Jak učit děti finanční gramotnosti: Zdravý vztah k penězům začíná u rodičů

Finanční gramotnost začíná u rodiče

Děti se učí příkladem, který jim vy dáváte. Do určitého věku pro ně slova nemají takovou váhu jako činy. A pokud vy sama máte problém s penězi efektivně zacházet, dříve nebo později vaše finanční rozhodování začnou vnímat.

Sama pocházím z rodiny, která nikdy finanční gramotnost neřešila. Na co nebyly peníze, na to se půjčilo, a když peníze byly, utratily se. Nemůžu říct, že bych v dětství vyloženě strádala, ale cítila jsem tlak v rodině, kdy peníze chyběly a dluhy narůstaly. Tehdy jsem se zařekla, že až jednou vyrostu, nechci takto žít. Chci, aby moje rodina tento druh stresu, který často vedl k hádkám a zdravotním problémům, nikdy nemusela řešit. Proto se už několik let sama zajímám o správu rodinného rozpočtu a naučila jsem se ho zefektivnit tak, abych každý měsíc měla vše zaplaceno, našetřeno a zároveň měla stanovený limit na útratu. Tento model mi skvěle funguje a pomáhá mi několik bankovních účtů. Jeden je na jídlo, další na pravidelné výdaje jako nájem a pojištění, a třetí slouží pro osobní útratu. K tomu mám i spořicí účet, na který pravidelně odkládám peníze do rezerv a na specifické účely, jako je cestování nebo Vánoce. Mít perfektní systém je pro mě v tomto ohledu nezbytné, protože utrácet také umím, a ráda...

Komunikace je (opět) základ

Děti sice ještě neznají skutečnou hodnotu peněz, zejména když jsou malé, ale mohou je vnímat jako prostředek k získání něčeho, po čem touží. Je důležité jim už od raného věku vysvětlovat, jak peníze fungují, a postupně jim ukazovat, která mince nebo bankovka má jakou hodnotu. Například že za zlatou kovovou minci si mohou koupit sušenku nebo malou zmrzlinu, zatímco za jednu zelenou papírovou s pánem na obrázku třeba pět zmrzlin.

U nás doma téma financí rozhodně není tabu. Často se setkávám s nepochopením okolí, ale nám doma skvěle funguje, když o penězích otevřeně mluvíme. Moje dcera je velmi zvídavá a často nás s přítelem poslouchá. Nemám problém jí vysvětlit, kolik peněz stojí to, že můžeme bydlet v našem bytě, který máme „půjčený“ (slovo nájem by ještě nepochopila), nebo kolik peněz dávám paní na benzince, když tankujeme. Miluje sushi a ví, že jedna návštěva running sushi pro nás tři vyjde na přibližně 1200 Kč. Když se třeba v obchodě ptá, kolik stál nákup, řeknu jí, že zhruba stejně jako jedna návštěva sushi. Díky tomu jsem dosáhla toho, že chápe, že všechno něco stojí, a že oba s přítelem pracujeme nejen proto, že nás to baví. Také více rozumí tomu, proč nechci, abychom vyhazovali zbytky jídla nebo zbytečně svítili v místnostech, kde zrovna nejsme. Zároveň jí vysvětluji, že když už za něco utrácíme, mělo by to mít smysl. Pokud platíme za byt, měli bychom se v něm cítit dobře. Pokud platíme za jídlo, mělo by nám chutnat, dodat energii a být kvalitní. Díky tomu už sama tolik netouží po hračkách, o kterých ví, že za dva dny skončí někde na hromadě.

Vlastní peníze? Jde to!

I děti mají své potřeby a tužby, a je důležité je v nich podporovat. Pro pěstování pokory a vděčnosti je však klíčové, aby chápaly jejich hodnotu. Rodiče nejsou chodící bankomat a ne vždy koupí to, co dítě chce. V dospělosti také nedostaneme vždy to, co bychom chtěli, a na to by měly být děti připravované už od malička. Aby si však mohly plnit své sny, získaly pocit zodpovědnosti a trénovaly vlastní disciplínu, potřebují motivaci.

