V mnoha domácnostech je jeden rodič tím, kdo odpovídá za emocionální, fyzické a logistické potřeby dětí. To je ovšem mnohdy na jednoho příliš a časem to pro něj může být nebezpečné. Proto je potřeba trochu rozložit síly.
Když potřebuje vaše ratolest pomoct s úkolem, jde přímo za vámi a vy jste připraveni oprášit zlomky, i když to je váš partner, kdo studoval ekonomku. Zároveň víte, že včera dostal váš potomek pětku z angličtiny, protože se díváte do jeho online žákovské. Nelíbí se vám, že se kamarádí s Monikou, která je problém za problémem. Pokud neví, kde má to svoje oblíbené černé triko, vy víte přesně, protože jste ho zrovna prali. A máte v hlavě, že mu ještě dneska musíte koupit nové kalhoty na lyžování, protože z těch, co měl loni, už vyrostl.
Váš partner přitom ani neví, jak se jmenují učitelé vašeho dítěte. A jediná otázka, která mu je položena, když potřebuje váš potomek s něčím pomoct, je, kde jste vy.
Vidíte se v tom? Pak jste možná obětí takzvaného „Default Parent Syndrome“, kterým by se dal označit „výchozí“ rodič, či zkrátka ten, který je první v řadě, pokud jde o péči o děti a povinnosti s nimi souvisejícími. Za předpokladu, že jsou přítomni dva rodiče, je pravděpodobnější, že větší zátěž při výchově ponese právě tento rodič.
Častěji ho zažívají ženy. Ale může se stejně tak týkat i mužů. Vyskytuje se přitom obvykle v domácnostech, které jsou tradičněji nastavené.
Možná vám to zní jako něco, co tak zkrátka je a je to v pořádku, ale ve skutečnosti může být taková zátěž na jednoho člověka nebezpečná. Snadno pak totiž začne zanedbávat sám sebe a vlastně se obětuje druhým. Což může vést k chronické únavě a syndromu vyhoření, pocitům zášti vůči partnerovi a dětem, snížené schopnost postarat se o sebe a výraznému zhoršení psychického zdraví.
Dopady to má ovšem i na ostatní členy domácnosti. Především na to, že „ten druhý“ rodič poté nemá dostatečné dovednosti pro péči o dítě, když to zvládá jeden, jelikož je nezíská. Což následně může vést i k daleko menšímu zájmu o něj a ruku v ruce s tím jde narušení jejich vztahu. Zároveň často nevidí, co všechno dělá rodič, který vzal péči na sebe a který je obvykle jeho partnerem, a tak jej dostatečně nedoceňuje, což zase může vést k narušení partnerského života.
Odstranění „Default Parent Syndrome“ není pouze o rodiči, který je jeho obětí. Vyžaduje odhodlání, trpělivost a spolupráci všech členů rodiny. Zde jsou kroky, které by vám s tím mohly pomoci:
Uznejte, že se vás tento syndrom týká. Pokud chcete nějaký problém vyřešit, nejprve musíte přiznat, že existuje. Zkuste si ho tedy s partnerem vysvětlit a identifikovat, jak se projevuje ve vaší domácnosti. Dále to chce shodnout se na rozhodnutí, že na něm budete oba pracovat.
Vymyslete, jak může vaše domácnost fungovat jinak. Nyní je čas si říct, co můžete změnit, abyste se o děti starali vyrovnanějším způsobem. Tedy aby se vám ulevilo a aby se ten druhý s dětmi více sblížil a věděl více o jejich životě. Můžete začít zlehka. Například že je začne vyzvedávat z určitých kroužků.
Nezůstaňte u plánování. Zkuste své cíle realizovat a například si po týdnu, 14 dnech, či měsíci říci, zda to funguje a zda vám to takto vyhovuje. Zkrátka si udělat takovou malou reflexi.
Je jasné, že ke změnám nedojde hned. To snad ani není možné, jelikož přenastavujete něco, co dlouhodobě jistým způsobem fungovalo a na co jste byli zvyklí nejenom vy a váš partner, ale i vaše děti. Nicméně pokud cítíte, že toho je na vás příliš, vytrvejte a v inovacích pokračujte. Časem se vyplatí.
psychologytoday.com, huffpost.com
