Svůj problematický vztah s dítětem nespravíte tak, že ho budete ještě více kritizovat či trestat. Jak se chovat tak, abyste trhliny ve vašem vzájemném poutu co nejlépe zacelili?
„Vůbec mě nechce poslouchat.” „Mluvím na ni, ale je to jak mluvit do zdi.” „Chvilku je v pohodě, a pak najednou vyletí.” „Je absolutně roztěkaný, dezorganizovaný a náladový.” „Vůbec netuším, kvůli čemu tak vyvádí.” „Ukládání do postele i ranní vstávání a vypravování se do školky je naprostá noční můra.” „Někdy je dokonce vůči nám agresivní a vulgární.” Zní vám to povědomě? V knize Roztěkaná mysl: Původ a léčení poruch pozornosti popisuje její autor Gabor Maté chování dětí, se kterými si rodiče neví rady. Na základě pozorování rodinné dynamiky vysledoval, že druh zdánlivě nepřátelského chování, které mnohé děti vůči svému okolí projevují, má jeden zdroj, a to podvědomý pocit odtržení od rodičů – pocit dítěte, že ho máma s tátou opustili. Kritiku a pokusy o sjednání kázně ze strany rodičů pak děti často prožívají jako odmítání. Odpor a je však ve většině případů projevem bolesti a nejistoty.
„Je nutné obnovit vzájemný vztah rodičů s dětmi a postavit ho na mnohem jistějších a stabilnějších, a méně konfliktních základech,” píše Gabor Maté ve své knize. Ve své knize se známý lékař a terapeut zabývá především dětmi s poruchou pozornosti, které bývají velmi citlivé na negativní impulzy. Zároveň však na základě své citlivosti stejně dobře reagují na změny pozitivní. Kroky, které slouží k posílení vazby s dítětem, však neplatí zdaleka jenom pro děti s poruchou pozornosti. Pracovat na nápravě nefunkčních vzorců chování mohou úplně všichni.
Každý den dítěti ukazujte, že stojíte o jeho přítomnost. Je důležité s dítětem trávit čas, a to jak aktivně, ale třeba i tak, že se spolu budete jen tak „poflakovat”. Když jste s dítětem, není možné zaujetí pouze předstírat. Je potřeba být skutečně přítomný. Dítě musí vnímat, že z rodiče vyzařuje energie aktivního zájmu. Pocit, že jej rodiče chtějí a těší se z něj, je pro dítě tím největším darem a základem pro lepší sebepřijetí.
Gabor Maté popisuje hanbu jako fyziologicky-emoční stav, který vychází z pocitu izolace: odříznutí od těch, na nichž nám záleží. Může se projevit různými způsoby. Děti se často „shazují” třeba tím, že o sobě mluví jako o neschopných „blbečcích”, kteří všechno pokazí a nic nedokážou. Kritika ze strany rodiče je pro citlivé dítě s malou mírou sebeúcty naprosto zničující. Jako rodiče často sami nevnímáme přehnaně kritický či uštěpačný tón vlastních slov.
Dítě musí mít pocit, že přijetí ze strany rodičů nezávisí na tom, co dělá nebo jak dobře to dělá. Musí mít jistotu, že ho rodiče nepřestanou přijímat i milovat, pokud něco nedokáže nebo udělá chybu.
Ujišťujte dítě o tom, že aby získalo přijetí a respekt z vaší strany, nemusí dosahovat žádných úspěchů či výkonů. Příliš mnoho chvály může napáchat téměř stejné škody jako přemíra kritiky. Z pohledu vlivu na dítě jsou chvála i kritika víceméně podobné - rodič nepřekládá velký význam samotnému dítěti a tomu, kým je, ale tomu, co dělá. Rodiče mohou nadměrnou chválou podporovat to, co vývojový psycholog Gordon Neufeld nazval získanou sebeúctou. Ta vychází z vnějšího hodnocení a často staví na chválení vzhledu, chytrosti, známek nebo sportovních výkonů.
Pocit hanby zakořeněný hluboko v osobnosti dítěte je snadno aktivován. V případě, že dítě stojí tváří v tvář rozhněvanému rodiči a čelí jeho ostrému tónu a břitkým slovům, upadá do stavu hanby nebo do reaktivního agresivního obranného vzteku, který jej má před pocity hanby chránit. Ztráta láskyplné rodičovské přítomnosti je pro nejisté a citlivé dítě obzvláště děsivá. Dítě se tím utvrzuje ve svém přesvědčení, že si pozornost rodičů nezaslouží. Tyto pocity přitom dítě nemusí aktivně projevovat, naopak často reaguje zdánlivou lhostejností nebo arogantním nezájmem. Vzdorovité chování je ovšem obranným mechanismem chránícím před nesnesitelným pocitem hanby. Je nerealistické očekávat, že vždy zachováte chladnou hlavu klid. Pokud však cítíte, že ve váss začíná doutnat hněv, měli byste si dát pauzu a znovu nabýt emoční rovnováhy.
Dočasné praskliny ve vztahu mezi rodičem a dítětem samy o sobě nejsou škodlivé, pokud nejsou příliš hluboké a příliš časté. Skutečně škody mohou vzniknout, pokud rodič přiměje dítě, aby se samo snažilo o znovuobnovení kontaktu. Například, pokud bude dítě nutit, aby se omluvilo dříve, než se mu dostane „odpuštění”. V takových situacích se nedostavuje skutečná lítost, ale jenom ponížení. Pokud rodiči ujedou nervy, je na něm, aby napravil narušenou vazbu. Obnova vztahu znamená, že s dítětem v klidu probereme, co se stalo, a ujistíme dítě, že chápeme, jaké pocity to v něm vyvolalo. Úkolem rodiče je umožnit dítěti získat jistotu, že váš vzájemný vztah stojí na pevných základech a ustojí i různé rozmíšky, konflikty a nedorozumění.
autorský článek