Mé dceři je teprve šest let, ale s jejím nástupem do školy jsem se rozhodla jí každý měsíc dávat kapesné. Symbolických dvě stě korun, ale s podmínkou, že mi bude pomáhat, bude si uklízet pokoj a bude pečlivá ve svých školních povinnostech. Pokud já nebudu v práci vykazovat výsledky, nebudu dodržovat pracovní dobu nebo pracovní postupy, také nedostanu výplatu a stejně tak je tomu i v podnikání. Ví tedy moc dobře, že peníze má možnost získat, ale ne zadarmo. Pokud chce nějaké navíc, má tu možnost. Nedávno jsme spolu přebíraly skříň s jejím oblečením. Peníze, které jsme dostaly za prodej malých a nenošených kousků, jsem jí dala do kasičky.

Kreativní tvorba hmotných přání

Někdy děti nemají představu, co by vlastně chtěly – častokrát je to prostě všechno a nic zároveň. Dopis Ježíškovi vám hodně pomůže odhalit, co se v jejich hlavičkách ukrývá. Mně pomáhá ale ještě jedna praktická věc.

Jednoho upršeného odpoledne jsme s dcerou nevěděly, co dělat, a tak jsem navrhla vytvořit si vison board – nástěnku snů a přání. Každá z nás si vytvořila tu svou. Byla to zábava a zároveň pro malou velká kreativní chvíle, kdy mou nástěnku brala jako inspiraci. V první chvíli nevěděla, co na svou nalepit, ale postupně začalo vše přibývat. K mému překvapení to byly spíš zážitky než věci. Když jsme měly hotovo, řekla jsem jí, že aby se jí sny splnily, může celý proces urychlit tím, že si na to našetří. Vždy, když v obchodě chce koupit nějakou náhodnou hračku nebo dobroty, upozorním ji, že jí koupím jen něco malého pro radost, ale ne všechno. Pokud chce, může si to koupit za vlastní peníze, ale tím pádem bude trvat déle, než si našetří na vytoužený stoleček nebo knížku. Jako zázrakem po dobrotách nebo hračkách v obchodě přestane ve vteřině toužit.

Nechte potomky nést následky svých činů

Pokud děti opakovaně ztrácejí oblečení, ničí hračky, hází s nimi a jakkoli si jich neváží, je to proto, že nemají představu o hodnotě a jsou zvyklé, že se vždy všechno samo vyřeší. Oblečení máma vypere nebo koupí nové a hračku táta opraví. Tímto způsobem ale do dětí nahráváme program Problémy si najdou svoje řešení a já pro to nemusím nic dělat, který si s sebou nesou až do dospělosti. Proto je dobré jim dát možnost vlastní zodpovědnosti a nechat je nést následky za chyby, které udělají, i když to není příjemné.

Vždycky když kupujeme s dcerou nové oblečení, po každém nákupu má velkou radost. Pravidelně si vysvětlujeme, že aby nám dlouho vydrželo hezké, musíme se o něj starat. To znamená, že pokud chce jít ve školních džínách na houpačky, ať jde, ale pokud si džíny zničí, nebude mít v čem chodit do školy a nové si bude muset koupit za svoje vlastní peníze. To se jí samozřejmě nelíbí, takže s převlékáním není problém. Stejně tak pokud něco bude opakovaně ztrácet, nepůjdu a nekoupím to znovu. A rozhodně nebudu kupovat a platit to, na co si zrovna vzpomene. Jednou zoufale toužila jít na sushi, ale finančně se nám to vůbec nehodilo. Nechtěla to respektovat, tak jsme jí s přítelem nabídli možnost, že může vzít svoje peníze z kasičky a zaplatit večeři ona. Souhlasila. Když jsem si doma vzala veškeré její peníze, plakala a od té doby už si sakra rozmýšlí, za co je chce utratit a za co jí to nestojí.