Když domov řídí miminko: co a jak mu přizpůsobit?

Základem nové výbavičky je dětská postýlka. Její výběr není zas tak složitý, jak by se mohlo zdát – v podstatě každá dětská postýlka, uvedená na český trh, musí být vyrobena v souladu s normami a musí být trvale označena odkazem na EN 716-1: 2013. Pokud chcete dítěti dopřát jen čistě přírodní nábytek, vybírejte postýlku z dřevěného masivu, který není opatřen žádnými barvami ani laky (případně jen těmi atestovanými). Čisté dřevo může být ošetřeno i přírodním olejem. Skvělým řešením, pokud chcete mít dítě ještě blíže, jsou přístavné postýlky, které přimontujete na stranu své vlastní postele. Dítě je tak matce neustále nablízku, ale má svůj vlastní prostor a matraci a matka ho nemůže zalehnout. Při výběru přídavné postýlky zkontrolujte výšku ležení, aby byla ve stejné rovině s vaší matrací.

Přístavná postýlka má menší rozměry, ale pro novorozence je ideální – můžete mít dítě přímo u sebe a přitom si zachovat svůj prostor pro klidnější spánek. Později může navíc v dětském pokoji sloužit jako stylová lavička. Foto: Minifabriken.com

Někdo si postýlku ani nekupuje, nebo ji vyzkouší, ale dítě stejně brzy skončí u mámy v posteli. Pokud vám to takto vyhovuje a lépe se vyspíte, není to problém, jen by novorozenec měl spát na zádech a měl mít kolem sebe vymezen vlastní prostor. Skvělá jsou například textilní „hnízda“ s vyvýšenými měkkými okraji, která dítě hrání před zalehnutím. Například v severských zemích jsou tradiční součástí kojenecké výbavy. Hnízdečko se dá používat na společné spaní, ale dítě v něm lze i snadno přenášet, takže ho můžete třeba uspat u sebe v posteli a pak opatrně přenést i s podložkou do postýlky.

Ležení ve spacím hnízdě připomíná miminkům prenatální stav. Hnízdo lze umístit k dospělým do postele, na pohovku, do kočárku nebo třeba do kolébky. Foto: MimiConcept

K postýlce pořiďte ještě přebalovací pult, případně stačí i obyčejná bytelná komoda, na kterou položíte polstrovanou přebalovací podložku s tvrdými zády. Na dosah ruky budete muset mít zásobu plenek, mastiček, čistých oblečků a dalších nezbytností pro péči o novorozence, a tak, pokud pult nemá zásuvky, přidejte ještě pár poliček. Ideálně umístěných tak, abyste na ně dosáhli vy, ale ne dítě, které začne být za pár měsíců pořádně zvědavé. Novorozenec ještě tolik věcí nepotřebuje, výbava domácnosti se ale postupně rozšiřuje už po pár měsících, kdy přibývá minimálně ještě hrací koberec nebo podložka z pěnové gumy a záplava hraček, jídelní židlička a pár bezpečnostních prvků, jako jsou záslepky do zásuvek nebo dvířka, bránící vstupu na schody. Je jen na vás, které ze zabezpečení zvolíte, a co si prostě jen ohlídáte – například ohrádka na sporák není nutná, pokud si osvojíte zásadu vaření na zadních dvou plotnách.  

Už dávno neplatí, že dětské postýlky a kolébky jsou ošklivá věc, která kazí design interiéru. Kolébka od Lucie Koldové je tak krásná, že snad ani nebudete chtít, aby z ní dítě vyrostlo! Foto: Luciekoldova.com

A jak jsme to s dětmi a jejich spaním měly my, ženy z redakce? V podstatě jsme se shodly na tom, že univerzální rada neexistuje a nejlepší je řídit se potřebami vlastních dětí.

Iri, redaktorka: Dceru jsme z postele nevyháněli

Když se nám narodila dcera, měla jsem pro ni vysněnou designovou postýlku, která sice stála dost peněz, ale byla prostě nádherná, navíc byla vyrobená z dubového dřeva a měla nadstandartní rozměry, což se nakonec ukázalo jako dobrá věc, protože Dominika v ní spala pohodlně asi do tří let. Byla bych s koupí celkově spokojená, až na to, že postel, i když pevná a z masivu, měla velmi nekvalitní laminátový šuplík, který se rychle rozbil. Pokud si tedy vybíráte postýlku nebo přebalovací pult s šuplíky, doporučuji se zaměřit i na to, z jakého jsou materiálu, jak a čím jsou spojené a hlavně na kvalitu kování a pojezdů (více o tom, jak poznat kvalitní šuplík, už jsme psali zde). Postýlku jsme měli přiraženou těsně k naší posteli, ale i tak spala dcera často s námi a já jí nevyháněla. Když jí bylo okolo šesti, přestěhovali jsme se do mezonetového bytu, který byl řešen tak, že jedna ložnice musela být dole a druhá nahoře. Přišlo mi smutné nechávat ji samotnou nejen v pokoji, ale vlastně v celém patře, a tak jsem i v té době většinou stejně spala u ní. Teď je Dominice deset, máme každá svojí ložnici, ale stejně, když je jí smutno nebo se něčeho bojí, přijde ke mně do postele. Děti podle mě nemáme z našich postelí vyhánět, až přijde čas, odejdou samy a ještě se nám po nich bude stýskat. 

Redaktorka Iri už má dceru velkou, tohle dítko pohlídala při focení blogerce Rose Mitnik.

Anička, webeditorka: Nedělejte si to ještě těžší

Když se nám měla narodit dcera, měla jsem jasnou představu, jak zařídíme ložnici: přidáme přebalovací pult a postýlku postavím do kouta místnosti, kde se to přímo nabízelo. Ne úplně těsně k posteli, ale tak, aby se mezi ní a postelí dalo pohodlně projít. Po návratu z porodnice jsem ale celkem rychle pochopila, že já nejsem ta, kdo rozhoduje: při každém zaplakání jsem v noci musela vstát a popojít k dítěti. Takže se postýlka rychle stěhovala nadoraz k naší posteli, protože dceři bylo úplně jedno, že ve svém koutku má na stěně tapetu s hezkými obrázky. Spala by klidně i hlavou dolů, jenom být co nejblíž u mámy. Asi v osmi měsících manžel, podpořen argumenty z chytrých knih a internetů, navrhnul, že by se naše Maruška měla přestěhovat do vedlejšího pokoje. Takže při každém zaplakání znovu jeden z nás vyskočil a utíkal uklidnit dítě, třeba i několikrát za noc. Po pár měsících jsem, nevyspalá a otrávená, zajela do Ikea a koupila dvě matrace, které jsem položila rovnou na zem na koberec, aby dítě případně nepadalo z výšky. Muž byl tak unavený, že ani nehlesnul. Jen se sesunul na novou matraci a asi tak po roce se poprvé pořádně vyspal. Takhle jsme se u dcery na provizorním matracovém ležení střídali asi do jejích tří let, potom teprve dostala postel a postupně si začala zvykat spát sama. I teď, skoro v šesti, za námi chodí a my jí nevyháníme. A jak jsem se poučila? Je úplně jedno, co kdo doporučuje, hlavní je se vyspat a mít spokojené dítě. Každému vyhovuje něco jiného, ale pokud ještě někdy budu mít mimino, ať mi někdo zase přijde chytře radit – přísahám, že ho pokoušu!

Marušce už bude šest, a přesto občas v noci nakráčí do rodičovské postele. Máte to taky tak?