Mysleli to dobře…
„Ty máš takový hezký obličej, jen kdyby nebyl obalený tukem.“ Tuto větu slýchávala Kristýna od své maminky dost často na to, aby si v pubertě rozjela bulimii: „Jídlem jsem zajídala emoce, smutek i nezájem. Myslela jsem si, že jsem ošklivá. Spousty mých rodinných příslušníků mi říkalo, že mám nadváhu, ale teď když se koukám na fotky, tak vidím krásnou holku,“ říká dnes mladá maminka dvou dětí. „Můj klasický den vypadal tak, že jsem cestou ze školy šla přes cukrárnu. Tam jsem si koupila zákusek, který jsem hned snědla a doma ho vyzvracela. Tehdy jsem v tom neviděla nic divného. Byla jsem přesvědčená o tom, že když budu tlustá, nikdo se se mnou nebude chtít kamarádit.“ Přitom to s ní rodina takzvaně myslela dobře: „Možná to bude znít banálně, ale moje nejhorší vzpomínka je na jednu rodinnou oslavu u babičky. Slavilo se zrovna velké výročí, stoly se prohýbaly pod jídlem, pitím, dům byl plný lidí. A když jsem vešla do místnosti, babička ke mně přistoupila s talířkem, na kterém bylo jablko a mandarinka, a řekla: Tohle je, Kristýnko, pro tebe. Nejhorší na tom bylo, že nikdo nic neřekl. Nikdo se mě nezastal.“
Kristýna v takovém prostředí vyrůstala, a tak jí chování rodiny přišlo normální. Podvědomě z něj ale chtěla co nejdříve utéct. Nejdříve jako au-pair do Anglie, pak na studijní pobyt do Turecka. „Chtěla jsem pryč, daleko od toxického prostředí. Ale bohužel to vůbec nepomáhalo. Stále jsem se přejídala a pak zvracela. V Turecku to bylo komplikované, sdílela jsem byt s kamarádkou. Byt byl malý a těžko se tam zvracelo, protože v něm stále někdo byl,“ popisuje Kristýna trochu cynicky celou situaci. Zvracení samozřejmě před ostatními nedokázala schovat a bylo to také poprvé, kdy od někoho slyšela, že by měla vyhledat lékařskou pomoc.
Já a oběť? To určitě ne
Vladimíra z Ostravy si dlouho nedokázala připustit, že prožívá domácí násilí: „Rána jsem měla nejradši. Mamka mi často připravila moji oblíbenou snídani, nudle s kakaem a máslem. V klidu jsem si vyčistila zuby. Protože se o mě bála, doprovodila mě vždycky do školy. Dala mi pusu, objala mě. Když jsem se ale vracela ze školy, věděla jsem, že tam bude sedět úplně jiná máma. Máma, která už bude mít pár skleniček v sobě. Máma, která nepůjde pro facku a bití daleko. Máma, která mi bude říkat, že jsem jí zkazila život a že jsem jako ‚on‘. Když mě bila, volala jsem o pomoc z okna, protože jsme neměli telefon. Bylo mi devět. Ze školy jsem chodila kolem železničního mostu a dnes mě děsí, jak moc reálné myšlenky na sebevraždu jsem měla.“
Vladimíra dnes dokáže o svém dětství vyprávět díky dlouholeté terapii: „Před léčením jsem byla ztracená. Já jsem přece nebyla týraná nebo šikanovaná!“ Smířit se s tím, že tato slova jsou s ní spojená, bylo pro Vladimíru nejtěžší. „Lidé velice rádi zapomínají, jaké to bylo, být dítětem, protože to bylo tak nepříjemné. Velká skupina lidí říká, že je dobře, že je rodiče mlátili, protože z nich vyrostli slušní lidé,“ otvírá Zdeňka jednu z nepříjemných pravd. „Dlouho jsem byla přesvědčená o tom, že nebudu mít svou rodinu. Dnes se na ni těším. Budu dobrá máma. Je to těžké říct nahlas, ale budu,“ uzavírá naše povídání Vladimíra.
Jak přepsat mozek
Chce se mi brečet. Vlastně brečím. Povídám si s krásnými, usměvavými ženami, které se už léta dostávají ze svých dětských traumat. Věnují spousty energie na hojení ran, které jim způsobili ti nejbližší. „Aby se trauma mohlo začít léčit, potřebujeme zažít silné emoce z dětství znovu v dospělosti s někým, kdo nás přijímá a neopustí nás ani v těžkých chvílích, nekritizuje, neodmítá, nepopírá naše vnímání. Mně to umožnil můj současný manžel,“ popisuje svou cestu ven z traumatu Zdeňka. „Vždycky jsem chtěla a hledala bezpodmínečnou lásku. Svou nespokojenost dávám najevo vztekem, přitom jediné, co v té chvíli potřebuji, je přijetí, objetí. Ale do toho se většinou nikomu moc nechce, když mu přitom nadáváte. Můj manžel to dokázal a já si postupně začala zapisovat do mozku novou informaci. Že když jsem nespokojená, tak to není nic špatného, že mě manžel nebude trestat, že mě obejme. A nakonec, že svou nespokojenost nemusím dávat najevo zuřivostí. Tedy ještě z toho nejsem venku, ale cítím, že mám dobrý směr,“ popisuje svou cestu za životem bez traumatu Zdeňka.
Když se moje rok a půl stará dcera nešťourá v nose, tak se ráda válí po zemi. Asi ze zuřivosti. Těžko říct. Mlátí nohama, rukama a občas i hlavičkou do podlahy. Nerozumíme si v tom, co chce. Nekoukám na ni sama. V kavárně je plno. Když se k ní skláním, hlavou mi projede: jak moc tenká je hranice mezi rozmazlením a výchovou s respektem? „Dětský mozek se vyvíjí ještě dlouho po narození. Do sedmi let není člověk schopný kočírovat své emoce a nedělá ty věci naschvál,“ popisuje úhel pohledu z té dětské strany Zdeňka: „Pokud se dítě ovládá, tak je to ze strachu, jak bude dospělý reagovat.“ A cesta k traumatům je otevřená.
Popravdě mám hrůzu z toho, kolik traumat si dcera ponese do dospělosti. K dokonalosti mám daleko a člověk občas reaguje tak, jak by to jindy neudělal. Třeba jako maminka z hřiště, jako moje máma a předtím její máma… Ale když to bude jen malinko a jen občas, tak snad budou ty špatné cestičky přepsané pořádnými cestami bez bolavých dní, bulimií a sebevražd.
