Že vztah matky a dcery bývá problematický, o tom by mohla vyprávět leckterá z nás. Jak jsou na tom ale otcové a synové v době, kdy se role muže ve společnosti i v rodině dramaticky proměňují?
Autorka textu: Michala Jendruchová
Není to tak dávno, kdy sousloví „hlava rodiny“ platilo doslova. Nanejvýš pár desítek let. Co řekl táta, platilo. Rozhodoval o rodinných financích, způsobu trávení volného času ostatních členů rodiny, o tom, kdy budou děti chodit spát i kam se v létě pojede na dovolenou. Těmhle časům odzvonilo. V rodinách daleko víc než kdy v minulosti funguje cosi jako demokracie. Rodiče se snaží s dětmi na všem domlouvat – což, jak víme, má velká úskalí, ale doufejme, že také plody v podobě hezkých vztahů v dospělém věku potomků.
Zatímco ženy si v novém vztahovém světě rodiny svou roli našly poměrně brzo, muži se často ještě hledají. Také proto se vyrojily spousty seminářů a víkendových teambuildingů pro muže a také specificky pro táty a syny. Muži totiž tápou: mám být jako táta víc kamarád, nebo šéf? Nebo snad „parťák“ jako Táta parťák ze sociálních sítí? A jak se to dělá? Kdo mi to ukáže, když vlastní otec byl všechno, jen ne dobrý příklad? A jak mám být dobrým tátou, když své děti vidím jen jednou za čtrnáct dní, ptá se dobrá polovina otců, neboť přesně tolik manželství se u nás rozpadá. Jednoduchá odpověď existuje: pracovat na sobě. Celý život. A teď ta složitá.
Známe to všichni. Sedíme v kuchyni kolem stolu – a každý se svým mobilem. Kolikrát jste si mysleli, že tam pro své děti jste, ale ve skutečnosti jste byli ponoření do sociálních sítí? Dobrý táta (samozřejmě i máma, ale dnes chceme věnovat pozornost otcům) by měl být doma přítomen nejen fyzicky, ale doopravdy. Jenže to je těžké a ne všichni to dokážou. Jakmile totiž začnete potomkům – a pojďme se teď soustředit na syny – skutečně naslouchat, musíte i reagovat. Ale jak? Co po synovi chtít? V čem mu dát svobodu? Jak nastavit hranice? „Někteří muži si s rodinným životem nevědí rady, a tak raději jakoby vymizí. Rozhodování a řízení domácnosti nechávají na „autoritách“, ať už je to manželka, prarodiče, či škola. Může za tím stát jejich slabost, vztek či nevhodné vzory z dětství,“ upozorňuje odborník na problematiku mužských světů Pavel Kučera, který pořádá kurzy pro muže.
Své o tom ví i Jan Hrabec, profesí stavitel hliněných kamen a dnes už i pořadatel stmelovacích akcí pro táty a syny. V dětství mu táta velmi chyběl. Toužil po jeho zájmu, ale nedostávalo se mu ho. „Byl stále v práci, a když byl doma, psal na psacím stroji scénáře k dokumentárním filmům nebo pořadům pro tehdy ještě Československou televizi. Byl svou prací naprosto pohlcen a na nás děti si moc času neudělal. Pamatuju si ho jako emočně nepřítomného. Často jsem se ho taky bál, protože pravidelně míval výbuchy hněvu,“ vzpomíná Jan Hrabec na své dětství. Nevyřešený vztah s otcem ale dokázal přetavit v celoživotní práci na sobě, a hlavně v krásný vztah, který má se svými čtyřmi dětmi i s nevlastní dcerou.
