Oblíbené neznamená šťastnější
Řada dětí, které vyrůstaly v rodině s „oblíbeným“ dítětem – a že někteří rodiče se to opravdu nebojí dát otevřeně najevo tím nejvíce zraňujícím způsobem – tím přirozeně trpí. Postrádají totiž tolik potřebnou bezpodmínečnou lásku a bezpodmínečné přijetí. Tím nechci paradoxně říct, že by jim ho rodiče i tak nedávali, ale to, že jejich očima to tak nevidí. V českých rodinách je taková situace bohužel velmi častá. „Ale ségru táta nemlátil!“ „Když měl mladší brácha problémy, rodiče se mu hned věnovali. Když jsem je měl já, řekl mi, ať si je vyřeším.“ „Když mě mladší ségra začala mlátit, nebo mi rozbila hrad, co jsem postavil, vždycky tam vtrhla máma a já jsem dostal vynadáno, že jí nemám trápit.“ Podobných vět jsem slyšel už stovky, ne-li tisíce. Hluboce zakořeněná nespravedlnost způsobená hlubokým zraněním v těchto lidech zůstává až do dospělosti. O to snáz pak v roli rodiče takový člověk sklouzne k tomu, že to dítěti, které je jeho věrnější „kopií“, snaží vynahradit. I tudy vede cesta k „oblíbenosti“ jednoho z dětí.
Jenže „oblíbené“ neznamená šťastnější. Jak jsem psal již výše, „oblíbenost“ se často kupuje potlačením sebe sama, přizpůsobením se požadavkům rodiče, který mě ať už z jakéhokoliv důvodu preferuje před sourozenci. Mým cílem – jako každého dítěte – bylo získat 100 % pozornosti rodiče. Teď to víceméně mám, ale nechci o to přijít. Rodič mě cíleně chválí, mnohdy pravda spíš opět chválí sebe, takže budu logicky dělat to, za co mě chválí, a to i tehdy, když to dělám spíš kvůli němu. Takhle se může postupně vybudovat vztahová závislost, která je velmi toxická pro budoucí vztahy. Oblíbenější dítě tak automaticky nedopadá lépe, mnohdy spíše naopak, protože se může v dospělosti potýkat se vztahovou závislostí i jejím protipólem – narcismem, tedy v mnoha ohledech pocitem výjimečnosti.