O toxických sociálních sítích a jejich vlivu na děti, roli umělé inteligence v našich životech i o nutnosti vtisknout nový smysl vzdělávání jsme si povídali s expertem na vzdělávání Bohumilem Kartousem. Tomu nedávno vyšla jeho druhá kniha Future ON!, ve které mimo jiné říká, že na „blbé náladě” nelze stavět budoucnost generace současných dětí.
Co všechno přesně způsobí, ještě nevíme, ale můžeme se oprávněně domnívat, že dopad na jejich život, ale i na život nás už dospělých bude obrovský. Uvedu příklady z vlastního života: kamarád podnikatel konzultuje své záležitosti s ChatGPT přibližně hodinu denně. Jiný kamarád, výtvarník, si nechává připravovat podklady k návrhům pro klienty aplikací na bázi AI. A na Podnikohospodářské fakultě VŠE zrušili písemné bakalářské práce a místo nich zavádí klauzury, protože nemá smysl číst výplody umělé inteligence. Ten dopad už je tady a bude gradovat. Jsem součástí vývoje digitálního dvojčete pro účely vzdělávání, aplikace Foxino. Bude umět vytvořit přesný scan toho, co dítě umí, jak se učí, jakým tempem, kde dělá chyby a podle toho přizpůsobit jeho učení, včetně motivace. Mluvíme o řádu let, během nichž se využití této nebo podobných aplikací stane běžnou součástí života, za jakou dnes považujeme vyhledávač. Ten vývoj je rychlejší, než si většina lidí dokáže představit. V první knize No Future, která vyšla v roce 2019, jsem tento vývoj předvídal, ale spíše v horizontu 10 či 15 let. No a vidíte, v roce 2023 už je to na spadnutí. Bude to mít pochopitelně řadu druhotných dopadů, protože škola bude muset nalézt nový smysl. Zejména v tom, jak se učit žít spolu, v nejrůznějších typech vztahů, v rámci společnosti. Protože matematiku se děti lépe naučí prostřednictvím umělé inteligence, ale společenské vztahy založené na hodnotách lze efektivně předávat pouze mezi lidmi. Jsou založeny na jejich autentickém prožívání.
Ideálně je s těmito nástroji seznamovat, hrát si s nimi a společně se učit, k čemu dobrému mohou sloužit. Pokud už dítě vstoupilo do digitálního světa, s čímž není dobré spěchat, jsou podobné nástroje přirozeným předmětem k “osahávání”, stejně jako věci, se kterými přicházíme do styku ve fyzickém světě. Taky je to příležitost v podobných příležitostech vytvářet podmínky pro partnerství, v němž se může společné učení dospělých a dětí odehrávat. To je klíčové i pro samotné dospělé, protože s rostoucím věkem se stanou závislí na těch mladších, kteří jim budou pomáhat aktualizovat se v rychle se měnící technologické realitě. Vždyť tak tomu už je i dnes…
Nutnost přijmout technologie jako efektivní nástroj učení, potřebu dbát na rozvoj digitální dospělosti a taky radikální proměny hlavních cílů. Už jsem to popsal v první odpovědi: Škola si nemůže udržet svůj status a svou legitimitu, pokud bude dělat hůře to, čeho bude možné lépe dosáhnout pomocí kognitivních systémů. Protože rodiče si pak nutně začnou klást otázku, proč by měli dítě do školy vůbec posílat a udržet povinné vzdělávání pak bude velmi nesnadné. Tady ale nehrajeme jen o budoucnost školy, tady jde i o budoucnost společnosti. Protože pokud se rozpadne systém veřejného školství, rozpadne se postupně i společnost. Škola je často posledním místem, kde se setkávají děti z různých společenských prostředí. Školství si chtě nechtě musí osvojit návyk na řízený experiment. Pokud se objeví takové nástroje, jako ChatGPT nebo Foxino, nutně se s nimi musí aktivně seznamovat a naučit se s nimi pracovat. Jinak nemůže ten tlak dlouhodobě ustát. Snažím se to jako poradce ministra školství prosadit, zatím ale marně.
Protože škola je “želva” a technologie je “Achilles”. Vypůjčil jsem si starořeckou Zenónovu aporii a parafrázoval ji v nové knize Future ON! Zatímco technologický vývoj pádí neuvěřitelnou, achilleovskou rychlostí vpřed, želva institucionálního vývoje, vývoje školy, se plouží svým historickým tempem, protože ti, kdo její tempo udávají, učitelé, rodiče a politici v úhrnu společenské masy rychlejšího tempa nejsou za běžných podmínek schopni. Docházím k závěru, že z želvy Achilla neuděláme. Zrychlit tempo můžeme pouze tak, že školy otevřeme pozitivnímu vlivu zvenčí a bypassujeme to, co školy v reálném čase svými vlastními kapacitami nezvládnou. Od informační gramotnosti, přes kompetentní občanství až po dovednost sebepoznání a znalost péče o duševní zdraví. Paradoxně tak můžeme i samotné škole zachránit její společenskou roli.
