Odborníkům na vzdělávání, psychologům a dětem jsme položili jednoduchou otázku: Co byste změnili na škole, aby se tam žákům a žačkám více líbilo?
„Pravděpodobně bych změnil prakticky všechno. Prostředí školy, vzdělávací obsah, metody vzdělávání a v některých případech i učitele. Vztah ke vzdělání je tím nejcennějším, co dětem může do života dát. Místo toho děti exponujeme od první třídy obrovskému frontálnímu útoku na jejich mechanickou paměť. Děti, které se těší na školu a poznávání, se obvykle během několika týdnů stávají dětmi, které školu nenávidí, a to až do jejího konce. Pojďme se nad tím zamyslet a opravdu s tím něco udělat.”
„Nechci se učit zbytečnosti, které pak nevyužiju. Čeština mě dřív bavila, ale od doby, co děláme větné rozbory, už ji ráda nemám. Taky mě trápí vztahy ve třídě. Chtěla bych, abychom se všichni normálně kamarádili.”
„Vyjděme z jednoduché premisy: děti by měly mít dobrý pocit z toho, že jdou do školy. Dobrý pocit a vědomí smysluplnosti. To neznamená, že všechno ve škole musí být zábavné a nenáročné, že nedochází k žádným konfliktům. To v prvé řadě znamená, že se s učiteli a mezi spolužáky cítí bezpečně, že škola není ohrožující, šikanující, neodstrkuje na periferii. Může - a měla by - mít přiměřené nároky, nicméně současně být zdrojem radosti z poznávání, učení a spolubytí. Úkolem školy ve 21. století by mělo být zejména vytvářet prostředí k tomu učit se žít spolu, kde na jedné straně spektra je sebepoznávání a na té druhé pochopení a přijetí principů demokratického soužití. V prostoru mezi se nachází doslova celý svět. Nelze v pár řádcích popsat vše důležité, co se týká výchovy, vzdělávání a seberozvoje. Doufám, že vše podstatné najdete v mé nově vydané knize Future ON!”
„Přál bych si, aby se ve škole nedával tak velký důraz na známky. Všichni se bojí špatných známek a jsou z toho ve stresu. Neznám snad nikoho, koho by to nedeptalo.”
„Kdybych se já vrátila do školních lavic, určitě bych byla ráda, kdyby třída, ve které se mám učit, byla plná obrázků, kytek, byl v ní prostor na relax a odpočinek – například sedací pytel nebo sedačka. Aby to byl prostor, na kterém se budou moci podílet sami žáci za pomoci pedagogů, aby tam primárně bylo dobře dětem, které v něm tráví spoustu času. Změnila bych také okolí školy, zahradu nebo atrium. Venkovní prostory by mohly být připraveny na výuku venku, děti by tam mohly jíst za příznivého počasí svačinu nebo oběd. Klasické zvonění by mohlo být nahrazeno příjemnou hudbou, kterou si sami žáci mohou vybrat. Kromě toho bych žáky více zapojovala do budování prostředí školy formou anket nebo soutěží. Dala bych prostor pro dětskou kreativitu, podporovala bych spolupráci žáků s pedagogy. Jakmile se žáci budou podílet na budování prostředí, budou si ho možná i více vážit. Dám příklad u mé dcery: Děti chtěly změnit prostředí třídy, vymalovat, zakoupit sedačku, mít na stěnách třídy plakáty, obrázky, na oknech kytky a podobně. Děti se domluvily s rodiči, vedením školy a třídní učitelkou a všichni se na změně třídy podíleli společně o víkendu. Děti si více vážily svého prostředí, ale měly i dobrý pocit z toho, že si to udělaly po svém. Taky bych do výuky více zapojovala skupinovou práci, ve které bude mít prostor vždy více žáků.”
„Na gymplu bych ocenila aspoň o trošku delší přestávky. Některé trvaly pouhých pět minut. Taky by se mi líbil lepší přístup učitelů. Někteří berou studenty stále jako děti, nerespektují je. Jako by měli pocit, že jsou úplně blbí. Možná by stálo za to studenty lépe motivovat a ne je deptat, a tím je odradit. Vysoká škola, na které jsem teď, se od gymplu liší hodně, hlavně v přístupu profesorů, kteří nás berou jako rovnocenné partnery.”
„Přál bych si víc tělocviku. A taky přidat předměty, které se hodí do současnosti, jako třeba programování nebo střih videa.”
Vím, že se mě nejspíš ptáte jako psycholožky, nicméně povím vám o přání dětí, neboť to nemohu vědět lépe. Tedy: mé děti (ve věku 14, 13 a 11 let) nejvíce volají po individuálnějším přístupu — byly by rády, kdyby učitelé měli více času na ně, pročež navrhly i konkrétní opatření: méně dětí ve třídě. Něco by asi vyřešil i třídní asistent, s nímž má jedno z nich zkušenost. Též by se jim líbilo víc učení venku, víc exkurzí, výletů a třídních akcí, kdy se se spolužáky i učiteli mají šanci poznávat a kamarádit i mimo výuku. Dále se rozpovídaly o konkrétních učitelích — někteří jsou skvělí, jiní fajn, další ok a pak i tací, o nichž si všichni myslíme, že by bylo lépe, kdyby se věnovali jiným profesím a na jejich místa nastoupily stabilnější osobnosti s větším zájmem o žáky a výuku a s alespoň nějakým zápalem pro předmět, který vyučují.
Přála bych si větší ochotu učitelů dovysvětlit probíhající látku, když ji ještě někdo nechápe. Taky se mi nelíbí, že někteří učitelé bývají pasivně agresivní, když něco není přesně podle jejich představ. Například když v češtině nepřeříkáme větu přesně tak, jak nám to řekla učitelka, ale řekneme to v jiném pořadí nebo svými slovy, je to problém.
Žáci ve škole musí zažít úspěch, který jim přinese uspokojení z náročné práce. Pokud je pro ně nějaká činnost moc jednoduchá, dobrý pocit se spíše nedostaví. A je-li pro ně práce naopak dlouhodobě příliš náročná a opakovaně selhávají, přichází frustrace a rezignace nejen na školní systém, ale v budoucnu i obecná nedůvěra ke státním institucím. To platí pro všechny žáky, ale nejohroženější jsou ti s nízkým socioekonomickým statusem. Proto je nutné zadávat žákům takové úkoly, které všem dětem poskytnout možnost dosáhnout svého osobního maxima. Je také potřeba si uvědomit, že učení je činnost vyžadující mnoho úsilí, která nemůže být jen zábavná. Žáci musí strávit značný počet hodin vytrvalou prací, aby se v něčem zdokonalili – což mimo jiné zahrnuje nabývání významných faktických znalostí, na základě kterých pak mohou budovat své kompetence. Učitelům a rodičům doporučuju knihu Proč žáci nemají rádi školu? kognitivního psychologa Daniela T. Willinghama.
„Přála bych si mít víc hodin tělocviku, ideálně dvě hodiny. Pak bych chtěla, aby byly přestávky delší. A taky to, aby na hudebku chodili rodiče, takže bychom si s nimi mohli společně zazpívat.”
autorský článek