Většina mužů dnes řekne, že nechce být nedotknutelnou autoritou, jíž se každý v rodině bojí, jakou býval jejich vlastní táta. Jenže se obávají, že když budou se synem kamarádi, syn si jich nebude vážit. Nic nemůže být dál od pravdy. Samozřejmě že není možné dělat si ze syna vrbu a řešit s ním třeba problémy s manželkou, synovou matkou. A přitom je to tak jednoduché: stačí žít tak, jak by muž chtěl, aby jednou žil jeho syn. Děti se stejně nejvíc vychovávají příkladem. Ve chvílích, kdy ani nevíme, že „vychováváme“. Zkrátka je třeba hledat zlatou střední cestu, kdy je otec vzorem, který synovi přirozenou formou ukazuje životní cestu, práci a celý ten takzvaný mužský svět. Pokud otec chce být tím, kdo nastavuje pravidla a dohlíží na jejich dodržování, musí se jimi řídit především on sám. „Je skvělé, když syna učí vše, co jde a je vhodné pro jeho věk. Když s ním tráví hodně času, aby viděl, jak se správný muž chová, jak komunikuje s jinými, jak si jej lidé váží a on jich, jak řeší situace a problémy, jak se raduje, jak ventiluje agresivitu, jak na sobě pracuje a vzdělává se. Je fajn, když může táta vzít syna do práce a když umí otevřeně mluvit o tom, co se mu děje a co cítí. A je krásné, když syn vidí, jak táta dává najevo, že miluje svou ženu, myslí na ni, na rodinu, přátele a komunitu. Aby tohle mohlo fungovat, musí mít otec sám jasno, jaký je jeho svět,“ říká kouč Pavel Kučera.
Tohle všechno v životě Jana Hrabce zásadně chybělo. Krize jeho vztahu s tátou se prohloubila po revoluci, kdy otec přišel o práci a začal podnikat. Honzovi bylo jedenáct, když se vztahy výrazně vyhrotily. „Tátovo podnikání bylo neúspěšné, přidaly se finanční problémy, s tím související hádky, pohrdání, řev a rozbíjení nádobí. Poslední kapkou bylo vzájemné fyzické napadení rodičů. Dodnes si pamatuju, jak jsem v náručí utěšoval svého plačícího mladšího bratra, zatímco moje starší sestra odtrhávala rodiče od sebe. Táta začal chodit domů čím dál později, někdy nepřišel vůbec. Jednoho dne jsme se dozvěděli, že už se domů nevrátí. Máma se z toho zhroutila a já musel zastat jeho roli a částečně se starat o domácnost a mladšího bratra,“ vzpomíná Jan Hrabec.
Sám prožíval pubertu, ale zároveň převzal skoro dospělou zodpovědnost. Několik měsíců o otci neměl žádné informace. „Máma z táty udělala největší omyl svého života a svým způsobem nám zamezila v kontaktu s ním. Dlouho jsme ani nevěděli, kde a s kým žije. Teprve v osmnácti letech, když jsem odešel z domova, se náš vztah mohl postupně obnovovat. Začali jsme se setkávat a komunikovat. Díky tomu jsem přišel na to, že táta je úplně normální muž, který má své bolesti, strachy a také výzvy. Náš vztah se však nikdy nevyřešil, přestože jsme oba měli někdy v životě snahu to napravit. Táta si našel novou partnerku s rodinou a tím začal jeho nový život, kde nezbylo moc místa na nás. Dnes se vídáme výjimečně a mé děti ho v podstatě neznají,“ podotýká.
Jan Hrabec se v době svého dospívání dostal do situace, která by se dala označit jako krize chlapectví. Neplánovaně zastával roli otce, stal se jakýmsi ochráncem své matky. Není to nic výjimečného, naopak je to typické pro rodiny, v nichž jsou zraněné ženy, opuštěné matky samoživitelky, které často hledají útěchu u svých dětí. Podle Pavla Kučery jsou chlapci mezi 15 až 24 lety nejohroženější skupinou – počet sebevražd je v tomto věku nejvyšší. „Mladí muži hledají, kdo jsou, kým budou a jak. Mají spoustu možností a nevědí, kterou vybrat. Navíc jsou tisíce lepších, než jsou oni. Kdo je uzná a řekne jim, že jsou dobří a že obstáli?“ ptá se Kučera. Odpovědí podle něj můžou být přechodové rituály. „Byly tu po staletí. Dnes se jejich funkci snažíme replikovat v mužských skupinách. Je to bezpečný prostor, kde se rozpovídají. Bývá pro ně úlevné zjistit, že jsou na tom všichni skoro stejně. Že každý něco řeší, tápe a někdy prostě neví. Muže z nich udělají jen jiní muži,“ myslí si Kučera.
