Nemilosrdnost k sobě i k druhým
„Je to takový začarovaný kruh, cítíme, že něco s námi není v pořádku, ale neposloucháme to. Právě silný hlas rodičů (byť dobře míněný) nás může dostat do totálního vyčerpaní, nelásky k sobě, pocitu, že si vše musím udělat sama, že říkání si o pomoc je slabost. A čím déle neslyšíme sebe, ale dřeme, protože si to sabotér v hlavě přeje, tím je větší předpoklad, že nás tělo zastaví a my jsme postaveni před hotovou věc: učit se vrátit sami k sobě, ke svým potřebám, začít si budovat laskavý vztah k sobě, jelikož tento sebezničující už tu nemá místo. Ta výkonová část v nás je nemilosrdná nejen k nám, ale také těm druhým,“ dodává Lucie Mucalová.
Terapie sebeláskou a láskou
Mít rád sám sebe a vnímat své potřeby zní možná trochu „klišoidně“, motivačně a indiferentně ezo, ale je v tom velká pravda, kterou prostě nepřekročíme. Dokud si neuvědomíme, kdo skutečně jsme a co opravdu potřebujeme, bez ohledu na to, co si přeje maminka, a co čeká tatínek, nedokážeme být v životě spokojení a šťastní. Naše nejbližší okolí s námi nezažije pocit bezpečí, důvěry a pohody a my budeme svou nespokojenost zahánět různými rychlými a instantními požitky, které nás nikdy dostatečně nedosaturují. Protože naše duše potřebuje zaléčit a zahojit. S pomocí odborníka, někoho blízkého, komu bezezbytku důvěřujeme… Nebo tím, že se k sobě přestaneme chovat macešsky. Protože tak by si to většina našich matek ve skutečnosti opravdu nepřála.
