Když má někdo autismus, vše pro něj funguje tak trochu jinak. Okolní svět pro něj často bývá příliš hlasitým, má problém číst v emocích druhých, komunikace je pro něj složitá – často v ní tak užívá nadměrné množství naučených zdvořilostních frází pro usnadnění, obvykle si dělá věci po svém a má rád rutinu. To může být jedna podoba u jednoho konkrétního jedince. U každého se ale liší.
Forem autismu je několik. Podle mezinárodní klasifikace se do poruch autistického spektra řadí konkrétně dětský autismus, atypický autismus, Rettův syndrom, Aspergerův syndrom a dezintegrační porucha. Všechny spojuje problematická sociální interakce i komunikace a abnormality v chování, zájmech a hře. Záleží ovšem na intenzitě projevů autismu, od čehož se odvíjí, zda se jedná o lehkou či těžkou formu autismu. Někteří autisté dokáží samostatně fungovat, jiní nikoliv.
Příčiny vzniku autismu nejsou doposud zcela jasné a jednoznačné. Je tu určitý vliv genetických předpokladů, ale pokud je autismus v rodině, pak to nutně neznamená, že se bude dědit. Zároveň tu hrají roli faktory vnějšího prostředí, jako jsou vlivy během těhotenství a porodu a další rizikové faktory, jako je věk rodičů či nízká porodní hmotnost. Z těchto důvodů se mu nedá předejít. V každém případě porucha vzniká na základě abnormálního vývoje mozku, je tedy neurologická. Častěji se přitom vyskytuje u chlapců (až čtyřikrát více jak u dívek) a podle poslední prevalenční studie ze Spojených států amerických v populaci osmiletých dětí obdrželo diagnózu poruchy autistického spektra 1 z 44 dětí. Průměrný odhad výskytu autismu v populaci se pohybuje mezi 1,5-2 %. V České republice se každý rok narodí okolo 1500-2000 dětí s poruchou autistického spektra.