Co se ale stane, když takový mužský vzor chlapec nenajde? Synové se pak snadno ocitají v roli partnera své matky a dostávají se do začarovaného kruhu. V dospělosti mívají problém najít si partnerku, protože už jednu mají – vlastní matku, o kterou se starají. Přestřihnout pupeční šňůru je pro oba velmi složité. „Chvíli jim imponuje být ochráncem, ale pak jsou naštvaní, a nevědí proč. S tím jim může pomoci nový partner matky, který tuto roli zastane a syn může žít svůj vlastní život. Někdy ale noví partneři tuto roli nechtějí nebo nejsou dostatečně silní a žena jim to nedovolí. Nechce, protože na prvním místě má svého syna, ne sebe a partnera. To je smrtící kolečko,“ varuje Pavel Kučera.
V případě Jana Hrabce se situace naštěstí vyvíjela jinak. Zkušenost z dětství u něj odstartovala brzké osamostatnění. V osmnácti odešel z domova, vystudoval vysokou školu a jeho partnerka po třech měsících známosti otěhotněla. Netrvalo dlouho a přišlo na svět druhé dítě, třetí a o mnoho let později čtvrté. Když k tomu přičteme manželčinu dceru z předchozího partnerství, Janův svět se rychle zaplnil péčí a starostí o děti – a zároveň důkladnou prací na sobě. „Nechtěl jsem, aby moje děti vyrůstaly bez otce, a tak jsem s jejich příchodem začal nejdříve pracovat z domova. O pár let později jsem zaměstnání úplně opustil a dal se na podnikání. V současnosti pracuji jako kamnář – stavím hliněná kamna – a kromě toho se věnuji vedení mužů a mužských skupin,“ říká.
Většinou je dobře, když má chlapec ještě další mužský vzor kromě svého otce. Jiného muže, s nímž si může povídat o věcech, které nebude chtít řešit s tátou. Je to pro něj jakýsi mentor, může to být třeba jeho trenér, ke kterému vzhlíží. „Měl by být alespoň o deset let starší, aby věděl, o čem mluví. Musí to být někdo, kdo to s klukem myslí dobře, má důvěru rodičů a je hodnotově v souladu. I když mu říká totéž co rodiče, z jeho úst to vyzní jinak. I já sám toto aplikuji. Jsou věci, které se mému synovi budou poslouchat líp od jiných mužů než ode mě. A to je v pořádku,“ konstatuje Pavel Kučera.
Právě chybějící mužské vzory vedly Jana Hrabce k práci na sobě. Jak říká, být tátou je pro něj celoživotní výzva. Vše se učí s většími či menšími úspěchy „za jízdy“ – při pěti dětech to ani nejde jinak. „Samozřejmě že i když se snažíme, není vše dokonalé. Naše děti nám denně ukazují, co ještě nemáme zvládnuté a co je potřeba zlepšit. Velkou oporou je mi manželka. Kdyby nebylo její ženské intuice a moudrosti, asi bych se v životě dopustil mnoha chyb a jako otec bych pravděpodobně selhal. Stejně jako při výchově dětí, tak i v partnerství je potřeba vzájemného naslouchání a pokory, z nichž pak můžou pozitivně těžit i děti. Když mě můj čtrnáctiletý syn sám od sebe obejme a řekne mi, že mě má rád, je to pro mě tou největší odměnou,“ dodává s dojetím.
Jak tedy shrnout definici dobrého otce? Podle Pavla Kučery mnohdy postačí být vědomým otcem. Být vnímavý a naslouchat. „Někdy je důležité to nepřehnat a prostě dělat to, co zvládnu. Snažit se na sobě pracovat, dát si do pořádku vztahy se svým otcem, matkou, partnerkou, sourozenci. Vlastně je toho dost. Je třeba to začít dělat postupně, ideálně ještě dřív, než se mi to dítě narodí. Zároveň toho dělat jen tolik, aby mi v tom bylo dobře. Abych neztratil sám sebe. Málokdo má to štěstí, že jen kopíruje svého otce, protože byl skvělý. Pravděpodobnější je scénář, že buď tápu, nebo přesně vím, co dělat nechci a rozhodně nikdy dělat nebudu,“ tvrdí Pavel Kučera a Jan Hrabec k tomu dodává: „Mám dva úžasné syny, kteří si napůl rozdělili mé kvality i neduhy. Při každém společném rozhovoru tak v nich můžu zahlédnout svou složitou povahu. Přijmout s láskou sebe samotného se vším všudy znamená přijmout bez výhrad i vlastní syny. To je největší výzva každého otce.“
