Kals Matrei a Sillian: rodinné sjezdování

Jezdím každý rok lyžovat kousek za Salzburg. Z Prahy mi trvá ujet sem 450 kilometrů asi pět hodin, takže se mi na jih Rakouska moc nechtělo. Právě kvůli té cestě. A taky jsem trochu brblala, proč jezdit daleko a ještě navíc někam, kde to nemám vyzkoušené. Kdybych měla vousy, tak se teď pod ně usmívám. Já bláhová, do Kals am Grosglockner a Sillianu je to jen asi o hodinu a čtvrt, respektive o dvě hodiny dál, ale za ty zážitky těch několik desítek minut rozhodně stojí.

Kals am Grossglockner

Když jsem sem přijížděla a přemýšlela, jak popsat krajinu rodině do telefonu (vždycky volám, že jsme dojeli), napadalo mě na první podívání jediné, to je místo, kde jste vždycky chtěli být. Vyšplhala jsem se mezi vysoké hory až do výšky přes třináct set metrů nad mořem. Stavení se tu proti vysokým skalnatým kopcům zdají být jako krabičky sirek. Dokonce i hotel Gradonna Mountain Resort, přestože je velký, vévodí mu vysoká věž a je obklopený spoustou chat, kterým tu říkají chalety, vypadá v porovnání s horami jako roztomilá designová stavebnice. Doporučuju, ať už budete bydlet v Kals nebo přímo Gradonně (Neskutečné místo! V pokojích mají pelíšky s výhledem na hory přes obrovská až k podlaze sahající okna), vezměte s sebou sněhové řetězy. Cesty tu sice vzorně udržují, my sem přijížděli dokonce v době velké sněhové kalamity, ale možná pojedete po čerstvém, i když shrnutém a kamínky posypaném sněhu. A když před vámi někdo náhodou zastaví, jako před námi jedna veselá slečna se sympatickými dredy, širokým úsměvem a úplně sjetými pneumatikami, budete se s řetězy rozjíždět líp.

Hotel Gradonna má kromě svého dokonalého vybavení ještě jednu obrovskou výhodu, leží přímo na sjezdovce. Mně se tím splnil sen, konečně jsem se mohla odrazit téměř z pokoje a zase do něj zajet (skoro jako Bridget Jones do lékárny).

A protože leží Kals kousek pod nejvyšší rakouskou horou a dalšími třítisícovkami, jsou tu i sjezdovky v oblacích. Lanovkou se dá vyjet (a byla by velká škoda to neudělat) až do stanice Adler Lounge ve výšce 2400 metrů nad mořem. Najdete tu restauraci se skvělou kuchyní a výhledem na okolní vrcholky, kde se můžete nejen ohřát, ale třeba i opalovat na velké terase, když na to zrovna bude počasí. Pravděpodobnost, že se trefíte do sluníčka je velká. Místo patří k nejslunečnějším v Rakousku. Vedou odtud krásné červené, ale i černé a modré sjezdovky, které patří do spojených středisek Kals Matrei Grossglockner Resort, celkem jich tu je téměř 42 kilometrů.

Sillian

Z Kalsu jsme přejížděla do asi hodinu vzdáleného Sillianu. Živé dvoutisícové městečko v oblasti Hochpustertal je ideální volbou pro rodiny s dětmi. Ale užijí si tu i náročnější lyžaři. Dolní stanice lanovky stojí hned u silnice, která protíná obec, a vedle hotelu Sporthotel Sillian, kde jsme bydlela. Lepší místo jsem znovu nemohla vybrat. V lyžákách jsem z hotelové lyžárny prošla podchodem a nastoupila do dlouhé gondoly, která mě přes mezistanici vyvezla až pod vrcholek Thurntaler, který měří 2407 metrů. Když jsem vyjížděla z údolí, neuměla jsem si představit, co mě čeká o pár set metrů výš. Sen! Středisko trochu připomíná ledovec. Rozlehlé ultraširoké a skvěle upravené sjezdovky, po kterých jedete občas úplně sami. Někdy jsem se zapomněla a jela rychleji, než jsem zvyklá. Nemáte tu totiž rychlost s čím porovnat, stromy tu jsou jen zřídka a docela malé. Středisko je tak přehledné a prostorné, že se nemusíte bát vyrazit sem i s malými dětmi, které se teprve učí. A ty větší, které už chtějí jezdit samy, se zase nemusíte bát vypustit bez dozoru. To by museli být velcí „motáci“, aby se tu ztratili. A stejně jako v Kals tu velmi často, snad ještě častěji svítí sluníčko. Vždyť Itálie je už doslova na dohled.

Během tří hodin lyžování jsem byla tak unavená, že jsem pak další hodinu odpočívala ve velké samoobslužné restauraci s nádherným výhledem do údolí. I když jsem si myslela, že se už jen svezu dolů k hotelu, nedalo mi to a ještě jsem si několikrát široké pláně sklouzla. A ani mi nevadilo, že občas červená přecházela v černou. Nohy už sice bolely, ale neodpustila jsem si ani dlouhý sjezd až ke spodní stanici lanovky, odkud jsem ráno vyjížděla. A zase skoro sama na prostorné, a přestože už bylo odpoledne, dokonale rovné trati.

Navečer jsem ocenila wellness hotelu. Většinu času jsem strávila v obří sauně a přilehlých odpočívárnách. Místní restaurace mi zase dělala radost velkou nabídkou jídel i pro ty, kteří nejedí maso. A to víno…

Takže sliním prst a prohlašuju, že na tahle dvě místa se moc ráda vrátím, bude-li příležitost. Protože – ano – jsou to místa, kde jste vždycky chtěli být. Nejen po prvním, ale po druhém a dalších podíváních.