Dcery krásných, úspěšných a společenských matek to mají těžké: srovnání se nevyhnou. Jejich vztah s matkou se tak někdy mění v konkurenční boj. Je vám to povědomé?
Svůj stín vrhají matky na dcery, co svět světem stojí. Důležité je, jestli jde o vliv konejšivý, nebo spíš dusivý: takový, který nedovolí, aby skrz něj pronikalo naše vlastní světlo. Matčina povaha, způsob, jakým žije svůj život, s kým ho sdílí, jaká je její profese a jakého úspěchu dosáhla, ba i to, jaké měla sama dětství – to vše nás ovlivňuje a spoluutváří.
„Každé vybočení matky z běžného průměru – ať směrem nahoru, nebo dolů, s sebou nese zvýšenou pozornost a kritičnost okolí,“ říká psycholožka Jana Gírová. „Mít krásnější a úspěšnější matku, než mají naši vrstevníci, nebo rovnou maminku veřejně známou, je pro nás v dětství a mládí stejně náročné jako mít mámu, která je finančně na dně, nemocná nebo méně schopná se prosadit než běžný průměr. Cokoli je výraznější a méně obvyklé, vzbuzuje reakce a provokuje. A dítě se s tím sveze,“ dodává.
„Na základce jsem až do sedmé třídy chodila do školy s dcerou jedné populární herečky,“ vzpomíná lékařka Šárka Fišárková. „Na jednu stranu nám připadalo úžasné, že její mámu vídáme v televizi. Na druhou bych se spolužačkou neměnila. Byla spíš tišší a nešla jí moc matika. Co u jiných prošlo bez řečí, u ní matikář rádoby vtipně glosoval, že by nemohla hrát ani pokladní, protože by si před kamerou nespočítala, kolik má vrátit za housky. Třída se smála a na ní bylo vidět, jak je jí to nepříjemné.“ Nemusíme mít ale matku herečku z televizních seriálů. Stačí na malém městě máma v pozici ředitelky školy nebo starostky. Hned je na její děti jiný metr. Když si nechá v patnácti obarvit vlasy fialově nebo naplést dredy dcera prodavačky, pohorší se jen pár mrzutých seniorů.
Když totéž udělá dcera starostky, můžou tuto výstřednost matčini nepřátelé brát jako důkaz, že se v rodině nectí tradiční hodnoty. Když se na gymnázium nedostane z páté třídy dítě účetní pivovaru, nic se neděje. Když ale přijímačky zkazí dcera ředitelky, je z toho aféra selhávajícího blbečka, který „ani s touhle výhodou neuspěl“. Tím hůř, pokud si to myslí i matka sama, nebo dokonce oba rodiče. „Základní potřebou dítěte je, aby bylo chápáno a respektováno takové, jaké je. Tedy i když je takzvaně zlé, ošklivé, zlobivé, nešikovné nebo se mu něco nepovede. Potřebuje vědět, že pocity, jako jsou smutek, zlost, zklamání nebo strach jsou sice nepříjemné pro ně i okolí, aleje v pořádku je prožívat,“ říká psycholožka Markéta Porkertová. „Děti potřebují vědět, že lásku mámy neztratí, ať se mu daří, nebo ne. Když máma akceptuje jen tu jeho ,hodnou' část, učí ho nevhodnému vzorci chování: dítě se bude pořád jen snažit, aby ostatní byli v pohodě. Děti jsou totiž velmi dobře použitelné k potvrzování vlastní hodnoty,“ varuje psycholožka. To největší, co matka svým dětem může dát, je tedy láska bez tlaku na to, že dítě je jejím reprezentantem a nesmí jí „zlobením“ a výstřelky kazit image.
