Rozkaz ředitele dětského domova zněl jasně: Pojďme už s tou jídelnou něco udělat! A to byla voda na mlýn designérky Jany. Přijela, slupla oběd, vybalila nádobíčko a pustila se do práce. K ruce měla spoustu pomocníků, kterým šlo hlavně o jedno, aby byla legrace!
Nejmladšímu jsou čtyři roky, nejstaršímu osmnáct. Až na pár sirotků mají všichni většinou jednoho nebo oba rodiče. Spojuje je stejný problém a tím je nefunkční rodina. V Dětském domově ve Zruči nad Sázavou bydlí s „tetami“ v malých rodinkách po šesti, v pokojích jsou po dvou. V jídelně snídají, obědvají a večeří od pondělí do soboty, vaří se ale jen jedno jídlo. V neděli si tak rády s vychovateli ukuchtí něco, co je víc podle jejich představ. Mezi stálice na playlistu patří jahodové knedlíky, smažák, špagety, a když se nikomu vařit nechce, vyrazí s „říďou“ na hranolky do Mekáče. „S dětmi se vzájemně respektujeme a máme se rádi. Že na mě takhle familiárně volají, přijdou si pro radu a svěřit se, beru jako dobrou zpětnou vazbu,“ říká místní ředitel Jan Klčo. U stolečků před oranžovou stěnou sedávají nejmenší děti. „Původně měly místa blízko kuchyňského okýnka, kde byl neustálý ruch a hluk. Nemohla jsem se na to dívat a schovala je víc do rohu: tam jsou v bezpečí, mají klid na jídlo a dobře odsud vidí na kamarády. Stolkům jsme zkrátili nohy, aby se u nich prckům sedělo co nejlépe,“ vysvětluje designérka proměny Jana Vařechová Holoubková.
„Občas jsem si připadala jako na výletě přeplněným autobusem: co člověk, to osobnost a jiný názor, místo jednoho klienta hned celá kopa! Ale zvládli jsme to společně naprosto bravurně. Děti mě sledovaly při práci a často přicházely i s nápady, zároveň obdivně vzhlížely k panu řediteli, který pozval profíka z Prahy, aby jim vymazlil jídelnu. Pochopily, že když se chce, tak to jde, a když mi pomůžou, bude to dřív hotové. Teď mají jídelnu, kterou jim může leckdo závidět. Přestože jsme volili levnější vybavení, je kvalitní a prostor působí útulně a přátelsky. Ubrusy si děti můžou obměňovat, nakoupili jsme jich zásobu! Zlepšili jsme i akustiku římskými roletami a dlouhými závěsy, které celé dílo dotáhly k dokonalosti. Můj záměr udělat jídelnu, která děti potěší sama o sobě, i když jim někdy nechutná nebo mají splín, se, doufám, povedl.“
Dva stoly jsou záměrně bez ubrusů. „Chtěla jsem vytvořit domácí atmosféru venkovské chalupy, aby si děti mohly na dřevo normálně sáhnout a zjistit, jak je příjemné a že se nemusí vždycky přikrývat. Navíc čistý stůl se skvěle hodí i na besedy a workshopy,“ vysvětluje Jana. „Kdybych měla úplně volné ruce, odvázala bych se ještě víc. Chtěla jsem ale respektovat přání a obavy pana ředitele podložené zkušenostmi z náročného fungování jídelny i nutností vejít se do rozpočtu. Upustila jsem třeba od natření podlahy nažluto, což se mu zdálo moc odvážné a hlavně se bál, že se i sebekvalitnější barva provozem brzy ošoupe. Plánovala jsem pestřejší mix jídelních židlí, nakonec jsme skončili u kanárkově žluté a šalvějově zelené, které doplňují průhledné židle Tobias z Ikey, do kterých se děti zamilovaly. Vybral je pan ředitel a nedal si říct, že zrovna sem nejsou ideální: jsou sice krásné, ale špatně se s nimi manipuluje, těžko se posouvají a ne všechny děti je unesou, jen ty silnější a větší. Dali jsme je proto jen k jednomu stolu. Stěnu vedle vchodu jsme nechali záměrně bílou a prázdnou, aby na ni šly promítat filmy nebo fotky ze společných výletů.“
„Ze začátku byly lehce nedůvěřivé, ale pak se mě začaly ptát: ‚Proč jsou ty světla tak veselý a barevný? Ty jsou fakt hustý! A vážně je sem pověsíte? A proč je jich tu tolik? Nestačí jedno velký, jako doteď? Tý jo, to bude cool!‘ “ směje se Jana. „Vysvětlila jsem jim, že chci, aby to tu vypadalo jako doma, kde nad každým stolem většinou visí lampa, a že by bylo fajn, kdyby jídelnu braly trochu i jako galerii, aby to v nich rozvibrovalo ještě něco jiného než jen chuť k jídlu. Aby začaly vnímat prostředí, v jakém vyrůstají. Když jsme společně vyráběli lampy s bambulkami, i ostřílení teenageři se občas zasnili a řekli: ‚Jé, to je super, to se bude hrozně moc líbit malým dětem!‘ Takže mám pocit, že by to mohlo fungovat. U všech ale vedou průhledné židle, o ty je boj, na něčem tak zvláštním nikdy předtím neseděly!“
TEXT: MIRKA VERNEROVÁ | FOTO: ZUZANA VESELÁ
Marianne Bydlení
