Jak přežít pubertů dětí?

Proč je vlastně dospívání tak složité? Proč se z dětí, které bývaly pohodové a bezproblémové, najednou stávají odmlouvající monstra, která nám sotva odpoví na pozdrav?

Dospívání je období, kdy dítě musí splnit spoustu vývojových úkolů. Postupně se oddělit od rodičů, najít svou vlastní identitu. Ta se doposud odvozovala právě od rodičů a rodiny. V pubertě se ale dítě začne více orientovat na to, co je kolem, mimo rodinný svět. To, že se dítě vůči rodičům vymezuje, je normální. Často se o tom mluví tak, že je to něco špatného, ale je to přesně naopak. Pokud mají obstát v životě, musí si děti ujasnit své hodnoty, své sny a přání.

Proč máme pocit, že pubertální dítě často moc řeší samo sebe? Jsou teenageři sobečtí?

Určitá sebestřednost je typickým projevem dospívání. Děti jsou hodně zaměřené na sebe a nás to jako rodiče štve. Máme pocit, že jsme vychovali sobce, který na nikoho nebere ohled. Ale musíme si uvědomit jednu důležitou věc: dospívání je opravdu velmi náročné období. Mozek stále dozrává, probíhá hormonální bouře. Je to zkrátka záhul a dětem to dává pořádně zabrat. Všimněte si, že pokud i vy jako dospělá zrovna procházíte nějakým těžším obdobím, hodně se řešíte. A děti tohle období mají na několik let.

Zmínila jste důležitost vymezování se vůči rodičům. Z vlastní zkušenosti vím, že tento vzdor se uplatňuje i vůči dalším autoritám, například učitelům. Máme to považovat za drzost?

Vyhraňování se samozřejmě probíhá i vůči učitelům. A děti to skutečně nemusí vždy dělat vhodným způsobem. Proč? Ještě si neumějí zdravě nastavit hranice, teprve se to učí. Co je vhodné, a co už ne? Jaká komunikace je v pořádku? Pokud na děti reagujeme zrale, mají možnost si hranice osahat a naučit se, jak efektivně jednat. Je to složitý proces, často to neumí ani dospělí lidé. Častokrát z důvodu, že jim to nebylo umožněno. Museli být přece těmi "hodnými" dětmi.

Jak bychom měli jako rodiče reagovat na chování, které považujeme za nesprávné?

V první řadě je dobré si uvědomit, že pokud dítě za všech okolností takzvaně dáváte do latě, neznamená to, že pro něj děláte to nejlepší. Za druhé je dobré si připomínat, že ačkoliv je puberta svým způsobem nebezpečná, my stále máme na dítě určité páky. Na třináctileté dítě je stále můžeme uplatnit, ale jakmile je plnoleté, tam už je to prakticky nemožné. S manželem jsme často svým dětem říkávali, co si o jejich aktivitách myslíme. Například: „My nemůžeme zařídit, abys tam nešel, ani ti to nemůžeme zakázat. Ale nesouhlasíme s tím. Tohle se mi nelíbí. Tohle je podle mě dost nebezpečné.” Obecně se vyplatí mít s dítětem dlouhodobě dobrý vztah. Naslouchat si. A nechat si věci od dítěte vysvětlit: „Zkus mě přesvědčit, proč tam potřebuješ jít. Řekni mi svoje argumenty, proč je zrovna tohle fajn aktivita. Můžeme zjistit, že to máš vlastně dobře srovnané a máš dobrý důvod, anebo společně dojdeme ke kompromisu.” Vlastní zkušenost mě také naučila, že pomáhá, když dětem řeknu, že si vše potřebuji promyslet. A třeba se i poradit a domluvit s jejich tátou. Děti poté náš postoj více respektují, protože vědí, že to nebylo automatické NE, ale promyšlené rozhodnutí, kterému jsme dali prostor a čas.

Co byste ještě poradila rodičům dospívajících?

Zpomalte. Vezměte si potřebný čas na to, aby vaše reakce uzrála a byla racionální. Pokud dítě přijde například večer s nějakým nápadem, který se vám moc nelíbí, můžete říct: „Teď už je pozdě, ale zítra si to promyslím a dám ti vědět.” A především – nic si od dospívajících neberte osobně, protože to osobní ve skutečnosti vůbec není.

Existuje nějaká prevence, abychom jako rodina přežili pubertu dětí co nejlépe?