„Touha po absolutní spravedlnosti, kdy se má dostat všem stejně - majetku, šancí, příležitostí i respektu - je stará jako samo lidstvo. Zároveň je ale infantilní a nereálná,“ upozorňuje psychoterapeut Jan Šikl. Přesto ale podle něj není správné se dětem pro tuto touhu vysmívat. „Touhou po absolutní spravedlnosti se učí rozeznávat dobro a zlo. Cestou do dospělosti by sejí měl ale každý zbavit. Křivdy totiž sice nejsou fér, ale životem provázejí každého z nás." Ještě důležitější ale podle něj je, aby rodiče dítěti zdůraznili, že je jedno, jestli si spolužáci nebo kdokoli jiný myslí, že za něj něco zařídila matka (nebo otec, když už jsme u toho). Podstatné je, že ono samo ví, co dokázalo. A že to vědí lidé, na jejichž názoru mu záleží.
Nemusí se obhajovat, pokud se má díky rodičům dobře nebo se díky postavení mámy či táty podívá tam, kam se ostatní děti jen tak nedostanou. Ale zároveň by si mělo uvědomit, že to není samozřejmost. Že bez zásluh získalo určitá privilegia, která znamenají i zodpovědnost. Dcery z opačného spektra, na které dopadá stín matky, která se například léčila z alkoholismu, nemá dlouhodobě peníze, přes veškerou snahu některé situace nezvládla, potřebují naopak povzbuzení, že nenesou zodpovědnost za svoji mámu. Že rčení „jaká matka, taká Katka“ neplatí absolutně, protože v životě nic neplatí absolutně. Je jen na nás, jak svůj život budeme utvářet, a matčino prokletí v žádném případě nemusí být i prokletím naším.
Když trochu poupravíme klasickou pohádku, mohla by znít takto: Bylo jednou jedno kouzelné zrcadlo, před kterým se každé ráno nakrucovala princezna. „Řekni mi, zrcadlo, kdo je na světě i v zemi zdejší, kdo je nejkrásnější?“ ptala se nejistě. A zrcadlo jí každý den nekompromisně odpovídalo: „Přece tvoje matka, Sněhurko.“ Přesně takhle si připadala letos devětatřicetiletá Eva Křížová v době dospívání v přítomnosti své matky. V devíti letech během svého prázdninového pobytu u babičky si vyslechla její debatu se sousedkou. Babička si tehdy povzdechla, že by si to její vnučka měla vyměnit se svým bratrem. „On je totiž podobný mámě. Prý k čemu je klukovi krása, zatímco já budu slonbidlo po otci,“ vzpomíná Eva na slova, která bolela. Od té chvíle viděla svou mámu jinýma očima než dosud. Že je „celej táta“, poslouchala odjakživa, ale najednou v tom cítila osten. Dospívání pro ni bylo kritické. Vytáhla se na 183 centimetrů a vedle drobné mámy se jí babiččina poznámka pořád vracela. „Když jsem s ní byla doma, všechno bylo v pořádku. Na veřejnosti jsem se ale styděla a trpěla jsem konfrontačními pohledy, které probíhají u každé matky s dcerou,“ říká Eva. Maminka prý její tehdejší pofňukávání, že by chtěla vypadat jako ona, nechápala. „V jejích očích jsem byla krásná, originální,“ vzpomíná Eva. „Předhazovala mi, že mám postavu modelky. Co by ona za to dala, kdyby měla o pár centimetrů víc. Nefungovalo to. Brala jsem to tak, že mi tohle říkat musí, protože je zkrátka moje máma. Objektivnější mi připadaly kritické řeči cizích lidí. Lidí, kterým na mně nezáleželo.“