V knize Future ON! uvádím na příkladech a příbězích třináctero, kam patří sebepoznání, dovednost udržovat dobré vztahy, podnikavost, svobodné přijetí řádu, umění rozhodovat se, soustředit se na dlouhodobé cíle, odolnost vůči nadbytku, dovednost využít permanentní změnu ve svůj prospěch, práce s chybou, vztah k pohybu, participace a pochopení hodnot základních lidských práv a svobod. Jsem hluboce přesvědčen, že tohle je pilíř výchovy a vzdělávání ve fyzicko-digitální realitě dneška a budoucnosti.
Nesnesitelná lehkost žití, abych parafrázoval Milana Kunderu, spočívá v přehlcení vším, materiálním i nemateriálním. Náš životní standard narostl do té míry, že z nás, bohatých společností, udělal “nažrané lvy”. Nažraný lev leží a spí, nemá ambici. Letargie, lhostejnost je přitom perfektním předpokladem ke zneužití. Digitální ekonomika funguje do značné míry na tom, že nás udržuje v této letargii zdánlivým naplněním všeho, co chceme prostřednictvím sociálních sítí a nekonečného množství informací jakéhokoliv obsahu, od války on-line, zábavy, seberozvoje až po porno. Náš mozek je ve stavu takového přehlcení a informačního chaosu vystaven evoluční zkoušce, jakou ještě nezažil: neumíme se vyrovnávat s nadbytkem, nemáme vůči němu vybudovanou odolnost, naše identita je založena na poměrně pevných hodnotových a postojových konstruktech, přičemž ty jsou v informačním chaosu neustále zpochybňovány. Zároveň je zjevné, že digitálnímu světu dominují určité vzory, které nacházejí toho nejnižšího společného jmenovatele. Digitální svět je určen sledovaností, takže průměr diktuje normu. Diktát průměrné - ale zároveň dost toxické - estetiky, diktát průměrného intelektu. Samozřejmě, že v digitálním světě je možné vytvářet si nekonečné množství vlastních světů, nicméně ty nejsou vidět.
Ale dost negace, žijeme v době, kdy máme vše v rukou, zdroje, poznání i potřebné technologie. jen je třeba si uvědomit, že je musím dobře, s rozmyslem nasměrovat k tomu, aby naplňovaly veřejný zájem. Mladí lidé si musí uvědomit, že jde zejména o jejich budoucnost a staří zase svou odpovědnost za to, v jakém stavu svět a společnost předávají. Opět se nám tu vyskytuje potřeba silného partnerství, o kterém jsem mluvil v jedné z předchozích odpovědí.
Zjevně ano. Toxicita zdánlivých vzorů, které vytvářejí pro dospívající nedostižné a přitom “fakeové” ideály, přivádí mnoho mladých lidí k neřešitelné frustraci. Kybernetický mobbing, šikana, má dalekosáhlé a dlouhotrvající dopady. Obsah, který děti a dospívající na sociálních sítích sledují, může těžce pokřivit jejich vnímání světa. Vztahy navazované v digitální světě trpí mělkostí a pokrytectvím. Samozřejmě vedle toho je to vše užitečné, co nám sociální sítě mohou poskytnout, ale k tomu se člověk dopracuje teprve tehdy, kdy je schopen eliminovat rizika. A to neumí ani spousta dospělých, natož když do digitální džungle vstoupí osobnostně nedospělé děti. Nedávno podalo tuším 33 států USA hromadnou žalobu na společnost Meta (Facebook, Instagram) za to, že poškozuje psychické zdraví dětí a dospívajících. Ve Velké Británii uvažují o omezení přístupu na sociální sítě mladším 16 let. Myslím, že bychom měli velmi rychle dojít k tomu, jak nastolit v digitální džungli větší míru odpovědnosti, a to zejména na straně provozovatelů platforem. Protože takovou odpovědnost v současnosti nenesou. Tu největší odpovědnost ale mají rodiče. A tak to bude i kdykoliv v budoucnosti. Nedokážu si třeba představit, že bych svému dítěti dovolil nainstalovat si TikTok. Nejen že jde o síť s největší mírou toxicity, její vazby na totalitní Čínu a shromažďování dat o uživatelích jsou samy o sobě hrozbou.
Tím nejhorším, co můžeme mladým lidem a dětem udělat, je to, že jim nedáme naději na dobrou budoucnost. Budoucnost stojí do značné míry na tom, jak si ji představujeme. Psychologie potvrdila to, že funguje tzv. sebenaplňující se proroctví: Jestliže jsem o něčem pevně přesvědčen, s vysokou mírou pravděpodobnosti se to naplní. Blbá nálada je něco, co naději na dobrou budoucnost významně snižuje. Vyrůstat v blbé náladě znamená riziko toho, že podlehnu letargii, lhostejnosti. Že místo snahy o to podílet se na dobré budoucnosti budu hledat způsob, jak z této svízelné reality, z této blbé nálady uniknout. A to je pochopitelně blbé a krajně neperspektivní. Jestli lidé začnou masivně hrát tuhle “únikovku” ruku v ruce s rozvojem virtuální reality, je docela dobře možné, že velká část společnosti unikne právě tam a nebude se jí chtít zpět. A taková společnost má jen velmi chmurné vyhlídky na budoucnost. S blbou náladou je dobré skoncovat, děti si to nezaslouží. Jak jsem uvedl výše, vždyť máme historicky pravděpodobně poprvé vše ve vlastních rukou. Je třeba jen vzít rozum a odpovědnost do hrsti.
autorský rozhovor