Jsem přesvědčená, že za vztah s dětmi jsou odpovědní rodiče. Je pravda, že v nějakém období života dítěte můžeme mít pocit, že veškeré naše výchovné snahy proletěly komínem. Ale stále si připomínejme, že rodiče jsme my. My jsme přece ti zralejší, a neměli bychom být tedy tak reaktivní jako naše děti, které na to mají nárok. Ukazujme jim, jak problémy řešit. Jak je promyslet, jak o nich mluvit. Sama jsem měla období, kdy jsem s jedním ze svých dětí vedla určitý boj, ale zvládli jsme to. Hodně mi přitom pomáhalo vědomí, že já jsem z nás dvou ta dospělá. Že po svém dítěti nemůžu chtít zralost, mozek dozraje až kolem pětadvaceti let věku. Každý rok se ve vývoji dětí počítá, úplně jiný je člověk ve čtrnácti a v šestnácti. Vývoj je v tomto ohledu náš tichý přítel.

Dá se tedy puberta dětí přežít i tak, že zatneme zuby a jednoduše počkáme, až to přejde?

Nejde jenom o to zatnout zuby. Jde o to přežít toto období v laskavosti. Naslouchání. Bez dehonestace. Pohlížejme na toto období z té lepší stránky – je zásadní proto, aby naše dítě dospělo. A i my můžeme jako rodiče projít nějakým vývojem. Může nás to posunout: mladá generace myslí jinak, může nás obohatit, pokud jsme tomu otevření. Pokud dítě hraje počítačové hry, zeptejte se ho, co se mu na nich líbí. Stejně tak u filmů. Najednou nasajete, jakým způsobem dítě uvažuje, proč se mu něco líbí, začnete si více rozumět. A může se stát, že vás dítě překvapí tím, jak nad věcmi zajímavě přemýšlí a zjistíte, že je na tom kus pravdy.

Děti v pubertě často řeší svou identitu ve smyslu gender. Některé rodiče to znepokojuje. Je nervozita na místě?

Základ je nepanikařit. Vždyť zatím nikdo netuší, jak se to celé bude vyvíjet: může to být tak i tak. Osobně zastávám postoj, že bychom měli umožnit dítěti, ať se bezpečným způsobem zkoumá a hledá, jak to vlastně má. Nedoporučuji vydávat se cestou zákazů, ty nic neřeší, naopak vzbuzují zájem o danou věc.

Měl by rodič dětem zakazovat kamarády, které z nějakého důvodu považuje za nevhodné?

Obecně bych doporučila kamarády nezakazovat.

Mnoho rodičů obviňuje média. „Píše se o tom všude a děti jsou z toho zblblé,” říkají. Co si o tom myslíte?

Souhlasím s tím, že téma genderu je aktuálně hlasité. Je ale dobré odolat pokušení říkat, že je to móda. Ano, skutečně se může stát, že dítě něco napodobuje, ale je zásadní, aby si na to přišlo samo. Toto hledání a tápání bychom jako rodiče neměli žádným způsobem dehonestovat. Může to být fáze, anebo taky ne. My to nevíme, tak nikomu nic nepodsouvejme. I tady platí: buďme trpěliví a laskaví. Můžeme je povzbudit, aby nám o tom řekli víc, vyslechnout je. Ptát se: Jaké to pro tebe momentálně je? Co teď ode mě potřebuješ? A ještě k tomu mám jednu poznámku: pokud vaše dítě časem dospěje k tomu, že má menšinovou sexuální orientaci, nechtějme po rodičích, aby se tvářili, že jsou s tím okamžitě v pohodě. I oni potřebují čas to vše zpracovat. Loučí se s nějakou představou, může v tom být i zármutek. Je dobré tomu dát čas.

Z psychické nepohody dětí se také často viní sociální média…

Nejprve bych začala u rodičů. Nejsou to právě oni, kdo tráví spoustu času na internetu? Pokud by měly naše děti mít v souvislosti s technologiemi rovnováhu, rodiče by jim měli jít příkladem. Zároveň rovnou dodávám, že podle mého názoru nejsou sociální sítě pro dítě tím nejzdravějším prostředím. Spoustu věcí ještě neumějí zpracovat, teprve hledají hranice. Nejhorší je podle mě otázka srovnávání. Zatímco my jsme se kdysi srovnávali s třiceti spolužáky ze třídy, dnešní dítě se srovnává s celým světem. Do terapie mi přicházejí sedmnáctileté děti a říkají: „Ještě jsem nic nedokázal. Nic nemá smysl.” Tohle je opravdu těžké ustát. Zde se projeví, co jsme dosud svým dětem předali ve smyslu sebedůvěry. Jestli jsou si dobře vědomé svých slabých ale i silných stránek. Dítě by si mělo být vědomo toho, že něco umí. I toho, že něco vydrží.