Eva se naštěstí hodně věnovala sportu, kde se její výška uplatnila. V osmnácti odešla na vysokou do Prahy a domů se už nevrátila. „Bez porovnávání s máminou krásou se mi v cizím prostředí ulevilo, a jak šel čas, našla jsem dostatek vnitřní rovnováhy, abych si mohla všimnout i nevýhod matčiny atraktivity. Ženy s ní soupeřily a už dopředu předjímaly, že bude namyšlená. Muži s ní buď chtěli flirtovat, nebo nevěřili, že by mohla být i chytrá, a testovali její odbornost. Já jsem nikdy nikoho jako ona neiritovala. Obdivovalo mě mnohem méně mužů než ji, ale mně stačilo, že jsem se v šestadvaceti seznámila se svým současným manželem, se kterým mi je fajn. Ona je ona a já jsem já a máme se rády.“
Marie Anna, dcera císařovny Marie Terezie
Marie Terezie, jediná vládnoucí žena na českém trůně, byla tak schopná panovnice, že o ní pruský král Fridrich II. prohlásil: „Konečně mají Habsburkové v čele muže!“ Jenže chtěl by být někdo jedním z jejích devíti dětí, které se z celkově šestnácti dožily dospělosti? Ano, měly k dispozici vychovatele, komorníky, komorné a další služebnictvo. Jenže když jako dívka v raném mládí proděláte těžký zápal plic, který přeroste v tuberkulózu, kvůli niž se vám vytvoří na zádech hrb, je vám tohle všechno k ničemu. Marie Anna Habsbursko-Lotrinská ztratila šanci se strategicky provdat a matka panovnice jí dala najevo, že je jí tím pádem k ničemu. Ačkoli ji dcera milovala a marně se snažila svými činy získat její lásku, Marie Terezie si jí ze všech svých potomků všímala nejméně. Neobměkčila ji ani dceřina inteligence. Marie Anna dožila upoutaná na vozík v klášteře, kde v jednapadesáti letech zemřela.
Dora, dcera Boženy Němcové
Její jediná dcera Dora ve třech letech onemocněla skrofulózou, tuberkulózním zánětem mízních uzlin. Nemoc se projevovala tím, že se jí dělaly po tvářích a po těle boule, které hnisaly a zůstávaly po nich jizvy. Její krásou proslavená matka se trápila, že Dora zůstane neprovdaná. Dceři sice dopřála v rámci tehdejších možností kvalitní vzdělání, aby se jako „stará panna“ mohla živit coby učitelka, protože ale matka neměla peníze, Dora si školu musela odpracovat. U rodinných mecenášů pracovala jako služebná, svými výšivkami splácela matčiny dluhy a doma za ni zastala většinu povinností. Po smrti Boženina nejstaršího a nejmilovanějšího patnáctiletého syna Hynka si navíc Dora od zoufalé matky vyslechla, proč nezemřela raději ona, která je jen na obtíž. Byla to ovšem právě Dora, kdo těžce nemocné matce sloužil až do smrti.
Rosemary, dcera Rose a Josepha Kennedyových
Do třetice něco ze zámoří. Rosemary Kennedyová se narodila 13. září 1918 jako první dítě slavné americké rodiny. Při porodu ji ale lékaři přidusili, a tak se vyvíjela pomaleji a prokazovala nižší inteligenci, než od všech dětí očekávali ambiciózní rodiče. Rodina ji uklidila do kláštera, kde ji vychovávaly a vzdělávaly jeptišky. Temperamentní Rosemary se tam ale nelíbilo a několikrát utekla. Protože byla krásná a měla ráda mužskou společnost, otec se rozhodl, že musí rázně zasáhnout, než dojde k nechtěnému otěhotnění, které by ohrozilo politickou kariéru bratrů Kennedyů. Rosemary bylo třiadvacet, když ji otec za zády, nebo také možná za tichého souhlasu matky, poslal na lobotomii - operaci mozku, která měla zmírnit její nezvladatelnost. Veselou a samostatnou Rosemary operace mentálně poškodila natolik, že se ocitla na úrovni dvouletého dítěte. Rodiče ji odstranili do ústavu a několik desítek let její osud před světem tajili. Matka se za ní vypravila až po smrti otce. Svou dceru neviděla dvacet let. Rosemary se dožila 86 let, zemřela v roce 2005.
citace psycholožka Jana Gírová, psycholožka Markéta Porkertová, psychoterapeut Jan Šikl
