„To, kdy se jí, určuje rodič. Na dítěti je, kolik toho sní. Množství snědeného jídla se nevyplácí věnovat příliš pozornosti,” říká psycholožka Pavla Koucká, se kterou jsme si povídaly o tom, jak přistupovat k malým nejedlíkům.
Děti, které jedí málo nebo konzumují jenom určité typy jídel, jsou často zdrojem trápení rodičů. Ti se obávají, že dítě nebude dostatečně vyživené, přestane růst, bude mít dost energie... Kdy mají rodiče své obavy konzultovat s dětským lékařem a případně s psychologem či terapeutem?
S lékařem bych doporučila řešit situaci v momentě, kdy dítě zaostává v růstu, je nezdravě vyhublé, nemá energii, často zvrací, bolí ho bříško či se objevují další zdravotní potíže. S dětským psychologem pak může být užitečné řešit obavy z určitých jídel, úzkosti, velkou vybíravost či případy, kdy dítě rodiče jídlem vydírá: „Jestli mi nepustíte pohádku, nebudu jíst.”
Jak mohou rodiče rozpoznat, zda je za odmítáním jídla skrytý emoční problém?
Velké emoce obecně snižují chuť k jídlu. Když něco intenzivně prožíváme, nemáme náladu soustředit se na potravu. Aktuální silné emoce bývají na dítěti zpravidla dobře čitelné. Horší to může být třeba s chronickými smutky či strachy, které dítě nechce přiznat. Typicky když je nepohoda v rodině, rodiče se hádají či se jejich partnerství dokonce rozpadá. Dítě v takové situaci buď docela obyčejně nemá chuť a myšlenky na jídlo, anebo, a to může být ještě horší: se (nevědomě) snaží spojit rodiče tím, že o něj budou mít společně starost, společně budou řešit jeho zdraví.
Jak si vysvětlujete fakt, že některé děti ochutnávají různá jídla a jiné děti, zvláště ty předškolní, jsou ochotné jíst například jenom suché rohlíky a těstoviny?
Souvisí to třeba s tendencí vyhledávat nové. Někteří lidé, velcí či malí, se rádi vrhají do dobrodružství, ochutnávají neznámé potraviny, touží procestovat svět. A jiní jsou konzervativnější či docela konzervativní. Je jim dobře v domácí kotlině, proč by někam jezdili, proč by někoho nového poznávali a ochutnávali neznámé. Jinak jídlo je mocný nástroj k ovládání dospělých. My rodiče máme přirozeně potřebu své děti živit a jsme ochotni pro to ledasco udělat. A toho lze snadno zneužít.
Rodiče „nejedlíků" své děti častokrát do jídla nutí, nebo dětem za snězení jídla nabízejí určité odměny, anebo za nesnězení pokrmu naopak trest, třeba zákaz televize. Je tento přístup správný?
Jídlo by nám mělo přinášet libé pocity, ale když za ně odměňujeme či za nesnězení trestáme, naznačujeme, že to tak není, že jídlo je dřina a stres. A to je škoda, dítě si nerozvíjí zdravý vztah k jídlu, radost z něj.
Jaký přístup je podle vás naopak nejúčinnější?
Účinné a dobré je, když my sami máme zdravý vztah k jídlu. Jíme pestře a rádi, rádi jíme společně s dítětem, stolujeme. Jídlo nenutíme, nabízíme. Vhodné také je, když dítě mezi jídly stačí vyhládnout. Hodí se, když jídlo i hezky voní a je na něj pěkný pohled – děti mají rády jídlo barevné, upravené, na hezkém talířku. Některé děti dobře reagují na hravost: třeba když na chléb umístíme okurku, papriku a rajčátko do tvaru smajlíku. Také dětem dost záleží na struktuře – jedno se nejradši zakousne do celé broskve, další ji chce pokrájenou na kousky a třetí preferuje pyré. Toho můžeme využít při nabízení nové potraviny, nové chutě. Pokud dítě novou potravinu odmítne, vyplácí se to chvíli nechat být, a po čase ji nabídnout znovu, v jiné formě, jiné úpravě či kombinaci. Jinak platí taková obecná zásada, že to, kdy se jí, určuje rodič, na dítěti je, kolik toho sní. Nevyplácí se věnovat moc pozornosti tomu, kolik a čeho dítě jí. Dbáme na to, aby se dítě mezi jídly necpalo sladkostmi a také na to, aby dostatečně pilo.
autorský rozhovor
