vychovaní a vzdělaní občané, kteří mají ze svých domovů vytvořené návyky, které se snaží naučit i své potomky.”
Pročítám si text znovu a znovu a snažím se nesoudit autorku příliš příkře. Možná máme odlišný pohled na výchovu jako takovou – a především na to, co by mělo být jejím hlavním cílem. Podle Blogerky Terky je očividně úkolem rodiče dítě pořádně vycepovat a vytvořit u něj ty správné návyky, a to „v rámci norem a slušného chování.”
Asi nejpozoruhodnější je v článku tento odstavec: „Ale za mě je snad logické, že pokud si já své dítě odnosím a porodím, tak si s ním také budu dělat, co chci. Já ho budu učit, co má dělat, jak se má chovat, ale také co od něho do života vyžaduji. Pokud mě nebude poslouchat, tak to budu já matka, která mu dá na zadek. Dokud žije v mé domácnosti, bude dodržovat moje pravidla. Pokud ne, přijde výchovný trest. A tak si myslím, že je to správně. Jak jinak bychom měli našim dětem vysvětlit, že se nám nelíbí to, co dělají, protože se to dělat nemá?” Blogerka Terka nejenže nepřipouští možnost, že vychovávat lze i bez pohlavků, popírá naprosto zásadní úlohu rodiče, a to vytvořit dítěti bezpečné prostředí, a to po fyzické i emocionální stránce. Modelovat svým chováním a postoji takové prostředí a vztahy, kde se dítě cítí milované a respektované. Ačkoliv sama autorka tvrdí, že jí samotné tvrdá výchova prospěla, mezi odborníky nepanují pochyby o tom, že opakované fyzické tresty jsou ponižující, nedůstojné a u dětí mohou vést k pocitům bezmoci, dlouhodobým úzkostem, depresi nebo stresovým poruchám. Fyzické tresty jsou založené na strachu a zlosti (strachu dítěte a zlosti rodiče). Rodič, který rozdává facky, navíc vytváří model chování pro dítě: Je běžné řešit konflikty prostřednictvím agrese.
Lidé, kteří do tohoto světa přivedli děti, samozřejmě nejsou dokonalí. Naopak. Mezi psychoterapeuty panuje bonmot, že jejich ordinace jsou plné obětí takzvaných perfektních matek a otců. Se svou nedokonalostí bychom se ale neměli smířit. Naším úkolem je snažit se být lepšími rodiči. Lépe se ovládat, protože naše děti to ještě neumí. Máme se umět omluvit: „Promiň. Přehnala jsem to. Mám špatný den a bouchly mi saze, ale slibuju, že si dám si pozor, aby se mi to příště nestalo.” Měli bychom zároveň hledat cesty, jak vést děti k respektování srozumitelných pravidel a jak je usměrňovat. Třeba i tím, že je necháme nést následky za jejich chyby. Že jim dáme jasné hranice, ale i podporu. Že jim umožníme vytvořit si pocit zodpovědnosti a samostatnosti.
Blogerka Terka je prý svým rodičům „vděčná” za to, že jí do života předali jen to nejlepší. Pokud je to její autentický pocit, není důvod ho zpochybňovat. Na druhé straně je nutné se jasně vymezit proti zásadnímu východisku článku: Pokud si já své dítě odnosím a porodím, tak si s ním také budu dělat, co chci. Ne, se svým dítětem si rozhodně nemůžeme dělat, co chceme. Naopak je naší povinností udělat všechno pro to, abychom se při výchově obešli bez facek. Trénovat svoje sebeovládání. Být laskaví, ale i pevní. Umět hranice vymezit jinak než násilím. Facky a pohlavky jsou vždy naším selháním. Nemá smysl namlouvat si cokoliv jiného.
autorská glosa
